zde jsi
  
 

 
Přeplavili jsme se trajektem z Estonska, projeli centrem Helsinek a zastavili se na oběd v prodejně nábytku Ikea na předměstí.
Po rychlostních silnicích severně od Helsinek se jelo v hustém provozu většinou 120 km/h, všichni tam jedou stejně rychle, proto se nepředjíždí, nikdo nikoho nebrzdí a nestává se, že by někdo všechny předjel. Jezdí se slušně a s velkými odstupy.
Chvílemi jsem ztrácel povědomí o rychlostním limitu, ale stačilo se mrknout na GPS, které speed limit zobrazuje.
Vozovka měla místy červený odstín - jedete po červené dálnici a oba její směry místy odděluje až 100 m široký pás trávníku jako v USA.
 
Dál od Helsinek se střídaly už jen dvě značky - 120 km/h  a pozor sobi. Rychlá dálnice přes Lahti do Heinola prochází rovinatou skalnatou krajinou a vystupují z ní nepatrné, nízké kopečky osázené typickými březovými lesíky. Kolem cesty kvete růžový vlčí bob, opodál loukami prochází souběžná cyklostezka. Architektura domů se značně liší od naší. Domky zde stavějí cihlové, někde vidíte řadovky, ale častěji zahlédnete osamocené domky s osázeným okolím rozptýleně v nádherné krajině.

 
Finská jezera
250 km od Helsinek jste už uprostřed oblasti jezer. Tady se neprojíždí vesnicemi jako u nás a v okolí ani žádné vesnice nejsou. Nespatřili jsme jediný dům,  jen lesy a jezera. Jeli jsme deset minut borovým lesem, deset minut  smrkovým lesem, mihlo se  jezero vlevo,  jezero vpravo a zase les.  Zeleň vynikala světlostí a svěžestí jako na jaře. Míjeli jsme jedno jezero za druhým, nedaly se ani počítat, počet šel do stovek. Párkrát jsme u jezera zastavili a došli k vodě. Na březích ležely volně motorové loďky, mezi stromy se skrývaly dřevěné chatky, všude perfektní pořádek, nikde nikdo.
 
     
 
Finsko se mi zdálo dokonalé, jako by už nebylo co vylepšovat, prostě hotovo. Každé zábradlí natřené, každý sloup stál rovně, všechno udržované až do maličkostí, žádné stopy vandalismu. Ve Finsku se nám z celé cesty nejvíc líbilo a právě v této zemi jsme posmutněle vnímali největší kontrast vůči české realitě.
Dál na sever provoz hodně prořídl a jelo se stálou rychlostí 80 - 100 km/h. Rovná silnice mizela v nedohlednu před námi a třeba hodinu jsem nesundal nohu z plynu.
Silnici půlí podélná přerušovaná čára a už stovky metrů před mírnou zatáčkou se mění na plnou žlutou čáru. Na bezpečnost provozu je pamatováno i drobnými pro nás neznámými detaily.

 
Nocleh v Kärsämäki
Večer jsme se začali poohlížet po nějakém přenocování. Často jsme minuli modrou dopravní značku se šipkou k blízkému kempu a doplněnou o vzdálenost ke kempu dalšímu. Podle jedné z těchto značek jsme  zahli vlevo 150 m z cesty do kempu Kärsämäki (poloha N63,98553 E 25,75652, na mapce nahoře zelená tečka uprostřed Finska).
Jednoduché chatky po 25 € neměli volné, tak jsme si pronajali srub se dvěma lůžky za 30 €. Byla to dřevem provoněná čistá místnost s elektrickým topením.
Správce kempu nám s potěšením sdělil, že jsme první letošní návštěvníci z ČR a přidal na nástěnce k 19 vlaječkám 20. českou vlaječku. Před půlnocí přišel soumrak, ale šero stále trvalo, úplná tma nepřicházela a nad severem zůstala světlá obloha. O den později a pár stovek kilometrů severněji se nám o půlnoci ukázalo mezi mraky Slunce...
 

 
V dřevěném srubu se výborně spalo. V 9:30 jsme z kempu odjeli, začalo pršet a teplota klesla na 11°C. Příroda začala být drsnější a vegetace zakrslejší. Zaujalo nás, že kmeny stromů se jevily první dva metry odspodu světleší a výš tmavější. Zblízka jsme si stromy prohlédli a zjistili důvod: Při zemi kmeny obrůstají světlými lišejníky, protože tady v zimě leží dva metry sněhu. Kolem cesty jsme sledovali rozkvetlé louky a lány obilí,  které teprve vyrůstalo a bylo zelené jako u nás v květnu.

Benzinky ve Finsku
 
Převládaly automaty, kde se preferuje platba v hotovosti. Benzín nám docházel a tak jsme zastavili u osamělého čerpacího stojanu bez obsluhy. Nikde nikdo, žádný kiosek ani budova. Nejdřív jsem zkusil vložit kartu, nešlo to, ani druhá karta nezabrala, pak jsem vložil papírových 5 € a nateklo 3,65 litru naturalu.
 
Na další už velké klasické benzince opět  stojany braly hotové peníze, tak jsme se po několikerém couvání propracovali ke stojanu, který fungoval jako u nás, a zaplatit jsem šel do budovy.

Odskok do Švédska na oběd
 
Společná hranice  Švédska a Finska se dotýká severního okraje Botnického zálivu. Na mapce vlevo je toto místo označeno H a jsou z něj tři přilehlé fotky. Z finské strany město Tornio plynule přechází ve švédskou Haparandu, hranice je skoro neznatelná, přímo na ní se točí kolotoče a vyhrávají lunaparky. Tudy vede nejfrekventovanější silniční spojení mezi Finskem a Švédskem.
Přejeli jsme do Švédska, protože v Haparandě kilometr za hranicí jsme si naplánovali oběd v restauraci nejsevernější prodejny nábytku Ikea. Na parkovišti před Ikeou odkvétaly šeříky (červenec), ale zarazilo nás veliké množství parkujících aut, všude bylo hodně lidí a v  restauraci jsme s táckem čekali v řadě.  Za zmínku stojí, že zeleninový salát v misce jako příloha stál víc než samotné jídlo. Zelenina v tady na severu neroste a dováží se z jihu a zřejmě prot
Šálek kávy za 10 SEK = 30 Kč jsme naplnili u automatů několikrát, ale švédským sousedům u stolu se to nelíbilo a brblali nám.  Nicméně chovali jsme se jako doma, protože v ČR Ikea dovoluje držitelům kartičky IKEA naplnit si šálek kávou kolikrát chcete (jen v pracovních dnech) a tady bychom se sice rádi drželi místních zvyklostí, nápisy však všude měli v nesrozumitelné švédštině a anglicky nikde ani slovo.
Mezi dospělými se proplétalo hodně dětí. Rodiče vodili děti s sebou na nákup a šlo vypozorovat jakousi úctu k dětem a jejich upřednostňování. Pultíky na přebalování mimin se nacházely na mnoha místech, dokonce i na pánském záchodě. Nezřídka si rodiče vedli za ruku adoptovaného černouška.
 

Domky ve Finsku
Domy se často staví ve skupinách a vypadá to takto: 7 typických dřevěných finských domků se postaví v kruhu se společným náměstíčkem uprostřed, vedle se táhne řadovka 7 garáží, stříška zakrývá 7 popelnic a u cesty vedle sebe stojí 7 poštovních schránek. 
Následuje kousek lesa a další skupina 5 - 7 domů, někde do kruhu, jinde jako řadovka. Kolem nespatříte žádné ploty, kůlny ani haraburdí, vše je vzorně uklizeno. Nikde jsme ve Finsku neviděli pneumatiky v příkopě, odpadky kolem cest, černé skládky nebo toaletní papíry kolem odpočívadla.
 
 

Rovaniemi
Finské město Rovaniemi pro cestovatele symbolizuje severní polární kruh (7 km severně) a vstup do Laponska. Týden před naším příjezdem tady naměřili  obdivuhodných 28°C, takže asi opravdu přichází globální oteplování.
Nás přivítalo chladné počasí, zataženo, deštivo,  větrno a jen 12°C. Navlékli jsme si  teplé zimní bundy a s deštníky prošli liduprázdné ulice. Architektura ulic připomínala obrázky z westernových zlatokopeckých měst v USA, na náměstí jsme kroutili hlavou před zvláštní prosklenou kukaní na vysokém sloupu, protože jsme nepochopili její účel (obrázek vlevo).

Za výlohou místní realitky jsme se neopomněli podívat se na ceny nemovitostí: 93.000 € za třípokojový byt v paneláku  nebo 275.000 € za dům na předměstí. Naše kapsa byla ale poloprázdná a přešel nás i hlad, když  jsme uviděli ceny:
9 € za hamburger  jsme nebyli ochotní platit a nic levnějšího nenabízeli.
U pultu jsem si alespoň řekl o kávu, vzali si 2,50 € a po chvilce čekání mi posunkem ukázali, abych si sám nalil. Z odpudivé, zašlé konvice mi vytekl šálek hnědé břečky. Kdybychom na parkovišti vytáhli z auta propanbutanovou bombu, mohli jsme mít lepší kávu a skoro zadarmo.  Poloha Rovaniemi je na mapce v záhlaví této stránky vyznačena písmenem R.
 

Severní polární kruh
Z Rovaniemi jsme vyjeli na sever po mostě přes rozlehlé vodní plochy a minuli Santa Park ukrytý v umělé podzemní jeskyni hluboko ve skále.  Po 7 km z Rovaniemi  jsme odstavili auto na parkovišti vpravo u cesty přímo na polárním kruhu v Santa Klausově vesničce, odkud jsou snímky dole. Samé kavárny, restaurace a prodejny suvenýrů.  Nádvoří mezi budovami protíná vydlážděná bílá čára s nápisem "Arctic circle". 
 
       
                                                                         N 66°32'35'' E 25°50'31'' = N 66,5433  E 25,8428
 
V prodejně suvenýrů stály za za pozornost pěkné umělecké předměty z místních materiálů.  Koupili jsme pro naši Kačku polštářek s obrázkem soba a přešli do protější budovy, kde sídlí poštovní úřad Santa Klause a děti z celého světa sem posílají svá vánoční přání (nahoře vpravo).
 
      
 
Severní polární kruh je teoretická rovnoběžka, jejíž zeměpisná šířka se liší přesně o 90° od obratníku Kozoroha. 21.června na severním polárním kruhu Slunce nezapadne - o půlnoci jen sestoupí k horizontu, dotkne se jej a zase vystoupá. Čím severněji od severního polárního kruhu, tím výše nad horizontem leží 21.6. nejnižší bod denní dráhy Slunce po obloze, na Nordkappu neklesne níž než 5° nad horizont. Na severním pólu Slunce půl roku nezapadá a trvá polární den. Naopak 21.prosince na severním polárním kruhu se Slunce v poledne jen zespodu dotkne nulového horizontu a nevystoupí nad něj. Severněji trvá polární noc, na pólu trvá půl roku.
 

 

Za severním polárním kruhem
Po dalších kilometrech jsme ze zvědavosti zastavili na rušném místě, ale neměli jsme to dělat, odehrával se tam hudební festival, spustilo dunivé techno, za námi se vytvořila kolona aut popojížděli jsme davem techno-fanoušků půl hodiny.   
Ve Finsku funguje 340 kempů, které jsou rozděleny do tří kategorií a podle toho se odvíjí i cena. Zajeli jsme do kempu  střední kategorie Korvala v Torvenyula, ale paní chtěla 60 € za chatku, což se rozcházelo s naší představou. 
O kilometry dál jsme zastavili u volně přístupného srubu. Přespat jednu noc zdarma tady může kdokoliv a k dispozici má i naštípané dřevo k topení nebo rozdělání ohně. V blízkosti se nacházelo jezero, a tak se zdálo, že o příjemné přenocování máme postaráno.
Srub však minutu před námi zabrali rybáři, proto jsme se jen smutně prošli po dřevěném chodníčku nad bažinami u jezera. Kolem vodních ploch ve Finsku vedou dlouhé kilometry takových chodníčků. 
V motorestu o pár desítek kilometrů dál personál nekomunikoval jinak než finsky, proto domluva chvíli trvala. "Hudneita" znamená finsky pokoj, pak už jsme si rozuměli. Chtěli 50 € za noc a pokoj, což se nám zdálo za nuzný nocleh příliš. U tohoto motorestu jsme spatřili vůbec prvního soba na naší cestě, chovali ho v ohradě a byl hodně opelíchaný. Nadšeně jsme ho fotili a to jsme ještě nevěděli, že spatříme zblízka celá sobí stáda.
O kilometry dál jsme zastavili u domu s nápisem "reception". Před domem parkovala Felicia s finskou značkou, zazvonili jsme, vyšel ven chlapík a řekl si o 60 € za noc v chatě. Když jsme odcházeli, slevil na 50 €, ale ani na to jsme nereagovali.  Chatky měl evidentně prázdné a kdyby slevil ještě víc, vydělal by aspoň něco.
 

Půlnoční Slunce
V půl desáté večer, když už jsme se pomalu smiřovali se spaním v autě,  přijeli jsme ke skromnému kempu Orakoski s mnoha chatkami roztroušenými v lese u jezera.  Našla se pro nás poslední volná jen za 25 € (N 67,33739  E 26,65720).
Tohle jsme hledali: Přijatelná cena, čisté povlečení, elektrické topení, pohled z okna na jezero a venku světlo jako ve dne. Po večeři jsme zašli  na recepci se zeptat na předpověď počasí. Správce topil v krbu, popíjel pivo, díval se na televizi a posadil nás s tím, že zrovna za chvíli  předpověď začne. Ikonkám se sluníčky a mráčky jsme dobře porozuměli a důležité bylo pro nás zjištění, že na nejsevernějším místě Skandinávie se má počasí zlepšovat.
Přesně o půlnoci jsme si vyšli k jezeru. Nad jeho severním břehem se převalovaly mraky a postupně odkrývaly syté červánky, světla přibývalo až znenadání krajinu ozářilo slunce. To se skutečně musí zažít, půlnoc a přesto den! Nebyli jsme sami, několik dalších dvojic postávalo na břehu jezera, lidé mlčky upřeně hleděli ke slunci a drželi se za ruce.
 

5.den cesty

 
Probudili jsme se do ledového rána a ošklivého počasí. Silný vítr lomcoval větvemi stromů a ven z chatky se nám dlouho nechtělo. Už jen 600 km do cíle, to přece snadno dáme!
Při odjezdu jsem si všiml poloprázdné pneumatiky a při dohušťování jsem promokl a prochladl. V autě jsme si topili a kilometry ubíhaly. Tady na severu Finska skončila rovina a poprvé jsme spatřili první kopečky a dohlédli do dálky. V jižním Finsku v lesnaté rovině jsme viděli stále jen nejbližší okolí.
 
Oblast severního Finska - Laponsko - se nám jevila chudší, domy nebyly tolik upravené, kolem nich se rozprostíral binec jako někdy u nás, před domy stála stará auta. Finy samozřejmě nijak neláká bydlení daleko na severu, kde vlažné léto trvá jen týden.
 

Zlatokopecká atrakce
Zastavili jsme se ve zlatokopeckém areálu v Korundi vpravo od cesty a usoudili jsme, že jde o typickou turistickou atrakci:  Pár dřevěných budov ve stylu divokého západu, vysoké vstupné a prohlídkový okruh kolem potůčku s rýžováním zlata a nálezem pozlátek z bižuterie. To se jen domníváme, dovnitř jsme nešli. Prochodili jsme úzké cestičky v okolí a chvíli pozorovali soby, kteří si nás vůbec nevšímali a pásli se pár metrů od nás.
 

Sportovní areál
Počasí se hodně vylepšilo, přestalo foukat, slunce vysvitlo, teplota dosáhla 12°C. Cítili jsme se příjemně jako na jaře, protože příroda odpovídala našemu květnu: svěží mladá zeleň, tráva plná květin, cvrlikající ptáci.
Tuto příjemnou zastávku jsme si udělali ve sportovním areálu Saariselkä-Kiilopää (N68,41621 E 27,41189).
 
     
 
Po značených stezkách jsme si zašli kus do přírody podle finských turistických značek, které vypadají jako označení vlakového přejezdu - zkřížené červené laťky - a vedou do značných vzdáleností všemi směry.
Lampy pouličního osvětlují lemují udržované chodníky hluboko do lesa a do divoké přírody. Toho využijí běžkaři hlavně v zimě, kdy několik týdnů slunce nevyjde a tma přetrvává i přes den.
 
       
 
V lese každou prohlubeň zalila průzračná voda, a tak naše procházka vedla kolem kouzelných jezírek. Prošli jsme kolem nádherných potůčků a voda se jevila tak průzračná, že jsme se bez obav napili.
 

Ivalo
Blížili jsme se k Ivalu, směrovky postupně ukazovaly  Ivalo 500 km, 300 km, 100 km a podle kroužku na mapě jsme čekali město velké jako Olomouc.  Při příjezdu do Ivala jsme zaznamenali vesnici s jednou benzinkou, S-marketem a jednou hlavní křižovatkou s ukazatelem  303 km do ruského Murmanska.
Na řídce osídleném severu nejsou města, proto i vesnice mají na mapě své místo. Jak taková vesnice vypadá:  Návsi dominuje banka jak z divokého západu, dva benzínové stojany bez stříšky,  podezřelý motorest a na jezeře chátrá hydroplán s nápisem aerotaxi. A pak tu najdete S-market 8-21 jakožto jediný obchod pro celou oblast.
Poloha Ivalo a jezera Inari je na mapce v záhlaví této stránky vyznačena písmenem I.
 

Řídké osídlení
Ve srovnání s ČR má Finsko rozlohu 4x větší, ale jen poloviční počet obyvatel. Finská hustota osídlení je tedy 8x menší a nerovnoměrná - většina obyvatel bydlí kolem Helsinek a osídlení severu je nepatrné. Projížděli jsme hodně řídce obydlené oblastí. Dlouhé minuty nebylo v dohledu žádné auto a ojediněle jsme spatřili osamělé obydlí většinou nenápadně ukryté mezi stromy v lese.
 

Jezero Inari
Mimořádná členitost jezera způsobuje, že dohlédnete jen na blízké protější ostrůvky, polostrůvky a lesnaté kopce a nevidíte už pokračující vodní hladinu za nimi. Členité jezero na obrázku měří napříč 90 km.
 
     
 
Na okraji jezera se nachází trojmezí - stýkají se hranice Norska, Finska a Ruska a vytéká odsud řeka Pasvikelva po norsko-ruské hranici do Barentsova moře.
Klikatá cesta podél jezera Inari dlouhá asi 30 km nás potěšila nádhernými výhledy, minuli jsme nespočet odpočivadel s lavičkami, zábradlím a fotogenickým výhledem na vodní plochu v malebné krajině. 

        
 
Kdekoliv se dalo zastavit a přijet skoro k vodě, sednout k dřevěným stolům, nikde se nepovalovaly odpadky a všude jsme nacházeli jen čisté prostředí a panenskou přírodu. 
Z vody lehce čeřené větrem vystupují při břehu kameny porostlé žlutými lišejníky a temná voda svědčí o značné hloubce.
 
   
 

Poslední úsek ve Finsku - horská dráha
Ze severního cípu finského území jsme směřovali od jezera Inari přes Kaamanen na západ do Norska. Tento úsek cesty se stal nezapomenutelný pro samé houpačky nahoru dolů, protože silnice na rovném, přímém úseku překonávala strmé kopce.
Chvílemi jsme klesali z prudce do údolí, rychle se rozjeli a vzápětí setrvačností snadno překonali prudké stoupání a připadali jsme si jako na houpačce. Úseky nahoru-dolů následovaly rychle za sebou a samotná jízda přinesla zážitek.
 

                                                    zde jsi