 |
Na jaře 2014 jsem denně vyhledával na internetu nejlevnější letenky.
Nevěděl jsem ještě kam, chtěl jsem jen daleko a levně. S částečným
využitím nízkonákladových dopravců jsem nakombinoval tuto cestu:
Praha - Dubaj - Tokio - Taiwan - Singapur - Bangkok - Dubaj - Praha
  
11 dní dovolené - 28.470 km a 39 hodin v letadle
Cestoval jsem s manželkou Helenkou. Vypravili jsme se jen
s malými lehkými baťůžky na zádech - jsme tak mobilnější a nemusíme na
letištích čekat na zavazadla. Na internetu si
vybíráme místa v letadle zásadně vzadu, kde se letadlo zužuje, jsou tam
jen dvousedadla, dají se natáhnout nohy a výhledu z okna nepřekážejí křídla.
Tajfun ohrozil naši dovolenou
Den před letem jsem se znepokojením zaznamenal zprávu o
tajfunu v blízkosti japonských ostrovů. Na družicových snímcích se mezi
Japonskem a Čínou rozprostíral veliký oblačný vír a obávali jsme se
zrušení našeho letu.
Na letišti v Dubaji jsme po půlnoci s napětím sledovali odletovou
tabuli. Naštěstí se objevilo "go to gate", odbavili nás normálně a ve
tři v noci se náš Boeing 777 vydal na desetihodinový let do Tokia dlouhý
8.029 km. Pilot všechny pozdravil a upozornil na méně příjemný závěr
letu z důvodu průletu turbulencemi při okraji tropické cyklóny.
Boeing 777 - dopravní letadlo s největším doletem - až na vzdálenost 17.000 km
S nadšením jsem na monitoru před sebou sledoval
trasu, která měla vést nad Afghánistánem, ale letadlo změnilo kurz
a pokračovalo nad Pákistánem. Nejspíš to byl důsledek poučení
z nedávného setřelení civilního letadla nad Ukrajinou.
Někde nad Pekingem jsem si povšiml na monitoru, že naše letadlo
značně zrychlilo na 1.100 km/h, což je bezmála rychlost zvuku, ale
vůči vzduchu jsme stále letěli 900 km/h. Znamenalo to, že okolní vzduch
se žene rychlostí nejméně 200 km/h vůči zemi a okraj
tropické cyklóny nás urychluje.
Na turbulence jsme se dobře připravili - řekli jsme si o 2x gin s tonikem, ledem
a limetkou. Chutnalo to skvěle, tak proč toho nevyužít, když je to
v ceně letenky ekonomické třídy. Cestujícím kolem nás letuška dolévala
čaj, ale požádali jsme znovu o gin s tonikem a letuška
nám naše přání opět s úsměvem splnila. Zbytek cesty v silných turbulencích
nad Koreou jsem prospal a když jsme přistáli na letišti Tokio-Narita,
cítil jsem
hořký tonik v krku.
na tokijském letišti
Z letiště do centra
V Tokiu je velmi draho, např. jízda
taxíkem do centra by vyšla na 25.000 ¥ (5.000 Kč)! Na internetu
jsem si však našel slevu na vlak pro cizince, proto jsme na letišti
vyhledali příslušnou kancelář, ukázali pasy, prodali nám jízdenky na
Narita Express za poloviční cenu a za hodinu jsme vystoupili v centru ve stanici Tokio-Station.
Až dosud jsme se pohybovali v klimatizovaném
prostoru. Před nádražím ve večerní tmě nás ovanul příjemný
horký vzduch a přivítalo nás cinkání zvonků -
tisíce zavěšených zvonečků se pohupovaly ve vánku a cinkaly.
centrum Tokia v noci
Kreditka nefunguje – jak zaplatíme?
Levný hotýlek v zapadlé uličce jsme
brzy našli a na recepci jsem předložil rezervační list už z domu vytištěný v japonštině.
Platební karta však odmítla poslušnost a
jako další problém se přidružila jazyková bariéra, protože recepční
příliš nerozuměli anglicky.
Trpělivě jsem vysvětloval, že jsem problém tušil, protože evropské karty
v Japonsku často nefungují, a proto mám
s sebou japonské
jeny v hotovosti, kterými hned zaplatím. Vůbec to nechápali a musel
jsem jim to s penězi názorně předvést.
Po zaplacení se několikrát ptali na „boi-boi“ a teprve po chvíli
jsme si vyjasnili, že to zní podobně jako „invoice – invoice“ - jestli
chceme fakturu.
Během pobytu jsme vícekrát narazili na komunikační
problém. Japonci se anglicky moc neučí a když už, tak se jejich
přízvuku nedá rozumět (pozn.: ale např. v Kuale Lumpur v Malajsii jsme
se anglicky domluvili úplně s každým).
japonština - jeden z
nejnáročnějších jazyků
Jak spláchnout ?
Maličký hotelový pokoj evropského typu nám
vyhovoval a drobný zádrhel nastal jen po použití toalety: které z 12
tlačítek na elektronickém ovládání záchodu zmáčknout? Cosi jsem
stiskl, ozvalo se zapípání a ze záchodu vytryskla fontánka.
První dojmy z Japonců
Japonci se usmívají, jsou trpěliví a
vlídní. Jejich řeč nám zněla příjemně, melodicky a líbilo se mi, jak
protahovali poslední slabiku. Z lidí vyzařoval optimismus a nadšení.
Mají větší úctu k hodnotám a větší respekt k dodržování předpisů,
než to známe doma. Jsou to desítky maličkostí. Na eskolátorech se stojí
důsledně vlevo, aby rychlejší
mohli procházet. Vše je dobře zorganizováno, nechodí se na červenou,
neviděli jsme posprejované zdi a stopy vandalismu. Jestli Vás někdo okrade, ošidí, podvede – tak to se Vám
stane spíš v Praze.
Záhadou nám byla dlouhá organizovaná řada lidí táhnoucí se k budově naproti hotelu.
Řada tam stála od rána do večera a dotazem jsme zjistli, že se stojí na
lístky do divadla (obr. vpravo dole).
Japonci chodí pěkně až svátečně oblečeni, velmi
málo jsou k vidění trika
s nápisy, kraťasy nebo krátké rukávy, přestože je vedro. Ojediněle
jsme spatřili na ulici ženu v kimonu.
Skoro každý nosí v ruce mobil nebo tablet. Wifi síť zdarma mají
snad nejrozšířenější na světě, takže připojit se zdarma můžete na mnoha
místech včetně metra a autobusů.
Japonci se vyhýbají očnímu kontaktu a děkují
s očima upřenými k zemi pokorným úklonem s rukami sepjatými pod bradou.
Je pro ně čest, když mohou cizinci pomoci, velmi
se snaží, ale většinou neúspěšně, protože se nedomluví. S rozloženou
mapou jsme oslovili na zastávce mladého Japonce, nechal si
kvůli nám ujet spoj a stejně neporadil, protože náš dotaz nepochopil.
Neustále nás obklopovaly jen šikmooké tváře a
připadali jsme si jako jediní cizinci. Moc turistů však do Tokia nejezdí.
Čekali jsme tam ulice plné lidí, ale opak byl pravdou: v centru poloprázdné ulice a v metru
jsme si většinou sedli.
Tři čtvrtiny povrchu japonských ostrovů
Hokkaidó, Honšú, Šikoku a Kjúšú pokrývají lesy, hory a rýžová
pole. 127 milionů obyvatel se pak soustřeďuje do malé plochy s mimořádnou hustotou
osídlení.
V hlavním městě Tokiu (česky Tokio, angl. Tokyo) žije 12 milionů lidí. Město
je moderní, čisté, uklizené a velmi bezpečné. Ulice přeplněné auty se
často noří do podzemních tunelů a dýcháte čistý vzduch bez náznaků
smogu. Jezdí se po levé straně.
Byty v Tokiu mají velmi drahé a malé plochou. Zámožnost zde neposuzují
podle auta, ale podle bytu. Japonci vydělávají v průměru 375.000 ¥
měsíčně (to je 75.000 Kč, japonský jen = ¥ = 0,20 Kč), daně
z toho činí 20 %, nezaměstnaných mají jen
3,6 %, pracují 9 hodin denně, do důchodu chodí v 65 letech
a dožívají se nebývale vysokého věku.
Zjednodušeně se dá říci, že Japonci vydělávají 3x
víc, ale je tam 3 x dráž. Průměrný Japonec má životní úroveň po
materiální stránce skoro srovnatelnou s naší. Aby si koupil chleba,
pivo, oblečení - musí pracovat stejnou dobu, jako je tomu u nás, na
bydlení vydělává delší dobu než my, na benzín kratší.
Zahrnu-li však do životní úrovně míru slušnosti, poctivosti,
spravedlnosti, úcty k hodnotám a společenské klima, pak jejich životní
úroveň vysoce převyšuje tu naši.
Horko a klimatizace
Denní teploty v srpnu stále přesahovaly
30 stupňů, proto na mnoha místech se rozprašovala jemná vodní mlha
kvůli ochlazení vzduchu (obrázek vlevo dole). Nejhůř jsem snášel přechody z venkovního vedra do
klimatizovaných prostor obchodů, budov a metra s teplotou o deset stupňů
nižší. Mokrá košile přilepená na mokrém těle se nepříjemne ochladí a
hrozí nachlazení.
Ostatně mnoho Japonců pčiká, nosí roušku přes ústa
a kdoví, jestli to nemají z klimatizace
!
Druhé město pod Tokiem
Pod povrchem Tokia leží ještě jedno město – hustá
spleť osvětlených chodeb a obchodů, kde se můžete ukrýt před deštěm,
dojít pěšky na dlouhé vzdálenosti nebo nastoupit do metra. Síť linek
mají snad nejhustější na světě, je propojena s vlakovými linkami a
dojedete skoro všude. Do
každé stanice vede z ulic několik vchodů.
Při nákupu jízdenky nejdříve musíte znát cenu
jízdného. Tu zjistíte tak, že na nástěné mapě v metru najdete cílovou
stanici a u ní je cena napsaná. Napoprvé to nebylo příliš jednoduché.
Pak přejdete k dotykové obrazovce, navolíte cenu a s výhodou se zbavíte
všech drobných mincí. Na nejkratší vzdálenost platíte 170 ¥ (34 Kč)
a do nejvzdálenější stanice 270 ¥ (54 Kč). Lístek pak vložíte do otvoru v turniketu a o dva
metry dál si jej vytáhnete z jiného otvoru zpět. V cílové výstupní
stanici se lístek jen vloží a automat si jej ponechá.
malý
detail z mapy viz výše
v tokijském metru téměř všichni drží v ruce iPhone
Pokémon, pikaču a ninja
Kreslené postavičky z japonských
bojových her pobláznily nejen Japonsko, ale i děti na celém světě.
V Japonsku je najdete vyobrazeny na mnoha místech, spatříte je
v televizi, v reklamách, ve výlohách a Japonci
jsou na ně hrdí. Při jízdě lanovkou pouštěli v kabině na monitoru
hlasité video s Pokémonem a lidé to
sledovali, namísto aby si užívali krásných výhledů. Český
krteček je mi bližší.
tenisky
Converse nebo taky Conversky jsou
oblíbené už desítky let po celém světě
Jídla z umělé hmoty
Před vchodem do restaurací se vystavují
nasvícené talíře plné lákavých jídel a jen zblízka poznáte, že pokrmy zhotovili
z plastu. Jsou to umělecká, velmi realistická díla, která si můžete
v mnoha obchodech koupit jako suvenýr na památku.
jídla na obrázku jsou z umělé
hmoty
Jak si jídlo vybrat?
Nejdříve nás nadchla obrovská nabídka jídel a
těšili se, že důkladně ochutnáme japonskou kuchyni. Téměř každý pokrm
však obsahoval plody moře. Někde z rýže vyčuhovala krabí
klepeta, jinde se daly rozpoznat kroužky chobotnice. Nechuť k těmto
pokrmům se nám nepodařilo dosud překonat a možný výběr se tak zúžil i
s ohledem na vysoké ceny pouze na rizoto a špagety.
Hodinu jsme chodili v budově nádraží Tokio-Station kolem stovek
obyčejných lidových restaurací (opravdu jich bylo tolik), prohlíželi si plastová jídla až konečně jsme se osmělili a
sedli si kdesi ke stolu.
Nejdříve jsme dostali (tak jako každý host) sklenice vody s ledem. Na
stolech stojí průhledné termosky s ledovou
tříští, ze kterých si hosté mohou dolévat. Pak nám donesli papírové gryndáky a ukázali, že si je máme
připevnit po vzoru
ostatních hostů. V japonském jídelním lístku jsme rozuměli jen
astronomickým číslovkám a při objednávání mi nezbylo, než číšníka zavést
ke vchodu a ukázat mu na rizoto s cedulkou 700 ¥ (140 Kč). Bylo to
jídlo s nejvýhodnějším poměrem hmotnost / cena.
Rizoto chutnalo divně, protože rýži vařili nejspíš
ve vývaru z mořských plodů, které cpou do všech jídel.
jídla na obrázku jsou z umělé
hmoty
Dost jsme se trápili
s dřevěnými hůlkami, pořád nám rýže padala a když si toho číšník všiml, přinesl nám příbor – vidličku a lžičku.
Pokud používají příbor, tak bez nože.
Před číšníkem jsem vyslovil v několika jazycích slovo pivo, rukama jsme
si upřesnili velikost a vzápětí přede mne postavil orosenou sklenici
vynikajícího piva Pilsner (vyrobeného asi ze žateckého chmele).
Zaznamenali jsme, že mnozí si dávají jen polévku,
což bylo 0,75 litru povařených plodů moře s nudlemi ve veliké míse za
700 ¥ (140 Kč). Hustý základ polévky hosté vyjídali dřevěnými hůlkami.
Oblíbená kombinace je: 0,75 litru husté polévky,
uchucená rýže a pivo Sapporo – to vše za 1.800 ¥ (360Kč). V
některých restauracích měli veliké nádoby s uvařenou rýží hostům volně
přístupné. Japonské „suši“ jsme viděli málokde a když jsme jej jednou
ochutnali, zase v tom byly plody moře …
Nejvyšší věž na světě
Vyhlídková věž Skytree je výškou 634 metrů
nejvyšší věží a druhou nejvyšší stavbou na světě (2014). Postavili ji ve čtvrti s historickým názvem
Musashi, a proto si Japonci výšku věže snadno pamatují: mu zamená
japonsky 6, sa – 3, shi (ši) – 4.
Za vstup na vyhlídku
zaplatíte 2.060 ¥, ale musíte si napřed dopoledne vyzvednout
poukázku na to, abyste se odpoledne mohli postavit do hodinové řady
k pokladně a výtahům.
s pomocí vypuklého zrcadla se do záběru vejdou turisté i s vysokou věží
Na vyhlídkové plošině se naskytl krásný panoramatický výhled, ale ve směru k jihozápadu jsem
120 km vzdálenou horu FUJI kvůli oparu neviděl. Pod vyhlídkovou věží
jsme si v 6. etáži vystáli frontu do planetária, jenže když jsme přišli na řadu, chtěli nás
rozdělit – na mne vyšlo poslední místo a Helenka by musela jít za
hodinu. Planetárium jsme vzdali a sedli si do cukrárny, kde se nahlas
zpívalo.
v cukrárně
u vchodu do věže Skytree
Mladé holky a kluci nabírali zmrzlinu a každému přitom zazpívali
krátký melodický song. Moc se mi to líbilo, znělo to úžasně a hleděl
jsem na ně tak překvapeně, že pro mě
zazpívali třikrát. Dali jsme si zmrzlinový pohár s čerstvou,
hustou, mangovou šťávou.
Svatyně Meidži
Tuto svatyni Japonci velmi uctívají. Je
věnována císaři Meidži, nachází se v parku Jojogi ve čtvrti Šibuja.
Na obrázku vpravo dole jsou stovky dřevěných destiček,
na které návštěvníci svatyně píší svá přání, nejčastěji si přejí zdraví,
složení zkoušky nebo šťastné manželství.
Z parku jsme odcházeli za večerního šera, kdy se stupňoval hlasitý zvuk
kobylek, hmyzu a ptáků z korun stromů. Zvuk byl tak intenzivní, že
přehlušoval ruch blízkých ulic.
Prošli jsme známou nedalekou ulici
Takešita a nahlédli do mnoha obchůdků.
něco si přejte a napište to na
dřevěnou destičku
Císařský palác
Palác jsme téměř neviděli, protože Vás
k němu nepustí a areál se dá obejít jen dokola. Do
jedné z bran vcházeli lidé a chtěli jsme jít za nimi, ale ochranka nás
zastavila s tím, že tudy vchází jen císařská rodina.
park Hibiya v centru Tokia
Prošli jsme parky a zahrady východně od paláce, kde rostly 15
metrů vysoké fíkusy, jaké známe z květináčů, aleje
rododendronů a stromů ginga.
Při východu ze zahrad jsem pomocí gps našel malou kešku, tedy malou
dobře schovanou krabičku se zápisníčkem a zapsal jsem se tam (geocaching).
park Hibiya v centru Tokia
Deštníky
V Japonsku často prší a bez deštníku
jsme se neobešli. Při vstupu do obchodu vložíte mokrý deštník do
sáčku, který tam leží k tomu účelu připravený a deštník dál nosíte v suché ruce.
Zvláštní držák na deštníky mají upevněný na jízdních kolech nebo
v restauracích u stolu. Mnoho lidí nosí na ulici rozložený deštník
i když neprší. Oba obrázky dole jsou
pořízeny za deště.
bambusový hájek
nádrž pod Císařským palácem v centru Tokia
Hora FUJI
Z Tokia jsme se vydali autobusem z nádraží
Hamamatsucho na západ ke 120 km vzdálené hoře FUJI. Téměř dvě
hodiny trvalo vyjíždění z centra, ale za jízdy fungovalo wifi, psali jsme si
s naší dcerou Katkou, a tak cesta dobře
ubíhala. Z dálnice jsme pozorovali okolní rýžová pole, domy bez komínů,
projeli několika tunely a vystoupili u jezera Kawaguchi.
hora FUJI
lanovkou na horu Kachikachi
Měli jsme zjištěno, že odtud se dá lanovkou vyjet na překrásnou vyhlídku
na Mt. Kachikachi. Z tohoto vrcholku jsme pak měli horu FUJI a
jezero Kawaguchi jako na dlani (obrázek dole). Vítr odfoukl oblaka
obalující vrcholek FUJI, výhledy se projasnily a počasí přálo.
pohled z hory Kachikachi na horu FUJI a na jezero Kawaguchi
Ještě lepší výhled se naskytl z „páté vyhlídky“
v nadmořské výšce hodně přes 2.000 metrů (všechny obrázky níže).
Krajinu pod námi zakrývala
povalující se oblaka a jen pár kilometrů nad námi se tyčil vrchol FUJI.
Japonci horu FUJI uctvívají a považují za národní
symbol. Je to činná sopka, která naposled vybuchla roku 1707 a
pokryla popelem i vzdálené Tokio. Na vrchol s nadmořskou výškou 3.776
metrů vede několik turistických tras. Východiskem může být tzv. "pátá
vyhlídka" (2.300 m.n.m.), na kterou se dá dopravit autobusem.
sopka FUJI
Šok na nádraží Odawara
Do Tokia jsme se chtěli vrátit vlakem Shinkanzenem. Koupili jsme si nejlevnější
jízdenku bez místenky, postavili se na nástupišti a čekali na
vlak. Nádražní rozhlas něco japonsky zahlásil, ale nerozuměli jsme tomu
a nevšimli si, že
všichni ustupují dozadu dál od kolejí.
Přišlo to úplně naráz a během okamžiku: Kolejiště náhle zaplnil
Shinkanzen projíždějící rychlostí přes 300 km v hodině! Ohromil nás
rychlostí, hlukem, tlaková vlna mnou zakymácela, zalapal jsem po dechu
a … vlak byl pryč. Během dvou vteřin se mihl nádražím a za další dvě
vteřiny se rozhostilo opět ticho. Roztřásla se mi kolena a ustoupil jsem
do uctivé vzdálenosti. Byl to největší šok z celé cesty.
Pro rychlost 100 metrů za vteřinu nemáme srovnání, příjezd vlaku
neslyšíte předem, je nečekaný a vagony ani nestačíte spočítat. Než se
vzpamatujete, vlak je pryč.
Náš Shinkanzen přijel na vteřinu přesně. Zřejmě to byl příměstský
Shinkanzen, protože pořád zastavoval a dosáhl nejvyšší rychlosti "jen"
258 km/h. Ve vagónu ukazatel rychlosti sice
chyběl, ale ke změření mi postačila malá turistická gps.
Tokijské letiště
Další den cestou na tokijské letiště
Narita jsme už ve vlaku Narita Express mohli sledovat na velkých displejích odletovou
tabuli, na které jsme si našli náš let TZ 201 s poznámkou "go to gate".
U odbavovací přepážky tokijského letiště jsme se
zasekli a zablokovali řadu, protože úřednice nenašla v našich
pasech víza do Singapuru ani do Thajska. Potřebovala ověřit, že my,
záhadní cizinci a občané
jakési neznámé země, opravdu nemáme vízovou povinnost při vstupu do
Singaparu a Thajska, kam nám měla vydat dlouho předem zaplacené letenky.
Největší problém pro ni bylo zjistit, co jsme zač,
protože hlavní strana pasů je nepochopitelně označena jen českým nápisem
„Česká republika“. Paní odcházela k jinému počítači a vracela se
s dotazy jako Čečnija? Gruzia? Neustále jsem opakoval „Czech
Republic, Europe Union“, až paní v počítači vítězoslavně zjistila, že
taková země existuje a její občané víza nepotřebují.
Z Tokia jsme neletěli do Bangkoku přímo, ale třemi
lety s mezipřistáními v Taipei na Taiwanu (1 hodina) a v Singapuru (1
den). Tato kombinace vyšla při hledání letenek na internetu nejlevněji.
na letišti Narita v Tokiu
Tokio – Taipei a hlad v letadle
Vždycky jsem si myslel, že nízkonákladové
společnosti létají jen s menšími letadly na krátké vzdálenosti,
například z Brna k moři. Nenapadlo mne, že v obřím
Boeingu 777, který nás přemístí z Japonska na rovník přes 5.000
kilometrů daleko, nedostaneme ani vodu. Někde nad Filipínami se můj
hlad tak vystupňoval, že jsem obětoval sáček kyselých japonských bonbonů
původně zamýšlený jako dárek a celý jsem ho snědl.
Uletí nám letadlo?
Po přistání na Taiwanu na letišti v Taipei jsme se dověděli, že všichni
si vystoupí a kdo pokračuje do Singapuru stejným letadlem, musí projít
opět celým
odbavením. Kolečko kontrol jsme si znovu odbyli, postavili se do
poslední řady, ale nebyla to řada pro nás. Místo pasů všichni
vytahovali PET láhve a za rohem si je z kohoutku
plnili vodou. Věděli už, že v letadle napít
nedostanou. PET láhev jsme bohužel neměli a Scoot Airlines jsme si pro
sebe přejmenovali na Dry Airlines.
Když do odletu zbývalo 20 minut, s kručícím břichem jsem vyběhl z gejtu
hledat bufet, vystál jsem řadu a řekl si o jakýsi sendvič.
Thaiwanské dolary jsem samozřejmě neměl, ale kreditní karta fungovala.
Namísto sendviče mi dali žeton s číslem 13.
Teprve teď jsem si všiml
řady, kde jídlo právě dostávalo číslo 7.
Do odletu zbývalo 15 minut a
vypadalo to beznadějně – stále jsem váhal, zda ještě minutu čekat na
sendvič nebo prchat do letadla. 12 minut před odletem mi podali
teplý sendvič, za běhu jsem se hladově do něj zakousl, mezi posledními jsme
nastoupili a usadili se na úplně stejná sedadla v letadle, kterým jsme
z Tokia přiletěli.
Toto letadlo je vyobrazeno níže na krásném propagačním obrázku Scoot
Airlines.
Boeing 777
Taipei - Singapur
Mezi asi 400 pasažéry Boeingu 777 na
lince Taipei – Singapur jsme opět mezi šikmookými byli jediní běloši.
Tentokrát vedle nás seděl mladý kluk s bílou rouškou přes půl tváře.
Žádné jídlo ani pití nepodávali s výjimkou možnosti koupit si instantní polévku.
V řadě před námi si ji objednali: Letuška přelila suché nudle
v kelímku teplou vodou z termosky a inkasovala v přepočtu 100 Kč.
Když jsem to všechno viděl a ucítil, přešla mne chuť. Vůně nebo spíš
zápach z „vietnamských“ polévek zaplavil palubu. Když letušky vyprodaly
polévky, trpělivě nabízely čokoládové bonbóny v dárkovém balení,
dražší, než stála letenka, a nezaznamenaly žádný
úspěch.
Naše letadlo nemělo ani standardní výbavu, žádné foukání vzduchu shora,
žádné monitory. Hlášení palubního rozhlasu
jsme vůbec nerozuměli. Velmi mladé letušky i stevardi v přiléhavém
černém oblečení vypadali jak potápěči v neoprénu,
neorganizovaně běhali sem a tam, nevadilo jim, že všechna zavazadla mají
lidé pod nohama a nebyli schopní zkontrolovat,
jestli se všichni připoutali. Doufal jsem jen, že piloti zaujali
odpovědnější přístup.
Úžasný Singapur
Po přistání jsme stihli vyměnit japonské jeny za
singapurské dolary a přijít k pasovému odbavení dřív než osazenstvo
z našeho letadla. Z metra jsme vystoupili na stanici City Hall, bez
mapy jsme i za večerní tmy našli malý hotýlek, odložili batohy a
polehku se vydali do nočního města. Necelý rok předtím (na podzim 2013) jsme v Singapuru strávili
celou dovolenou a už jsme se dobře orientovali.
Nemohli jsme vynechat záliv, Marinu Bay Sands a
Gardens by the Bay – úžasná místa, která bych každému přál vidět.
Přestože jsem od rána snědl jen japonské bonbóny s thaiwanským
sendvičem a měl za sebou dlouhou cestu, běhal jsem po nočním Singapuru
jak zběsilý, plný energie. Helenka mi sotva stačila a nemohla uvěřit, že
se chci vracet do hotelu až po půlnoci a to ještě několik kilometrů pěšky. Singapur je moje
srdeční záležitost a chtěl jsem si ho naplno užít.
Marina Bay Sands v Singapuru - tři hotely s člunem
jeden ze tří hotelů - stavba není kolmá
Přesně o půlnoci jsme procházeli podél zálivu u Merlionu, kde u
venkovních stolků v restauracích vysedávaly stovky lidí. Neodolal jsem a
zasedli jsme k volnému stolečku, kde jsem si vychutnal
sklenici ledového piva Heinekken. Tak dobré a tak drahé pivo jsem
v životě nepil.
Svítily hvězdy a hledal jsem mezi nimi Jižní kříž. Mohlo být tak 28 stupňů, hrála hudba a na mořské hladině
se odrážela světla z protější Mariny (hotel-člun). Singapur je naprosto
bezpečný, proto jsme se nebáli projít temnými uličkami a v jednu v noci se doplazili do hotelu.
Dopoledne jsme prochodili chodníčky botanického Canning parku,
odpoledne jsme u zálivu posedávali na lavičkách a lízali mangovou
zmrzlinu. Večer jsme se stejnou nízkonákladovkou přeletěli ze Singapuru
do Bangkoku.
Singapur – podrobný
popis
|
 |
seznam.cz Honza Hanus 