zde jsi
  
 

 
Vjeli jsme do nejsevernější části Švédska. Krajina trochu ztratila  na malebnosti, přibylo lesů a malá jezera nahradilo jedno velké. Silnice procházela drsnou přírodou, jelo se 110 km/h a auta udržovala velké mezistupy. Od Norského moře k Botnickému zálivu (mapka) vede silnice dlouho souběžně se železnicí a potkávali jsme vlaky vezoucí železnou rudu z Kiruny do přístavu v Narviku. U Kiruny se nachází pozoruhodný červeně zabarvený kopec, z kterého těžba půlku odkrojila. Odtud pochází surovina pro pověstnou švédskou ocel.  
 
Severní polární kruh
Na parkovišti u restaurace se fotili turisté ze zájezdových autobusů u nápisů "zde prochází polární kruh". Naše GPS nám ale prozradilo, že tento polární kruh byl falešný. Majitel restaurace si vytvořil svůj polární kruh, protože asi nesehnal lepší pozemek.
Zastávku jsme si udělali na skutečném polárním kruhu o kilometry dál. Bylo oblačno,  příjemných 18°C a příroda vypadala  jako u nás doma.
 
Podél Botnického zálivu
U města Lulea jsme spatřili moře a dál pokračovali po pobřeží k jihu.  Omezení rychlosti se nedalo pochopit - dlouhé kilometry po krásné silnici se značkou 90 km/h, a pak přechod na rozbitý úsek s limitem 110 km/h.
Ve městě Umea jsme projeli kolem komplexu továren automobilky Volvo a zaparkovali na přespání v autě v centru města u přístavu. Celou noc bylo světlo, nedalo se spát a 15letá mládež v naší blízkosti  hlasitě vyhrávala z přenosných magneťáků.
 
     
                                                                                                                     typické domky švédského severu
Dálnice na severu Švédska
Další den jsme od rána ukrajovali další stovky kilometrů k jihu a pociťovali jsme mírné zklamání, protože švédská realita nesplnila očekávaní: Žádné motoresty, málo kempů, málo služeb pro řidiče, nerovná silnice. Stěží to bylo možné nazvat dálnicí:  Chvílemi uprostřed svodidla, pak jakési rezavé dráty, dva pruhy, tři pruhy, neustálé změny rychlostního limitu, povrchu vozovky...  Zkrátka v severní části Švédska "dálnice" za moc nestála.

 
Kemp u Sundsvall (370 km severně od Stockholmu)

    
 
V poledne jsme z dálnice zabočili k moři a našli dobrý kemp. Na veřejné pláži se pár lidí opalovalo, přidali jsme se k nim a dokonce jsem si zaplaval.  Nádhernou pláž s průzračnou vodou a písčitou zátokou vedle borovicového poloostrova určitě doporučujeme - viz 4 obrázky.
(červenec, voda 19°C, vzduch 22°C, Botnický záliv, kemp 3 km jižně od města Sundsvall, 370 km severně od Stockholmu, N 62,35861, E 17,36975,  protější břehy jsou velké ostrovy).

    

Ikea v Gävle
Švédská firma IKEA postavila ve světě asi 300 prodejen, z nichž jsme asi 30 na našich cestách navštívili, proto můžeme srovnávat. IKEA v Gävle, kde jsme se zastavili na oběd, vynikla velikostí a rozlehlostí, zabloudili jsme v ní a množstvím lidí nás odradila, stejně jako ostatní IKEi ve Skandinávii.
Nejpříjemnější jsou prodejny IKEA v Ostravě, ve Varšavě, v Haparandě nebo liduprázdná IKEA v Sofii, naopak nejhorší dojem jsme si odnesli z nejjižnější IKEi v Melbourne.
 

 
Od Stockholmu na jih
Projeli jsme po dálnici okrajem Stockholmu a začali jsme se ohlížet po kempu. GPS po zadání "navigovat k nejbližšímu kempu" ohlásilo cíl Oxelösund 10 km.
Na recepci měli zamčeno, proto jsme formality odložili na ráno a postavili si stan. Pamatuji si, že umývárna a sprchy ve vytápěné buňce překvapily čistotou a solidní úrovení mnohahvězdičkového hotelu. Každý po sobě setřel stěrkou podlahu a uklidil. Tento standard si Švédsko  dlouho neudrží, protože mezi původní obyvatelstvo se vetřelo mnoho přistěhovalců s jinými kulturními zvyky.
Ráno  v sedm na recepci  ještě neotevřeli, k jejich škodě, takže jsme přespali zadarmo. Bylo zamračeno, schylovalo se k dešti, teplota 12°C.  Postáli jsme na břehu moře a pak už zase hodiny a hodiny ujížděli  k jihu. Na mostech přes dálnici mají vybudovány nízké restaurace, hosté v nich sedí u oken a vidí míhání aut dole.
Dálnice nás provedla velkými městy s podobnými názvy Norrköping, Linköping, Jönköping, Helsingborg, v Malmö  jsme poobědvali v IKEi.
 
Švédské benzinky
Na benzinkách vede ze stojanu jen jedna hadice a musíte tlačítkem zvolit druh pohonné hmoty. Preferuje se automatická platba vsunutím bankovek, kartou lze platit u větších benzinek, většinou z jednoho označeného stojanu, který mívá cedulku mimo provoz. A platit cash u pokladny skoro ani nejde, jenže to jsme nevěděli, když jsme potřebovali utratit pár posledních švédských bankovek a spoustu mincí za benzín. Pomocí GPS jsme v centru města objeli několik benzinek a hotovost brali až u čtvrté v pořadí, natankovali jsme přesně do posledního haléře.
 

 
Po Öresundském mostě do Dánska
Ze Švédska do Dánska se jede po 16 km dlouhém mostě vysoko nad mořem. Most se skládá ze dvou částí: 8,6 km ze Švédska a 7,5 km z Dánska, které spojuje 1,3 km dlouhý úsek na umělém ostrově.  Po dánské části mostu jezdí rychlovlaky a na ostrově se spouštějí do podmořského tunelu.
Tzv. Öresundský most vyniká po technické stránce, visí na lanech zavěšených na piliřích vysokých až 204 m nad mořem, v každém směru vedou dva pruhy dálnice, krajnice a bytelná svodidla.
Za přejetí mostu jedním směrem zaplatíte za osobní auto 46 €. Platili jsme kartou a neuvěřitelná se mi zdála rychlost placení, když kartu nám vrátili zpět do dvou vteřin i s lístkem,  hned se jelo, jedno auto za druhým. U břehu Dánska most sklesal a dálnice se plynule vnořila do tunelu pod Kodaň.

        

Všechny čtyři fotky jsem pořídil na mostě nad mořem, na pravém obrázku jedeme vedle vlaku.  Po mostě se může jet rychlostí 110 km/h.
Na ostatních dánských dálnicích se jezdí 130 km/h, ale kvůli hustému provozu se cestuje pomaleji. Odpočívadla v Dánsku nejsou z dálnice vidět, bývají od dálnice oddělená umělým kopcem osázeným keři.
 
Mezi Kodaní a Odense jsme předjížděli stovky karavanů táhnoucích k jižním mořím, stovky kamionů a nejelo příjemně. Od Koldingu na jih v oblastí větrných elektráren už provoz řídne.
 

Německo
Zajeli jsme do prvního kempu a zaplatili 22 € za místo pro stan. Ráno jsem si v bufetu dopřál bratwurst mit senf a pak se jelo: Hamburg, Hannover, Magdeburg a zase kolem stovek větrných elektráren.
Před Lipskem jsme zabočili do Halle a protože přišlo značné vedro, sedli jsme si na náměstí u Eiskafé, pojedli další bratwurst, nasáli atmosféru města a zase se jelo dál.
 
Poslední úsek
Projeli jsme Cínovcem a dostavil se kulturní šok: Brlohy s červeným srdíčkem, spoře oděné ženy  u cesty, binec, vyvrácené sloupy, rozmlácené kdeco, rezavá zábradlí, špatně značená cesta...  Přiznám se, že mne zaplavil smutek a slzy se mi draly do očí.  Při vzpomínce na uhlazené Finsko se mi skoro nechtělo domů.
Za hodinu jsme zaparkovali v centru Prahy, na Václaváku jsme pod koněm zbaštili třetí klobásu, ale chutnala asi tak nejhůř. Japonci si mne fotili s koněm v pozadí, jak se cpu. 
 
Na parkovišti nám auto nikdo neukradl, ale za parkování jsme vydali dvakrát víc peněz než v Německu. Posledních 300 km z Prahy domů jsme se kodrcali po nejhorší silnici z naší 8.000 km dlouhé cesty. Kvalitní silnice dnes vedou i daleko za polární kruh do drsných podmínek a neplatí se za ně, zatímco na český tankodrom musíte mít dálniční známku.
Přesně o půlnoci jsme dojeli domů,  ráno v neděli jsme dlouho vyspávali a v pondělí se šlo do práce. Kulturní šok se dostavil, to ohromné množství vjemů za krátkou dobu se nedalo jen tak vstřebat.
Přiznám se, že ještě mnoho dní jsem často myšlenkami pobýval ve Skandinávii, protože severské kraje mne něčím nevyslovitelným okouzlily.
 

   cestujteseznam.cz     Honza Hanus © 2015   

                                                                                                                                     zde jsi