Na úvodní stránku

 
Cesta kolem světa za 22 dní
Foto:
  Niagarské vodopády
New York  Washington  Norsko
Kréta  Albánie  Bulharsko 
Balaton Pustevny  Hrad Lukov


Cesta kolem světa za 22 dní 
  Albánie   Bulharsko   Turecko   Rumunsko    Finsko  Norsko  Švédsko  Pobaltí
autem do Benátek   autem za polární kruh
 

 Cestujte sami bez cestovní kanceláře: 
Austrálie 
Singapur  New York  Japonsko
Malajsie  Thajsko  Havaj
 
 

        Honza Hanus © 2019         

 
Hong Kong  (10/2018)

 
Odlet z Austrálie
V 7:40 jsme už stáli před přepážkou check-in na letišti v Sydney a dožadovali se palubního lístku na let do Hong Kongu, který jsme rezervovali před mnoha měsíci.
„Můžeme dostat window?“
„Ano, posadíme vás k oknu, není problém, jak se Vám líbilo v Sydney?“
Paní se náhle zarazila. Nevím, co se stalo, co se jí zobrazilo na monitoru, ale z příjemné paní se naráz stala nepřístupná úřednice.
Žádala doložit, že v Hong Kongu nezůstaneme a cestujeme dál, jinak s Virgin Australia Airlines dnes nikam neodletíme. Vytáhl jsem vytištěnou elektronickou letenku Hong Kong – Singapur psanou česky s datem odletu za čtyři dny.
„Co znamená 28 rijen?“, zněla první otázka.
„Rijen znamená October“.
„Jak Vám to mám věřit? To se mi nezdá. A kde máte víza do Singapuru?“
„Jsme z Evropské unie, tak nepotřebujeme vízum do Singapuru, byl jsem tam už mnohokrát a nikdy po mne víza nechtěli, můžete se podívat na razítka v pasu.“
U přepážky jsme stáli deset minut, řada za námi rostla, naše navazující letenky si ověřovali v rezervačních systémech a nakonec se paní vytasila s palubními lístky na prostřední čtyřsedadlo, takže na window jsme mohli zapomenout. Jestli je pravda, že na každý let jsou vytipováni potencionálně rizikoví cestující, tak pro tento let jsme to my a letušky si na nás budou dávat pozor.



Před odletem jsem zašel do Subway a ukázal na obrázku na míchaná vajíčka. Čekal jsem je na talíři, ale vmáčkli je mezi rozpůlenou veku spolu s chicken teriaky a spoustou zeleniny. K tomu jsem si dal kafe a vynikající jogurt s čerstvými malinami za skoro českou cenu. Černoška nám otřela stůl starým páchnoucím hadrem, až to zasmrdělo.
Pak jsme si stoupli do řady na pasový výstup z Austrálie. Do automatu musíte pas vložit správně, jinak dál neprojdete, a přistoupit jen při zeleném světle. Někteří pasažéři byli příliš rychlí, pas cpali do automatu ještě při červené barvě a jen blokovali řadu. Správně vložený pas vjede do automatu jak kreditka, automat Vás vyzve, abyste se zakřenili do objektivu, počítač porovná foto s fotem na čipu v pasu a otevřou se vrátka do prostoru security control. Když u vás nenajdou zbraně, drogy ani výbušniny, jste v odletové zóně v prostoru se stovkou obchodů a máte nejméně hodinu čas.

Na odletové tabuli svítil náš let: VA83 Virgin Australia, destinace Hong Kong, odlet 11:00, gate 26B, status relax. A vedle toho se zobrazovaly jiné cílové destinace: Beijing, Los Angeles, Manila, Dallas, Tokio, San Francisco, Auckland, Kuala Lumpur, Honolulu, Jakarta... Kdybych si mohl zvolit letenku zdarma, bral bych Los Angeles, jednu z nejdelších leteckých linek bez mezipřistání, let napříč nad Tichým oceánem trvající 17 hodin. Třeba tak někdy poletím ... Procházel jsem se mezi lidmi a představoval si, jak se všichni rozletí do všech koutů světa. Kde se bude zítra procházet tato paní v květované blůzce - po New Yorku nebo po Tokiu? Co tahle sympatická slečna, zamíří na Havaj nebo na Nový Zéland?
Zbyly nám dva australské dolary. Doma na nic nebudou, směnárna je nevezme, tak je utratíme, ale co za ně koupit? Balená voda stála 3,80 AUD a s nižší cenou jsme nic nenašli; trapné suvenýry, jako třeba otvírák s klokanem, začínaly až od 10 AUD (od 170 Kč).

Kde budeme spát ?
Pípla mi SMS: „Your reservation at InSighthotel in Hong Kong has been cancelled...“ Naše rezervace hotelu v HongKongu byla zrušena. Co teď?
Hlavně neztrácet čas zjišťováním proč a co nejdřív zarezervovat náhradní ubytování, tedy rychle se připojit na internet.
Po aktivování wifi v mobilu naběhlo Free Syd WiFi. „Než získáte připojení, odpovězte, kam cestujete? Jak se jmenujete? Jaké máte pohlaví? Jakou máte mailovou adresu? Vyplňte číslo Vašeho telefonu k zaslání aktivačního kódu na 30 minut. Opište číslo Vaší kreditní karty k získání rychlejšího připojení na dvě hodiny. Aktivací souhlasíte se zasíláním obchodních sdělení a předáním údajů třetím stranám.“
Tak to tedy ne, s ničím nesouhlasím, žádné údaje neposkytnu. Přešli jsme do jiné části letiště, zachytili wifi free bez podmínek a v booking.com intenzívně hledali nové ubytování. Zatímco doma věnuji výběru hotelu nejméně půl hodiny, tady jsme se museli rozhodnout nad malým displejem mobilu během pár minut. V rychlosti jsme provedli rezervaci, vyplnili číslo karty, odeslali a ve spěchu nastoupili.

Pohoda v letadle
Byl to nejpříjemnější ze sedmi letů na naší cestě. Obvykle jste spokojení, když za málo peněz dostanete nadstandardní služby a toto byl ten případ. Za letenku jsme platili  přibližně 500 Kč/1000 km, což je jen zlomek ceny evropských letů, a za jídlo a pití jsme nic nepřipláceli. Každý pasažér v ekonomické třídě měl na sedadle přichystánu PET láhev s vodou, taštičku s mini zubní pastou a kartáčkem na jedno použití, sluchátka, pásku přes oči, deku na zakrytí a nechyběl ani jídelní lístek, nápojový lístek, USB konektor a monitor ke sledování letu.
Během usazování pasažérů se z reproduktorů nesla líbivá melodie Happy od Jeremy Messersmith, při jejím nádherném, sladkém refrénu jsem se cítil opravdu „happy“ a těšil se na příštích devět hodin. Velké letecké společnosti dobře vědí, jak cestující naladit, získat a udržet. Usměvavou letuškou to začíná, dostatkem jídla a pití pokračuje a jablíčkem na rozloučenou při výstupu to končí.

Airbus A330 měl konfiguraci sedadel AC-DEFG-KH a s našimi palubními lístky FG jsme seděli uprostřed vedle dvou volných míst. K větší pohodě v letadle přispěla jen poloviční obsazenost, takže letušky měly na nás víc času a možná i proto se nešetřilo s pohoštěním. Uplynulo jen pár minut po startu, letadlo stále ještě mířilo nosem vzhůru, ale letušky už tlačily zezadu uličkou do kopce vozíky s pitím. Vytáhli jsme z opěrky před námi nápojový lístek a vybírali: Pivo, víno bílé, červené, Smirnoff red vodka, Gordons gin, Jim Bean Bourbon, Johny Walker... Řekl jsem si o rum značky Bundaberg a kolu s ledem, Hela si dala gin s tonikem. Přidali nám tyčinky na zamíchání, které jsem zabavil. V práci si budu míchat kávu a připomínat si pěknou dovolenou. Když se letušky vracely, dali jsme si stejné pití ještě jednou.
Pak se podávalo první jídlo. Vybrali jsme si chicken and curry a jen co jsme z jídel odstranili obal, hladina rumu se rozhoupala, ozval se gong a vlétli jsme do turbulencí.
Rum jsem pohotově obrátil do sebe, aby se nic nerozlilo a přidal jsem i gin, protože Helenka ho už nechtěla a s úzkostí v hlase vyslovila domněnku, že padáme. Na dotykovém monitoru jsem vyhledal paramametry letu: Zatočili jsme doprava a vystoupali do 39.000 stop, to je do 13 kilometrů. To je asi tak nejvýš, jak dopravní letadla létají. V tropické oblasti troposféra sahá až do těchto výšek, tak to hází. Nad Evropou se v této výšce letadlo ani nehne, minci postavíte na hranu a nespadne.

I přes silné turbulence piloti nerozsvítili nápis "připoutejte se", pasažéři cestou na toaletu padali, letušky nijak nezasahovaly a mile se usmívaly. Tady asi častým turbulencím přivykli. To v Evropě stačí slabý otřes, všichni zapínají pásy, letušky běhají a připoutání přísně kontrolují.
Helenka si na monitoru pustila čínský film, v němž hlavní událostí bylo velké zemětřesení a jak se ve filmu začaly budovy kymácet a hroutit, naše letadlo právě vlétlo do silného poryvu, komusi shora vypadla taška a v konstrukci letadla to praskalo. Souběh čínského katastrofického filmu a naší reality nad Papuou - Novou Guineou Helenku rozhodil a musel jsem ji uklidňovat. Sám jsem byl celkem klidný, protože letadlo vydrží mnohem silnější turbulence a pustit si seriál Letecké katastrofy den před odletem mi nedělá problém. Vadilo mi jediné: hořkokyselá chuť rumu s ginem, která se mi vracela do krku.
Po devíti hodinách a 7.412 kilometrech jsme se od obratníku Kozoroha přenesli nad obratník Raka a za soumraku přistáli v Hong Kongu.

První dojmy z Hong Kongu
Staré letiště Kai Tak představovalo pro piloty noční můru, přistávalo se totiž uprostřed města obklopeného horami, sklesávalo se mezi mrakodrapy a za silného větru nebo špatné viditelnosti to byl adrenalinový zážitek. Od přelomu století se přistává na novém letišti vybudovaném na umělém ostrově s největší letištní halou na světě.
První dojmy byly víc než dobré. Z letadla jsme po koberci přestoupili do automatického vláčku bez řidiče, tunelem jsme projeli do jiného terminálu a vedle veliké stěny s tekoucí vodou jsme přešli k odbavení. Bez čekání, bez snímání otisků, bez víz a jiných zbytečností jsme za 20 vteřin dostali razítka do pasu. Z bankomatu jsme vybrali peníze a u přepážky OCTOPUS koupili dvě karty nabité po 300 HKD.
U turniketů stačilo přiložit OCTOPUS kartu, strhlo se jízdné, stál tu vlak a do minuty jsme vyjeli. Zprvu podmořským tunelem, pak na pilířích nad mořskou hladinou, později podél útesů těsně nad mořem. Pod stropem vagónu se postupně rozsvěcovala modrá světýlka znázorňující, jakou část celkové cesty do centra máme za sebou. Na monitoru běžely zprávy v mandarínštině a názorná předpověď počasí slibující příjemné slunné dny s teplotami kolem 26 stupňů. Než jsme se nadáli, vystupovali jsme v Hong Kongu, který nám nepřichystal příjemné uvítání.



Přecpané metro

Davy lidí nás nesly k metru. Představte si podzemní koridory široké 15 metrů zaplněné ode zdi ke zdi nekonečným proudem lidí. V jednosměrné chodbě se nemůžete naráz rozmyslet a otočit, ušlapali by Vás, musíte plout s davem. A před rozvětvením chodby se včas tlačit na správnou stranu, jinak nezabočíte. Nechcete se v metru mačkat a nemíříte daleko? Pěšky podzemími chodbami dojdete i kilometry daleko.
Kladl jsem si otázku, kde se bere tolik lidí v sobotu večer a jak to asi vypadá ve špičce pracovního dne? U nástupiště zastavil dlouhatánský vlak metra o mnoha vagónech, narvaný k prasknutí. S Helou jsme se chytli za ruce, aby nás dav nerozdělil, a vtlačili se dovnitř. Batůžky na zádech hodně překážely, ale u podlahy jim zas hrozilo rozšlapání. Až do cíle jsem stál na jedné noze a ze všeho nejvíc mi vadil ledový průvan ze stropní klimatizace. Na druhou stranu, kdyby tak silně nefoukalo, určitě by cestující omdlévali. Ale studený průvan mi dělal hodně zle a pocítil jsem, že moje tělo se s tím jen tak nevypořádá. Konečně jsme se z vagónu vykulili na perón a drali se davem k východu na čerstvý vzduch. V tom okamžiku nám bylo skoro jedno, kterým východem, hlavně z toho mumraje rychle ven.

Hotel jsme nemohli najít

Na povrchu to nebylo o moc lepší. Bloudili jsme v propojeném přízemí několika starých výškových budov. Kdesi nad námi v 16. poschodí měl být náš hotel. Hledali jsme výtahy, ale nedalo se volně procházet, protože prodejci si zabrali větší část průchodů pro svoje stolky s veteší. Nabízeli pel-mel zboží pochybné kvality a značně omšelé, jak to denně balí do pytlů a znovu vyrovnávají. Pořád jsme si s někým vyhýbali a dávali přednost protijdoucím. Párkrát jsme se zeptali, ale název našeho hotelu nikdo neznal, každý jen ukázal prstem nahoru a pokrčil rameny. Ukázalo se, že v propojených výškových budovách nad námi byly stovky hotelů! Co pokoj, to hotel s jiným názvem! Větší hotely sestávaly ze dvou, tří pokojů a ty hodně velké zabíraly část patra. Kdesi jsme objevili zaprášenou ceduli s názvy hotelů, ale ten náš mezi nimi nebyl. Neustále nás někdo oslovoval a chtěl prodat hodinky, koberec nebo tajuplně ukázal maličký sáček ukrytý v dlani.
"Hledáte hotel? Dovedu Vás tam!" Snědému Indovi jsme svěřili název hotelu, přikývl, že zná, tak jsme se nechali vést. Protáhl nás labyrintem průchodů, až jsem ztratil orientaci, a z uličky nečekaně otevřel dveře do velkého krejčovství:
"Toto je můj podnik", pověděl s chloubou, "jste moji hosté, a proto ušijeme pánovi na míru slušivý oblek a pro paní nádherné šaty. Budete se všem líbit, tady si odložte".
Ze dveří krejčovství jsme rychle vycouvali a další čtvrthodinu ztratili hledáním výtahu.
V 16. poschodí nic nenasvědčovalo, že jsme správně.
"Co tady hledáte?", ozval se starý muž v teplákách. Nechtěl jsem se s ním bavit, ale zastoupil nám cestu v domnění, že jsme přišli něco ukrást. Ve hnědých prstech muž žmoulal jakousi hnědou rolku, nasládle páchl a zuby měl úplně černé, rozežrané od nějakého sajrajtu. A hned přispěchala posila: další podobný exot se postavil na jeho stranu.
"Hledáme hotel."
" Ubytujeme Vás, tady je místa dost."
"Už máme hotel zaplacený, jen ho nemůžeme najít, nashledanou."
Konečně po hodině tápání a motání se v kruhu se ukázalo, že náš hotel existuje. Našli jsme jeho název na ceduli vedle desítek názvů jiných rádobyhotelů. U výtahů se zatáčely dvě řady: na levou kabinu výtahu obsluhující jen sudá patra a k pravé kabině jedoucí jen do lichých pater.
Trpělivě jsme se postavili na konec naší řady a z dlouhé chvíle jsem pozoroval okolí. Pod stropem vedly zaprášené trubky a volně visely stovky drátů plné pavučin. Hned vedle naší řady byl krámek se smíšeným zbožím a za jeho pultíkem nečinně postával chlapík, jakého bych v noci nechtěl potkat. Navenek to vypadalo, že prodává bonbóny, rýži a balené nápoje. Během 20 minut čekání si nikdo nic takového nekoupil, ale nejméně třikrát prodal cosi malého z dlaně do dlaně mužům, kteří přicházeli do přítmí před jeho sklad.
Konečně jsme se spolu s deseti dalšími natěsnali do výtahu. Strop kabiny podpírala nahrubo uřezaná lať, o zadní stěnu bych se bál opřít a podlaha se skulinami se mi zdála nakloněná. Rozsvítil se červený nápis přetížení. Poslední vystoupil, dveře se zavřely a zase se rozsvítilo červené světlo. Tak se to opakovalo třikrát, až se jsme se rozjeli. Při rozjezdu v podlaze křuplo a kabina vydávala praskavé zvuky.
V 16. etáži trůnil za stolem Ind s turbanem na hlavě a evidentně šéfoval "velkému" hotelu o čtyřech pokojích. Na stolku s počítačem a starým objemným monitorem měl vystavenu hrdou ceduli s nápisem RECEPTION a s názvem hotelu, který jsme půldruhé hodiny hledali. Čtečkou sejmul čárový kód rezervace z mého mobilu, vzal si zálohu 100 hongkongských dolarů v hotovosti, kdybychom udělali škodu, chvíli úřadoval a pak nás vedl do pokoje č.1667.
"Toto je nejluxusnější pokoj našeho hotelu, budete se mít královsky, příjemný pobyt."

Ulice v Hong Kongu


Hrozné ubytování

Holé stěny, dvě postele přiražené ke stěnám, mezi nimi jen 25 cm průchod, u dveří malý plácek na zavazadla, zamřížované okno. Tak vypadal nejluxusnější pokoj.
Helenka se s odporem posadila na postel a štítivě odsunula přikrývku, kterou nejspíš sebrali z brlohu bezdomovcům. Shodli jsme se na jednom: Bez řečí se dají skromné podmínky přijmout, když nocleh stojí pár stovek, ale zaplatili jsme příliš, jako za standardní hotely v Evropě a ještě k tomu na čtyři noci. Nebýt zrušené rezervace a objednávání pouhý den předem, toto by se nestalo a ani bychom nebloudili.
Z rušné ulice doléhal do pokoje hluk a Helenka se pokusila okno zavřít. Nepovedlo se to ani mně. Okna se otvírala ven nad ulici a hrozilo, že vetché okenní křídlo vypadne dolů na chodník. Raději jsem se okna nedotýkal.
"Zdálo se mi, že se to zhouplo", řekla Helenka zděšeně a instinktivně se chytila okraje postele.
"Co se zhouplo?"
"Přece celý pokoj, celá budova se kýve! Vždycky chvilku nic a pak je to znát!" Chvíli jsem dával pozor a pak jsem jí dal za pravdu. Jednou za čas přišlo slabé zhoupnutí jako byste stáli na vrcholku rozhledny.
"Nemohl by to dělat výtah?", spekuloval jsem. "Těžká kabina při rozjezdu nebo zastavení přece může pohnout těžištěm vysoké úzké budovy."
Půjdeme hledat jiný hotel? Tuto myšlenku jsme však zavrhli, mohlo by to dopadnout stejně nebo hůř a beztak jsme už pobyt zaplatili.
Oba jsme napjatě čekali na další změnu mikrogravitace, ale každý jsme ji pocítili v jinou dobu, ne současně. To už bylo divné.
Co když se nám to jen zdá? Co když máme oba narušený vestibulární aparát z dlouhých letů, vždyť jsme v letadle za poslední tři dny proseděli 24 hodin!
Záhadu záhadného kývání budovy vyřešily plechovky piva. Po vypití dvou Lion Rock Brewery už bylo po problému. Na noc jsem se přikryl zavšivenou přikrývkou a Helenka přes sebe raději přehodila kabát.

Ráno jsme se vydali na průzkum okolí hotelu a všímali jsme si místních obyvatel. Nosí na zádech batůžky a málo barevně se oblékají, převládají tmavé barvy a nosí jednobarevná trika bez vzorů a nápisů.
Na mnoha místech se z ulic schází do podzemí, do jediné stanice metra totiž vedou i desítky malých vstupů ze všech stran i z větších vzdáleností a jsou dobře označeny, např. C9, J5, B7... Stačí znát konkrétní označení a z metra pak vystoupíte na povrch, kde potřebujete.
A nemusíte jet jen metrem, husté dopravní spojení obstarávají patrové autobusy, které jezdí jeden za druhým, za minutu jsem jich napočítal 16.

OCTOPUS karty jsou super
V Hong Kongu se nejčastěji platí kartou OCTOPUS, kterou stačí přiložit a za vteřinu máte lístek. Platí se tak jízdenky, zmrzlina, útrata v bufetu, v restauraci, nákup v obchodě, vstupenky, zboží, co vás napadne. A nepotřebujete ani PIN. Na displeji se vždy zobrazí starý zůstatek, platba a nový zůstatek. Kdekoliv na ulici nastoupíte do autobusu, pípnete si a neděláte si starosti s tarifními pásmy. Karta současně slouží jako identifikační průkaz.
Místní obyvatelé dobíjejí z účtu a my jsme dobíjeli dvakrát během pobytu vložením hotovosti. Přijdete třeba do bufetu, položíte na pult bankovku a pípnete kartou. Vše trvá pár okamžiků. Perfektně to fungovalo a nevím, proč to nejde i jinde. Zkuste si vzpomenout, jak kartu zaváděli v Praze a jak to dopadlo.

Pokud v ČR platíte kartou MasterCard nebo VISA, karetní společnosti a banky se podělí o přibližně 3% z Vaší platby a peníze plynou do zahraničí. A je to dost peněz. Proto jsou banky tak aktivní a karty Vám neustále podstrkují, i na dluh, pak vydělají dvakrát. V Hong Kongu sice také zaplatíte zahraničními kartami, ale spíš okrajově. Zavedení OCTOPUS karty je vlastně chytrým ochranářským opatřením trhu této malé země.

Úžasný pohled na Hong Kong z okolních kopců

Z pevniny zvané Kowloon jsme projeli podmořským metrem na ostrov Hong Kong a historickou tramvají taženou lanem vyjeli na kopec Victoria Peak, odkud se naskýtají mimořádné výhledy. Kdo nebyl na Victoria Peak, nebyl v Hong Kongu. Město máte pod sebou jako na dlani.
Tam dole vyrůstají ze země stovky mrakodrapů, nejvýše sahají ty 400metrové poskytující sídlo firmám z celého světa, za nimi se táhne kilometr široký pruh moře a dál k horizontu se rozprostírá pevnina opět poseta záplavou mrakodrapů.

Hong Kong za soumraku z Victoria Peak

Fotky z Viktoria Peak nemají chybu, proto jsme se rozhodli vydržet na kopci do setmění a podívat se na ten zázrak a i v noci. Na nejfrekventovanějším místě se nám podařilo zabrat jedinou volnou lavičku, tři hodiny jsme se z ní nehnuli a pozorovali cvrkot kolem a hlavně amatérské kapely na blízkém pódiu.
Přišla za námi skupina školáků udělat rozhovor pro školní časopis. Když zjistili, že jsme z České republiky, řekli si nadšeně mezi sebou: "To bude pecka, tyto musíme důkladně vyzpovídat!" Po neformálním seznámení a nezbytné otázce: "Jak se Vám líbí v Hong Kongu?", padl dotaz: "Kolik bodů z deseti byste dali městům, které jste v poslední době navštívili?" Obodoval jsem takto: Praha 8, Peking 4, Singapur 10, Sydney 6 a HongKong 7. Na lavičce byl čas poslat domů fotky, vytřídit poštu a něco si o Hong Kongu přečíst.
Helence zazvonil telefon. Nevypínala ho kvůli mapám města, ale ani nevytáhla simku, teď jí už potřetí volalo stejné číslo a tentokrát hovor přijala: „Dobrý den, četl jsem Váš inzerát, že ve Zlíně hledáte řidiče trolejbusu. Měl bych o tuto práci zájem...“. Pán se nesmířil se stručnou odpovědí, nechtěl pochopit, že se dovolal do Hong Kongu a že hovor bude drahý.

Trocha historie
Od začátku 18. století se o Hong Kong zajímali Britové, kteří si odváželi do Anglie koření, čaj, hedvábí a porcelán, ale neměli čím platit, Číňané o evropské zboží nestáli a žádali platbu stříbrem. Obchod váznul, až Britové přišli na fintu: V Indii ve svých koloniích produkovali opium, to vozili do Hongkongu a levně prodávali místním obyvatelům, za získané místní peníze levně nakoupili koření, které s velkým ziskem prodali v Evropě. Britové tak drogami zdecimovali místní obyvatelstvo, způsobili zkázu, rozklad společnosti, kdy počet drogově závislých šel do milionů, až čínský císař proti dovozu opia rázně zakročil. Britové však vyslali válečné loďstvo a došlo k opiové válce (1842), po níž si Britové oblast Hong Kongu silou nadlouho podmanili. V roce 1898 dosáhli nájemní smlouvy na 100 let a oblast Hong Kongu administrativně spravovali až do roku 1997. V současnosti Hong Kong spravuje Čína, považuje jej za své území a současně mu nechává vysokou míru autonomie. Mnohé země mají problém, jestli Hong Kong vnímat jako součást Číny nebo jako samostatný stát.

Hong Kong v noci

Energy drink hodně pomohl
Než se setmělo, podnikli jsme pětikilometrovou túru po vrstevnicovém chodníku kolem kopců, kde se z vyhlídek naskytly letecké pohledy na moře.
Kousek před cílem jsem úplně odpadl, posadil se na lavičku a dál jsem nemohl. Sečetlo se všechno: Dlouhé cestování, celé dny na nohách, dvě hodiny ranního stání v řadě na tramvajku a hlavně ledová klimatizace v metru a všude ve vnitřních prostorech. Dolehla na mne silná únava, potil jsem se, měl jsem zvýšenou teplotu a začínalo bolení v krku.
Energy drink mne postavil na nohy a zaktivizoval jsem se, abych došel k centrální budově. V bistru s výhledem na město jsem pojedl špenátovou rolku se zapečenými hřiby, vypil kapučíno a přitom trpěl zimou v silně klimatizované místnosti.
Soumrak pokročil a dole se rozsvítil nespočet světel. Na nejlepší vyhlídce jsem fotoaparát připevnil na malý stativ, vedle mne si rozbalili nádobíčko další fotografové, amatéři i profesionálové s těžkými stativy. Sebelepší fotka však může být jen slabou náhradou skutečného výhledu a místní atmosféry.
Přešli jsme na stanici tramvajky, která nás měla dopravit dolů, ale stála zde nekonečná řada. Mnoho návštěvníku chtělo zažít noční pohled, skoro ve stejnou dobu se pohledu nabažili a naráz se všichni sešli v řadě. Vypadalo to na 2-3 hodiny a bylo mi jasné, že v mém stavu tak dlouho ani stát nevydržím. Co teď?
Red Bull a podobné drinky nepiju, ale teď přišla ta správná příležitost, abych do sebe jednu plechovku obrátil. Cítil jsem příliv energie.

Hong Kong v noci

Napříč temným lesem v noci
Dolů z kopce přece musí vést nějaká cesta. Po delším hledání jsme našli špatně značený sestup Old Peak Road a vydali se nočním lesem dolů. Po padesáti metrech osvětlovaly chodník lampy, ale v mezerách mezi nimi jsme ani neviděli, na co šlápneme.
Překvapovalo mne, že nikdo nešel pěšky. Proč nahoře stojí snad tisíc lidí v řadě a nikdo se neodhodlá sejít dolů po svých? Jsou to jen tři kilometry a trvá to půl hodiny. Pobývají snad v lese dravé šelmy? Potkali jsme jen šíleného běžce, který s čelenkou na čele a digitálním sporttesterem na paži funěl do kopce proti nám.
Lampy osvěcovaly šťavnaté a dužnaté listy subtropické vegetace. Nikde nikdo, tma kolem, teplá noc a intenzivní cvrkot cvrčků zněl z korun stromů nad námi.

Pořádně jsme se vylekali
Z blízkého křoví se ozval šramot. Zůstali jsme tiše stát, chytli jsme se za ruce a couvli krok zpět. Pár metrů od nás něco divně chrastilo a funělo. Co by to mohlo být? Nic jsme neviděli, ale chrastění se rychle blížilo, až jsem rozeznával siluetu tmavé koule valící se přímo na nás. Mohlo to mít v průměru tričtvrti metru. Než jsem se vzpamatoval, koule se zastavila u mých nohou a něco se mi zaseklo do nohavice. Byly to drápy a na tu malou vzdálenost jsem rozpoznal rypák a dvě oči. Na víc jsme nečekali a vzali nohy na ramena. Pelášili jsme a uklidnili jsme se teprve po ujištění, že nás nic nepronásleduje.
Jednoznačně to byl dikobraz. Naježil ostny a zaútočil. Vypadal stejně, jak dikobraz v kleci v zoo Lešná nebo jako malůvka na titulní straně stejnojmenného satirického časopisu, který vycházel před lety.
Z lesa jsme vyšli na osvětlenou ulici a pocítili zřetelně teplejší vzduch. Pár stovek metrů výškového rozdílu při sestupu způsobilo oteplení o několik stupňů.

Výškové budovy
Došli jsme ke skupině obytných mrakodrapů, v jejichž přízemí recepce svítily do tmy. Pozorovali jsme vrátného ve slušivé uniformě, jak pomáhá starší dámě nastoupit do taxíku.
Tyhle úzké a štíhlé budovy v Hong Kongu se tyčí do nebeských výšek a jejich vrcholky se někdy ztrácejí až v mracích. Vypadají jak tužky postavené na stole na výšku. Vždyť první velké zemětřesení je položí! Vy byste se nebáli bydlet v 70. poschodí 250 metrů nad zemí? Na druhou stranu zde mají obyvatelé podzemní parkoviště a velikou moderní recepci, která zajišťuje bezpečnost, vstupy, pořádek, přivolává taxi a pouští poslíčky s pizzou. Profesionálním vrátným uniforma sekne, žádní noční hlídači v opelichaném mundůru!
O jeden z mrakodrapů se opíralo lešení a ne ledajaké, žádné kovové trubky, ale pravý přírodní bambus ve spojích převázaný lýkem. Bambusové lešení sahalo až do 21. poschodí!
Ve stanici metra Central na mne promluvila mladá dívka. Nerozuměl jsem jí, tak jsem ji poprosil, aby to zopakovala. Dívala se na mne a mluvila, ale zase jsem nerozuměl a chtěl zopakovat. Měla však v uších malá sluchátka a bavila se s někým jiným na dálku. Byl jsem jí úplně ukradený.

Drůbeží pařáty na snídani ?
Ráno jsme dlouho hledali, kde posnídáme. Na smažené drůbeží pařáty, nadívané chobotnice nebo čipsy ze smažené rybí kůže jsem zrovna chuť neměl, a tak jsme neradi zašli do McDonalds, kde mezi stovkou zákazníků nikdo nevypadal starší než my. Kdybychom se měli domlouvat, čínsky neumíme a kdybychom prstem ukázali na nápis breakfast menu, jistě by měli nejméně šest dotazů na přílohy, čímž by cena snadno nekontrolovaně narostla.
Naštěstí se dalo objednat v angličtině na dotykovém panelu. Vybrali jsme si jídlo, přiložili OCTOPUS kartu, píplo to a za vteřinu jsme odcházeli s vytištěným pořadovým číslem. Platba OCTOPUS kartou prostě nemá chybu.
Od pultíku jsme si přinesli vaječinu s kousíčkem mletého masa a spoustou ubrousků, papírů a kelímků, jako všude v McDonalds, jenže vaječina byla úplně studená. A navíc nám táhlo za krk a na nohy ze studené klimatizace. Helenka se s tácem studeného jídla vecpala před řadu a požádala o ohřátí v microvawe – v mikrovlnce. Mladá prodavačka smetla studený pokrm do odpadu a naservírovala novou, horkou vaječinu, ze které se kouřilo. Abychom vydrželi do odpoledne bez jídla, přikoupili jsme si ještě lívanečky s borůvkovým jogurtem, javorovým sirupem a kapučíno.

Nedělní Hong Kong
V neděli dopoledne jsme v parku potkávali samé ženy. Skoro jsem si myslel, že muži do parku nesmějí, ale tak to nebylo. K zaužívanému způsobu života zde patří, že v neděli ženy odpočívají, věnují se svým zálibám a spolčují se, nejčastěji v parcích. Seděly na dekách v trávě, popíjely čaj a bavily se. Opodál obědvaly v sedě na zemi a nabíraly rukama rýži s omáčkou. Jedna Číňanka seděla na dece, četla knihu a stínila se deštníkem před sluncem, jiná paní na přenosném šicím stroji cosi přešívala.
V parku probíhal skupinový výcvik bojových chvatů, ženy šermovaly meči a o kus dál ženy vláčnými pohyby praktikovaly jógu.

Pobřežní promenáda v Hong Kongu je vybudována ve výšce na sloupech jako moderní široký chodník s dostatkem míst, kde se dá sednout a z nadhledu pozorovat moře s protějším „dikobrazím“ ostrovem.
Znovu jsme se na ostrov vypravili, ale už ne podmořským metrem. V cestopisném průvodci se totiž psalo o možnosti levné lodní přepravy společností Star Ferry. Dlouho jsme nemohli najít správné molo, všude visely jen poutače na vyhlídkové plavby za 120 HKD, ale směr k trajektu za 3 HKD (9 Kč) tam vyznačený neměli. Čím dražší služba, tím masívnější reklama a naopak.

Od neochotného lodníka jsme se nic nedozvěděli, tak jsme prošli přes turnikety na OCTOPUS kartu, nasedli na neoznačenou loď a napjatě sledovali, kam zamíříme. Za námi nasedla skupina s velkými kufry a pojali jsme podezření, že poplujeme do 50 km vzdáleného Macaa.
Naštěstí jsme nabrali přímý kurs k protějšímu ostrovu. Tato podezřele zchátralá loď zaručeně pamatovala dobu natáčení známého filmu Muž z Hongkongu a možná utrpěla šrámy i ve druhé světové válce. Podroušený lodník u kormidla si přihýbal z láhve a když jsme to vše zhodnotili, uklidnil nás pohled na dostatečnou zásobu záchranných plovacích kol. Když jsme odmysleli loď a zaměřili se na výhledy, pak to byla moc příjemná plavba.

Nábřeží v Hong Kongu   Nábřeží v Hong Kongu

Po vystoupení na břeh jsem nemohl najít brýle. Musely zůstat na lodi nebo na promenádě, proto jsme se rychle na loď vrátili, během krátké plavby zpět jsme brýle hledali a ani na promenádě jsme nebyli úspěšní. Moje brýle se nejspíš povalují na lodi pod sedadly a dodnes pendlují 20x denně na trase Hong Kong-Kowloon tam a zpět.
Po zbytek dovolené jsem už do dálky neviděl ostře, ale beztak jsme to hlavní měli za sebou. Větším problémem se postupně stávalo moje nastuzení z klimatizace. Přes den jsem se potil, paralenem jsem odrážel zvýšenou teplotu a síly mi stačily jen na poflakování se na promenádě.
Aby toho nebylo málo, Helenku štípnul komár a místo bodnutí se začínalo nepěkně vybarvovat. Mohla to být jen lehká alergická reakce, ale také malárie nebo horečka dengue.
Zvolili jsme lehčí program, ubrali jsme na tempu a víc jsme odpočívali. Zajeli jsme mimo centrum na květinový trh, nazdařbůh se poflakovali ulicemi a posedávali na lavičkách. Koupil jsem si těstoviny s fenyklem, baštil to dřevěnými hůlkami na lavičce a přitom pozoroval okolí. V blízké škole skončilo vyučování a děti se trousily po ulici s batůžkem plným učebnic na zádech a s mobilem v ruce. Mladým školačkám moc slušely školní uniformy: bílá halena, modrá sukně pod kolena a modré ozdobné tkanice uvázané pod límečkem. Když jsem si odmyslel palmy, příliš štíhlé paneláky a čínské písmo, připadal jsem si jak v evropském velkoměstě.



Dal jsem si ještě jednou vynikající těstoviny s fenyklem za 27 Kč a zapil to šťávou pink guava. Vyrobeno z brazilské guavy a polských jablek, stálo na lahvičce. Dvoje těstoviny s nápojem stály asi 70 Kč.
Helenka moc nejedla, spíš hodně pila a koupila si mango papaya low fat milk, nízkotučný mléčný nápoj plný fruktózy, která se okamžitě vstřebává a dodává rychlou energii.
Večer jsme se vrátili na pobřežní promenádu ke sledování každodenní světelné show po 20. hodině. Spustí se hlasitá hudba a v jejím rytmu pulsují světla mrakodrapů na protějším břehu. Velkoplošné obrazovky mění barvu, obrysy budov rychle blikají a různě na hudbu reagují. Vše mají důkladně synchronizováno na zlomek vteřiny.

Most nad mořem do Macaa
Všemi barvami hrálo ve tmě sídlo banky Hongkong and Shanghai Banking Corporation Limited, jejíž zkrácený název HSBC vidíte v Asii, ale i v Americe na každém kroku. Jde o čtvrtou nejbohatší finanční instituci na světě. Jestliže většina států se zadlužuje, musí být někdo, kdo ty miliardy půjčuje. Hlavně, aby se peníze používaly na smysluplné investice, jakou je třeba megamost spojující Hong Kong a Macao. Kvůli slavnostnímu otevření přicestoval do HongKongu v době našeho pobytu čínský prezident a otvírací pásku přestřihl přesně v předem vypočtenou hodinu, minutu a vteřinu. K tomu měli co říci nejváženější numerologové, protože zdejší obyvatelé dají hodně na osud a štěstí, a také mistři Feng Shui, aby energie kolem mostu mohla volně proudit.
Větší část z 55 km dlouhé dálnice vede na sloupech nízko nad mořem. Možná jste viděli působivou fotku osmiproudé vozovky, jak sklesává k rozbouřeným vlnám a mizí uprostřed vod v temném tunelu na malém umělém ostrově. Menší část dálnice vede totiž pod mořskou hladinou. Most nadělal vrásky majitelům trajektů, protože zkrátil dobu přepravy ze dvou hodin lodí na 30 minut autem nebo autobusem a jízdné kleslo na zlomek ceny za trajekt.

Ulice v Hong Kongu   Ulice v Hong Kongu

Příliš mnoho špatných zpráv

Poslední noc v HongKongu jsem nemohl usnout. Po půlnoci mne rozrušila sms: „Došlo ke změně dnešního letu, ihned se připojte na Vaši rezervaci“. Wifi nešlo a připojit se nepodařilo. Jaká změna dnešního letu? Proč nenapíšou rovnou nový čas odletu? Takto neurčitou zprávu jsem nedostal poprvé, většinou šlo o posunutí odletu o 5 nebo 10 minut dopředu nebo dozadu, což při příchodu na letiště tři hodiny před odletem nehraje roli. Ale co když let zrušili? Nejistota mne nahlodala. Hleděl jsem do temného stropu a ne a ne usnout. Průduškové onemocnění se rozvinulo, sípal jsem a potil jsem se. Věděl jsem sice s jistotou, že v Singapuru se rychle uzdravím, protože tamější horké a vlhké klima mi dělá moc dobře, ale byl tu jiný závážný problém:
Pustí mne vůbec do Singapuru? Na každém letišti v jihovýchodní Asii se prochází přes termokameru! Vyhledávají návštěvníky se zvýšenou teplotou nebo horečkou, kteří by mohli roznášet Saars nebo hongkongskou chřipku. Přiletíme tam zrovna z Hongkongu, na nás si dají zvlášť pozor!
Co udělají s horečnatým pasažérem? Sanitka ho odveze do nemocnice na pozorování?! Z karantény mne nepustí ani na revers, v pondělí nepřijdu do práce, dovolenou už nemám a budu mít průšvih!
Anebo mi vůbec nedovolí do Singapuru vkročit - odleťte si, kam chcete! Ale i jinde budou mít termokameru!
Nad ránem jsem zapnul mobil a wifi už šlo. Byly tu další jobovky: Blíží se tajfun z Filipín, který během dvou dní přinese do ulic Hongkongu 20 cm srážek a ovlivní lety mířící na jih, například právě do Singapuru, některé lety mohou být odkloněny nebo zrušeny. Pak jsem klikl na zprávy: Do Filipínského moře se včera zřítilo letadlo společnosti Lion Air se 189 pasažéry. Úplně nové, moderní letadlo...
Neměl jsem sílu dál hledat změněný čas odletu, mobil jsem zaklapl a snažil se usnout. Převaloval jsem se a spát nešlo, myšlenky mi těkaly mezi obavami o počasí, o let okrajem tajfunu, o moji nemoc, o průchod přes termokameru, o smyslu sms zprávy...
Ráno jsem se probral úplně bez energie. Helence jsem o sms zprávě, o tajfunu a čerstvé letecké katastrofě raději nic neřekl a poprosil jsem ji, aby z ulice přinesla nějakou snídani.
Hodil jsem do sebe paralen, zapil horkým mléčným čajem a začali jsme balit.

Recepčnímu s turbanem na hlavě jsme vrátili kartu od pokoje a řekli si o vratnou zálohu 100 hongkongských dolarů, kterou by nám sám od sebe nevrátil. Sjeli jsme tím strašným výtahem a nasedli do rychlovlaku na letiště. Za jízdy běžely zprávy na monitoru přímo před námi. Nemuseli jsme ani rozumět, ze záběrů bylo vše jasné: Synoptická mapa s obrovským vírem zasahujícím do trasy našeho letu. Plačící pozůstalí na letišti v Jakartě... Helence naráz nebylo do zpěvu.

Nízkonákladovkou z Hong Kongu do Singapuru
Na odletové tabuli jsme vyhledali let 3K698 společnosti Jetstar Asia Airways s časem odletu ve 14:10, namísto očekávaných 14:20, takže mne v noci kvůli deseti minutám zbytečně vyplašili.
Na přepážce OCTOPUS nám proti vráceným kartám vyplatili celý obnos, který na nich zbyl, a dostali jsme hongkongské bankovky vyrobené z plastové folie s průhlednými okénky. Většinu bankovek jsme ve směnárně směnili za singapurské dolary a za poslední peníze Helenka koupila mango tea, což bylo přes půl litru vynikající štávy vlažného mangového čaje s kousky manga.

Při odbavení jsme si řekli o místo vzadu u okna a vyhověli nám, podle lístku to byla třetí řada od konce vlevo u okna. Nastoupili jsme do vysloužilého Airbusu A320, který se už nejméně 10.000 krát vznesl nad Jiihočínské moře a jehož proseděné koženkové sedačky už nemělo smysl měnit, protože tento aeroplán nepochybně brzy absolvuje svůj poslední let. Usadili jsme se a hned jsem ubrouskem důkladně otřel plastové okénko, na kterém ulpěly otisky tisíců nosů. Popojížděli jsme pomalu po uměle vybudované dráze podél moře a vlny vzedmuté větrem šplouchaly až k letadlu. Opodál se na sloupech nad mořem v táhlých obloucích vinula dálnice do Macaa, byl to nádherný pohled. Motor zaburácel, letadlo se hnalo po dráze kupředu a křídla kmitala nahoru dolů vlivem přízemního prudkého větru. Ani nahoře to nebylo lepší a Helenka mi instinktivně tiskla ruku. Okénko vedle nás se tak chvělo, že vydávalo bzučivý zvuk a pomohlo až nacpání kousků ubrousků vedle těsnění. Přestože jsme hodně nalétali, tomuto éru jsme příliš nedůvěřovali.
Z reproduktorů se ozval pilot. Přivítal cestující, upozornil na nízký průlet nad Hongkongem s pěkným výhledem, zmínil tajfun, očekávané turbulence a mluvil o odklonu dráhy letu k západu. Poletíme obloukem více k západu, dál od tajfunu, nad Vietnamem, Laosem a Malajsií.
Kudy jsme vlastně letěli, se za letu nedalo zjistit, protože letadlo postrádalo monitory a další vybavení, které bývá jinde standardní.

Odstartovali jsme ve 14:40, to je půl hodiny po avizovaném čase odletu, a přesto letadlo nemělo zpoždění. Letecké společnosti totiž dobu letu nadsazují, započítávají do ní pojíždění po dráze a ještě něco navíc, aby nevzniklo formálně zpoždění. Konkrétně tento let dlouhý 2.590 km měl podle letového řádu trvat přesně čtyři hodiny, ale letadlo takovou vzdálenost zvládne za 3 hodiny a 20 minut.

Pustí nás do Singapuru ?
Na letišti Changi v Singapuru jsme vystupovali z letadla přesně podle letového řádu. Napětí vrcholilo, projdu se zvýšenou teplotou přes kontrolní bod a nevrátí nás?
Na nejbližší toaletě jsem namočil kapesník do studené vody a přitiskl si jej na horké čelo. Vyšel jsem z toalety, jednou rukou si přidržoval kapesník a přidali jsme se do davu, který nás únášel k zúženému průchodu s nenápadným nápisem Teperature detection. Většina pasažérů si ani neuvědomuje, že taková kontrola existuje. Za to mně srdce bušilo, jako bych pašoval bílý prášek. Procházející cestující snímala z pravé strany termokamera a úřednice vedle za přepážkou trpělivě sledovala monitor. Počkali jsme na velkou skupinu za námi a vmísili se do nejhustšího davu, sundal jsem kapesník z čela a Helenku navigoval tak, aby mne před kamerou stále stínila. Neodvažoval jsem se pohlédnout na úřednici, i když jsem byl hodně zvědavý, jestli zareagovala.
Nevšimla si mne, prošli jsme! Singapur byl náš. Rychle jsem se uzdravil a dál už cesta proběhla v klidu.

 

 

 
Na úvodní stránku
Cesta kolem světa za 22 dní
 
Austrálie   Thajsko   Japonsko

Autem do těchto zemí:
  Albánie  Bulharsko  Turecko  Rumunsko  Maďarsko  
Finsko  Norsko  Švédsko  Litva  Lotyšsko  Estonsko

   

 

cestujte©2019

 

 

TOPlist