Turecko autem





Home Bulharsko Balkán Albánie Turecko Rumunsko Maďarsko Finsko Norsko Švédsko Litva Lotyšsko Estonsko do Turecka cestujeme bez víza policie 155 hasiči 110 sanitka 112 měna - turecká lira TL = 12 Kč zkratky turecké liry TL TRL TRY YTL mýtné Edirne - Istanbul 5 TL východoevropský čas znamená po celý rok o hodinu více auto nebo náklaďák z Istanbulu se pozná jednoduše jeho značka začíná číslem 34 časté je zemětřesení naposled v1999 nepřežilo 18 tisíc lidí V Turecku zrušili schránky na dopisy a pohledy odevzdávají se v hotelích a na poštách Proslulé jsou: turecké lázně turecké záchody turecký med turecká káva Kurdové jsou kulturní menšinou žijí hlavně na jihovýchodě v Istanbulu jich jsou 3 miliony přes Bospor vedou dva mosty: most Fatih Sultan Mehmed Köprüsü postaven 1988 1.510 m dlouhý 1.090 m mezi pilíři 5+5 pruhů placený vjezd 150.000 aut denně Bosporský most Boğaziçi Köprüsü postaven 1973 1.560 m dlouhý 1.074 m mezi pilíři 3+3 pruhy placený východní výjezd dokončuje se podmořský tunel pod Bosporem hloubka 55 m délka 14 km Historické názvy města: Byzantion Konstantinopol Nový Řím Cařihrad Istanbul Istanbul není hlavním městem Turecka tím je Ankara metro v Istanbulu je druhé nejstarší na světě - 1875 (po Londýně) EMINÖNÜ je název starého centra a bez tohoto slovíčka Vám místní obyvatelé cestu neporadí Velký Bazar 600 x 500 metrů 4.400 obchodů 60 ulic denně do 19 hodin v neděli zavřeno smlouvání při nákupu v bazaru je samozřejmostí běžně usmlouváte na polovinu, tím víc usmlouváte, čím chuději vypadáte na vyvýšených místech vlají turecké vlajky vlajka nebo prapor nechybí obvykle na významných stavbách mostech stadionech na návsích vesnic Neodbytní naháněči lákají na taxi, do restaurací, obchodů ... Hlavní památky: Modrá mešita Hagia Sophia Velký Bazar Egyptský bazar palác Topkapi Saray obelisky Hippodrom Na návštěvu Istanbulu si vezměte velký šátek nebo přehoz (ženy) nejčastějším pokrmem je kebab (kuřecí, jehněčí nebo skopové odkrajované z jehly) vepřové maso se nekonzumuje z náboženských důvodů chalva - halva kalorická sladká pochoutka z vylisovaného sezamu děkuji - tešekýr ederim ano - evet ne - hayir výslovnost: c - vysloví se dž j - vysloví se ž y - vysloví se j ş - vysloví se še ç - vysloví se če		Hranice BG-TR Přijíždíme k závoře z bulharské strany - přechod Malko Tarnovo. Nikde nikdo, přilehlá buňka se nedá otevřít, znejistíme a čekáme. Po chvíli přifrčí z lesa terénní vozidlo, vyskáčou z něj bulharští celníci a vynášejí košíky plné hřibů. Odemykají buňku a volají mne k okénku. Po pár minutách úřadování vracejí pasy a přidávají malou flash paměť z počítače, na kterou nahráli údaje o nás a máme ji předat na další kontrole. V době moderních komunikací mně to připadá trapné. Závora se zvedá a popojedeme stovky metrů lesem k další závoře a velké budově. Uvnitř se poflakuje mnoho starších celníků, pokuřují, kecají, očividně nemají co na práci a jsou důležití. Přistupujeme k jednomu z okének, byrokrat za ním chce flashku, pasy, techničák a zelenou kartu. Z celníků čiší nadřazenost a povýšenost, ptají se na věci, po kterých jim nic není. Komunikujeme rusky. Jdou se ještě podívat, co vezeme a zvedají závoru. Projíždíme lesem další stovky metrů, míjíme betonové valy a mohutné budovatelské nápisy, které už dvacet let likviduje zub času. Jsme udivení - jestli tohle je ještě Evropská Unie, čím nás překvapí Turecko? Přejíždíme hraniční čáru. Zrezivělá cedule BULGARISTAN (turecky Bulharsko) ukazuje zpět, my jedeme do TÜRKIYE. Na turecké straně hranice Zastavujeme na konci krátké kolony a hned k nám přichází mladičký turecký celník. Na rozdíl od těch bulharských je usměvavý, upravený a plynnou angličtinou nám vysvětluje, jak probíhá odbavení. Vede nás do veliké budovy a uvnitř ukazuje na dvě okénka. U prvního proběhne pasové odbavení, u druhého zaevidují naše auto - totiž turecká vláda reguluje zdaněním příliv ojetých aut z Německa a proto všem řidičům značí auto do pasu. Vyřízení formalit trvá dvacet minut, poté popojíždíme k další závoře. Celník promlouvá něco turecky, ale nerozumíme si a nařizuje vystoupit. Vede nás znovu do budovy a ukazuje na dvě okénka. Ale to už máme vyřízeno! Ukazujeme mu razítka v pasech, omlouvá se za nedorozumění a propouští nás k poslední závoře, naposledy ukazujeme pasy a vjíždíme do Turecka. Podotýkám, že většina návštěvníků vjíždí do Turecka přes Edirne, my jsme však přijeli ze severu od bulharského moře po velmi neudržované silnici přes Malko Tarnovo. Na tomto malém přechodu na obou stranách hranice jsme celkem 8x ukazovali pasy, procedury trvaly celkem 50 minut a za tuto dobu odbavili jen pět aut, protože všechno příliš trvalo. První kilometry v Turecku Překvapení se dostavuje - hned od hranic vede nádherná, široká, nová silnice (obrázek dole) a cesta rychle ubíhá. Namísto kostelů vidíte minarety a mešity a ženy se ukazují jen se zahaleným obličejem. Turecké vesnice vypadaly lépe než bulharské, jeví se civilizovaně, evropsky. Měli jsme pocit, že jsme do Evropy přijeli, ale naopak z EU jsme vyjeli. Ubylo lesů, přibylo obdělávaných lánů slunečnice a kukuřice. Aquadukty postavené na sloupech vedou podél silnice a místy nad ní jako mosty. Vezeme se zvlněnou krajinou po nádherné silnici, pomalu nás předjíždí policejní auto a policisté nám s úsměvem kynou. Po dálnici do Istanbulu Bereme si dálniční lístek a vjíždíme na hlavní spojnici Turecka a Evropy. Dálnice je úplně nová, dokonalá, všechno kolem cesty vypadá upraveně a při vzpomínce na české dálnice si připadáme jako v říši snů. Za necelé dvě hodiny se vpravo zaleskne hladina Marmarského moře a před námi se zvedá předměstí desetimilionového Istanbulu. Předměstské paneláky s členitými balkony a barevnými fasádami vypadají docela hezky. Na dálničním výjezdu po nás chtějí mýtné 5 €, namísto eur však vytáhnu 5 tureckých lir a ještě dostávám nazpět, protože mýtné téměř od Edirne stálo jen 4,25 TL. Nebylo to ojedinělé, vícekrát po nás chtěli euro v hříšném kurzu 1:1. Turecké liry (TL) jsme nakoupili doma v české směnárně a když nám zásoba peněz docházela, bez problému jsme vybrali z tureckého bankomatu. Setkáváme se s několikerým značením turecké liry: YTL, TRL, TRY, na tureckých paragonech se píše TL. Po mostě do Asie Blížíme se k Bosporské úžině a před námi se zvedá jeden z nejpozoruhodnějších mostů - Bosporský most neboli Boğaziçi Köprüsü. Jeden sloup stojí v Evropě, druhý v Asii a mezi nimi na lanech visí 1.074 metrů vozovky o šesti jízdních pruzích. Za průjezd se platí až na asijské straně a nelze platit hotově ani kartou, jen speciální elektronickou kartičkou, kterou jsme samozřejmě neměli. Přejezd mostu jsme si však nenechali ujít a tak jsme jeli, hleděli a fotili ... Za mostem jsme popojížděli v řadě k jednomu z turniketů s tím, že to nějak dopadne. Za nás se zařadil autobus a další auta. To už jsme věděli, že všichni tito budou k vůli nám couvat. U automatického turniketu jsem vytáhl bankovní kartu, vsunout tam nešla, tak jsem dělal hloupého, bezradně krčil rameny a vyprovokoval tím řidiče autobusu k děsivému troubení. Všichni couvali a trumfovali se, komu to hlasitěji zatroubí. Po pár minutách chaosu jsme zůstali sami stranou a vrátit se nedalo. Co teď? Po chvíli jsem zahlédl policejní auto a zašel jsem k němu se zeptat. Podle jejich rady jsme nacouvali asi 200 metrů k jakési budově, uvnitř jsem oslovil několik úředníků, ale žádný mi nerozuměl. Přivolali však anglicky mluvícího kolegu, který si řekl o 5 TL a velmi ochotně šel se mnou k autu. Bez dovolení se naráz usadil na zadním sedadle a pokynul, ať jedu. U turniketu mávl jakousi kartičkou, píplo to a měli jsme po problému. Kousek jsme jeli ve směru šipek na Ankaru a pak se vraceli zpět - za most ve směru do Evropy se naštěstí neplatí. Přes Bospor vedou jen dva mosty, které se nám pletly, protože jsou stejně dlouhé a vypadají stejně. Projeli jsme po Bosporském mostě neboli Boğaziçi Köprüsü (obrázky nahoře). Pět kilometrů severněji se nachází most Fatih Sultan Mehmed Köprüsü (obr.dole). Oba mosty jsou jedinečné tím, že oddělují kontinenty a také Černé a Středozemní moře. V současnosti se prý dokončuje třetí spojení - 14 km dlouhý podmořský tunel. severnější most Fatih Sultan Mehmed Köprüsü teleobjektivem z jižního mostu Mapy Istanbulu nám byly nanic Do historického centra jsme to měli 10 km a bez GPS to byl veliký problém. Mohl jsem sice před cestou do našeho gps TomToma stáhnout mapu Turecka, ale dát za ni 1200 Kč mi připadalo vydřidušské (časem si pořídíme si Garmin). Teď jsme skákali ze semaforu na semafor, proplétali se mezi auty a orientovali se podle Slunce. Vytáhli jsme papírovou mapu Istanbulu, ale nedalo se zorientovat, protože na nárožích nevisely žádné cedule. Sjeli jsme proto do vedlejších ulic a párkrát oslovili chodce. K našemu údivu se nikdo v naší podrobné mapě Istanbulu neorientoval a nikdo nám nebyl schopen ukázat, kde se na mapě právě nacházíme. Přesto jsme u náhodně oslovených pozorovali velikou ochotu a snahu nám pomoci. v uličkách Istanbulu Projížděli jsme chudinskou čtvrtí, vozovka se zužovala, pak už kolem viselo prádlo na šňůrách a dál se nedalo jet. Na jakémsi dvorku jsme se otáčeli, obklopil nás hlouček dětí a také pár dospělých se přišlo podívat, co to k nim přijelo za raritu. Starší Turek se velmi snažil ukázat nám cestu, naskočil do vraku starého auta a že máme jet ze ním. Tady to žilo přímo na ulici, děti skotačily, muži měli na ulici dílnu, ženy na chodníku praly prádlo a musely se posunout kvůli našemu projetí. Lidé se otáčeli a mávali nám, my na oplátku zase jim. Pocit nebezpečí jsme neměli. V úzké uličce náš průvodce zastavil a přivolal z domu mladého kluka, ten nás oslovil anglicky a popsal nám cestu do EMINÖNÜ, což je známé centrum města s bazarem a mešitami, kam jsme měli namířeno. Centrum jsme pak našli, ale ukázalo se, že zaparkovat tam je zhola nemožné - deset aut před námi v řadě čekalo, až někdo z plného parkoviště vyjede. A tady se znovu projevila veliká ochota a snaha Turků pomoci: Když zahlédli na značce našeho auta jeho cizokrajný původ, přednostně nás do parkoviště navedli a volné místečko našli. Prohlídka Istanbulu Starobylé centrum EMINÖNÜ nás vítá úmorným vedrem, ale ve spleti úzkých dlážděných uliček pociťujeme příjemný chládek, nad ulicemi totiž visí plachty s černými a bílými pruhy a pod nimi je příjemně. Tolik prodejců pohromadě jsem nikde neviděl. Prodává se všechno, hlavně zlato a oblečení. Turek s rancem na zádech se zastaví na rohu ulice, rozhodí na zem deku s hromadou oblečků, lidé se zastavují, zkoušejí si, smlouvají, kupují. Po chvíli dotyčný vše shrne zpátky do rance a jde o ulici dál. Desítky předzahrádek nás lákají k obědu, ale jak porozumíme jídelnímu lístku? Dobíhá nás číšník z restaurace (asi poznal, že jsme cizinci) a rozkládá před námi obrázkový jídelní lístek. Zasedli jsme tedy na ulici k prostřenému stolu. Dali jsme si polévku z červené čočky, šopský salát, čevapčiči ze skopového a brambory, pečený baklažán, kávu, vodu, vše za 19 TL (250 Kč). V širokých ulicích Istanbulu jsme se cítili příjemně a naprosto bezpečně, ale úzké křivolaké a smradlavé uličky u nás nevzbuzovaly důvěru a raději jsme se jim vyhýbali. Po hlavní třídě plné prodejců a rozmanitých obchodů jsme došli k nejnavštěvovanějším dominantám: Hagia Sofia (po staletí byla největším chrámem na světě) a k Modré mešitě. mešita Hagia Sofia v pozadí Modrá mešita Modrá mešita Nádhernou stavbu ze 17.století obklopuje šest minaretů. Modrá mešita (turecky Sultan Ahmet Camii, anglicky Blue Mosque) už zdálky působí mohutně, poutníci sem přicházejí v pokorné úctě, muži si myjí nohy u dlouhé zdi. Vystáli jsme krátkou řadu a před vstupem na posvátnou půdu jsme si vyzuli boty. Dohlíží se tu i na oblečení - kraťasy, holá ramena ani krátké sukně nejsou dovoleny. Helenka kontrolou neprošla a musela se zahalit do modré deky, kterou jí půjčili. V části mešity probíhalo kázání, na protější straně odpočívali poutníci na kobercích, my se procházeli bosky po koberci mezi nimi a prohlíželi si kaligrafickou výzdobu. Asi polovinu návštěvníků tvořili poutníci, druhou polovinu zvědaví západní turisté s fotoaparáty. Istanbul se nám vryl do paměti jako město minaretů, mešit a bazarů. denní trasa v Turecku podél Marmarského moře Z Istanbulu do Řecka Z centra jsme to vzali po pobřežní komunikaci, kterou na 16 km dlouhém úseku lemoval pruh udržované zeleně. Nádherné voňavé květy, keře, střižený trávník, všechno dobře zalévané, udržované, lavičky, žádné odpadky. Istanbul nás příjemně překvapil. Nicméně vyjet z města nebylo snadné, několikrát jsme si zajeli a teprve po stovkách semaforů a hodině tápání jsme se vymotali z města. Benzín stál všude stejně - 3,28 TL a chtěli ho nejdřív zaplatit, pak ho obsluha natankovala, samoobsluhu nedovolili. Cestou po krásné dálnici k západu jsme sledovali vysoké minarety na pozadí narudlých červánků. Po setmění se na minaretech rozzářily barevné žárovky a z reproduktorů se linuly nábožné zpěvy, které jsme slyšeli i v autě. Po třech hodinách jízdy jsme se rozloučili s Tureckem a po půlhodině odbavování vjeli do Řecka. Přejezdem hranic zmizela na silnicích slušnost a ohleduplnost, zhoršilo se značení, trochu se zhoršila se silnice. Evropská část Turecka se nám jevila civilizovanější než to, co jsme viděli v Bulharsku a Řecku.

	Home		Turecko Albánie Bulharsko Rumunsko Maďarsko Finsko Norsko Švédsko Litva Lotyšsko Estonsko Bulharsko: Slunečné pobřeží Vlas Nesebr Kiten a okolí fotky z BG