|
|
Popis cesty autem
na Balkán -
14 zemí -
12 dní - 4.574
km :
Úvod -
Černá
Hora
- Albánie
-
Makedonie
-
Řecko
- Turecko -
Bulharsko
  K Černému moři to
máme i s plánovanou zajížďkou kolem Jadranu 2.600 km. Jedeme dva - já a manželka
Hela. Úmyslně jedeme oklikou přes Rakousko, italský Terst
a úzkým pruhem Slovinska vjedeme do Chorvatska.
Za soumraku v Podgoře na Makarské riviéře nocleh. Priváty jsou obsazené, hotely plné, u zprostředkovatelů nic
nemají.
Je tma, jsme unavení, zapocení, potřebujeme oddech a hned první noc v
autě spát nechci.
Procházíme uličkami a sem tam zazvoníme s dotazem:
"Svobodna staja, apartmen?" Po desátém dotazu přichází úspěch
- stará paní nás vede kamsi do sklepa a otvírá nevětranou
komůrku bez oken a bez nábytku. Jen dvě postele a holé stěny. Její návrh
na 50 € za noc ihned zamítáme jako nehorázný
a odcházíme, paní za námi cosi křičí o nevděku.
Ubytování se štěstím
Noční promenáda v Podgoře žije naplno, zmrzlina, bary, hudba. Lidé se baví,
jen nám už docházejí síly. Blízko nás ve tmě sedí
Chorvat a na stoličce před sebou vystavuje k prodeji láhve s medem. Nevíte
o nějakém "sobé"?, dotazuji se a on, že ví. Chceme
pokoj vidět, ale odbývá nás neochotně - co na něm uvidíte? Normální
pokoj.
Po chvíli přemlouvání nás vede do třetího patra a za 60 € nám
pronajímá nádherný apartmánek se vším všudy přímo nad mořem a promenádou. Lepší
nocleh jsme nemohli najít.
Za Dubrovník
Ráno v šest se koupeme v Jadranu, jako první zákazníci
kupujeme v pekárně pečivo
a vyjíždíme. V údolí Neretvy u plantáží
mandarinek s údivem hledíme na dálnici, která končí až tady.
Do Dubrovníku nezajíždíme, protože v minulosti jsme tu byli autem víckrát. Vždy
mne lákalo jet ještě dál a konečně dnes si ty neznámé kraje naplno vychutnám.
Černá Hora
(Montenegro - MNE)
(Republika Černá Hora, 600.000 obyvatel, rozloha jako dva naše kraje,
hlavní město Podgorica, měna euro).
Na hranicích se zdržujeme 20 minut. Vylepujeme za 10 € povinnou
ekologickou
nálepku a už projíždíme jednu vesnici za druhou.
Vypadá to tu jako v Chorvatsku, ale úroveň o
stupeň horší. Každé třetí auto je taxík, který řídí řidič v
bílé košili s kravatou. Cizince žádné nevidíme, což poznáváme
podle písmen MNE (Montenegro)
v modrém proužku na značce téměř všech aut.
Všude přetížená doprava, mraky lidí, hodně to tu žije. Nápisy azbukou a latinkou
současně.
Z prosluněné krajiny vjíždíme do tunelu a oči si zvykají na
temnotu. Mžourám do šera a musím nečekaně prudce brzdit, protože tunelem pro auta
se volně procházejí lidé! Kdyby šli aspoň po kraji za sebou, ale jdou
vedle sebe a opodál dokonce sedí na obrubníku s nohama
do vozovky. Většina řidičů je nemůže hned spatřit. Tak to už
jsme na Balkáně, tady se zmenšuje opatrnost a zodpovědnost.
Trajekt přes Boku Kotorskou
Přijíždíme k Boce Kotorské - největšímu zálivu Jadranu do pevniny.
Silniční pruh označený "trajekt" nás dovede až na palubu lodi a za 4 €
se i s autem přeplavujeme na protější břeh. Pět minut plavby mám ušetřilo desítky kilometrů
jízdy kolem zálivu.
Budva
Ve velkém vedru přijíždíme do Budvy - největšího letoviska Černé
Hory. Ubytováváme se v předem zajištěném hotelu
"Slovenska Plaza", který má přes tisíc lůžek a
nachází se v mnoha budovách rozlehlého parku. Za
recepcí na nás čeká malý elektromobil a veze nás i s taškami spletí
uliček asi půl kilometru daleko až před dveře pokoje.
Míříme na malou kamenitou pláž. Dostat se do vody není snadné - deka na
dece, strašná hustota lidí. Šlapeme po cizích dekách a noříme se do
slané vody. Zažili jsme už lepší koupání.
Když se zaposloucháme do řeči místních obyvatel, je jim dobře rozumět, víc než chorvatštině.
Šedesát druhů zmrzliny
Večer se procházíme po promenádě v Budvě a zajdeme do
Starého města s hradbami, které vypadá jako
zmenšený Dubrovník.
Prodlužujeme pobyt v chládku úzkých uliček, protože vedra začínáme mít dost.
Nabídka služeb a jídel na přímořské promenádě je mimořádná. Šedesát druhů
zmrzliny vedle sebe v řadě jen tak neuvidíte, toto se s Chorvatskem nedá
vůbec srovnat, Chorvati jsou v jídlech a občerstvení velmi slabí.
Kupuju si u kiosku djuněr, připravuje mi ho Slovák a dostávám od něj
mimořádnou porci. Večer v příjemné
restauraci ochutnáváme míchané nápoje -
zachutnal ledový East Wind a káva voněla jako v Itálii.
Cenovou hladinu v tomto letovisku mají
vyšší než u nás (oběd od 5 € za špagety, voda k
jídlu 0,8 €, nealko nápoj 1,6 €,
zmrzlina kopeček 0,8 €, malé smažené rybky 1,5 €/10
dkg).
Ráno snídáme neznámá jídla pod širým nebem v hotelové restauraci a
odháníme ptáky, kteří troufale dosedají na náš stůl.
Na jedno přespání byly hotel i místo dobré, ale týdenní pobyt v Budvě si
nedovedeme představit.
Vydáváme se směrem k Albánii. Než nastartuji, jako obvykle kontroluji: Kreditka, peněženka, pasy ...
Neschopní recepční
Nemáme pasy !! Recepční nám je sami od sebe nevrátili a my na pasy
zapomněli. Zpět do recepce. Stojí tam tři recepční a všichni do
jednoho úplně neschopní! Jeden z nich vytahuje
naše pasy, náš
doklad o zaplacení jim nestačí, musí
si v počítači ověřit, že jsme
opravdu zaplatili. V počítači mezitím deset minut vyřizují platbu nějaké
skupiny. Stojíme a trpělivě čekáme, ještě že se nevracíme až z albánských
hranic! Pasy bez omluvy vydávají, vlastní chybu nepociťují a zaskočí je
až naše nevlídná řeč na rozloučenou.
Ptáme se na cestu
Zastavujeme u ostrova Svatý Štefan, který známe z obrázků, fotíme,
jedeme kolem nového tunelu Sozina a zanedlouho jsme v druhém největším
letovisku země v městě Bar. Binec kolem cesty kontrastuje s krásnými
domy, křižovatky postrádají označení a bloudíme.
Naše GPS nemá mapy této
země. Občas se dotazujeme - jedeme dobře na Krute, Vladimir?
Všichni nám ukazují kamsi do hor, cesta se zužuje, vede koloniemi
zahradních domků a dvě auta si tady stěží vyhnou (obr.vpravo dole). Tohle že je hlavní tah
do Albánie?
Neztratili jsme se?
V náhorní planině projíždíme silnicí, jaká u nás obvykle spojuje kravín
s vesnicí. Kolem se pasou kozy, ovce, krajina sálá horkem. Už deset
minut jsme nepotkali žádné auto. Neztratili jsme se v horách?Neztratili.
Rezavý plech s šipkou a
nápisem Albania, přitlučený na stromě, míří naším směrem.
Přijíždíme k nehodě. Pod zemědělský traktor s fůrou sena se zaklínilo
černé audi s albánskou značkou. Stalo se to v zatáčce, audina svou
rychlost neubrzdila a naprala to pod traktor. Nikomu se nic nestalo.
Na konci světa
Zastavujeme v osadě Vladimir u albánských hranic. Deset rozpadlých
baráků, dvě hospody, vraky aut, slepice na silnici, plevel,
binec, spleť drátů mezi domy. Muslimské ženy zahalené šátky prodávají
melouny. Odpadky všude dokola, smrad a hejna much. Fotím si to a
vzbuzuji zájem místních obyvatel.
Mafián nám hrozí
Naše auto stojí na trávě vedle silnice a fotíme si olivový háj. V tom se ze
zatáčky vyřítí nejnovější BMW a prudce zastaví v oblaku prachu schválně
těsně před naším nárazníkem. Rychle nasedáme a zamykáme se. V protějším
autě za sklem spatřuji vztyčenou zaťatou pěst a za ní snědý obličej plný
vzteku. Vůbec nechápeme, oč mu jde a co mu vadí. Nepřekáželi jsme mu,
tak proč na nás najel?
Těsně nás objíždí a se zakvílením pneumatik rychle mizí z dohledu.
Měl albánskou značku. Co nás v Albánii čeká ?
Albánie
(albánsky
Shqipëria,
3.700.000 obyvatel, rozloha jako Morava, hlavní město
Tirana, nejzaostalejší evr.země)
 V
dalším textu převažuje náš negativní dojem, ale tak jsme to opravdu
vnímali. Sousta jiných turistů si však odváží dojem velmi příznivý.
Nechci Vás odradit, ale přispět k bezpečné
cestě a Albánie relativně bezpečná je. Obyvatelé k Vám budou přívětiví a
příroda Vás nadchne.
Hraniční
přechod
Přijíždíme z Černé Hory na hraniční přechod
Muriqan, nad kterým se tyčí vlajky Albánie a EU (přestože Albánie není v
EU). Řadíme se na konec
krátké kolony.
Vojáci se samopaly procházejí kolem našeho auta, prohlížejí si nás, a
tak foťák
vytahuji raději až za jejich zády a fotím si betonový bunkr se
střílnami.
Čekáme 40 minut. Když se dostaneme k odbavení,
chtějí vidět pasy, malý techničák, zelenou kartu a několik minut
opisují naše data do počítače.
V zemi nás vítá obrovitý billboard Vodafonu.
Hra nervů - najíždějí na nás
Na prvních kilometrech poznáváme dopravní anarchii - tady dopravní
pravidla jako by neexistovala. Ve vesnici nás stokilometrovou rychlostí předjíždějí
auta bez poznávacích značek.
Dvakrát na nás protijedoucí auto
schválně najíždělo do naší poloviny - zrcátko na zrcátko, blatník proti blatníku, je to válka
nervů, kdo komu uhne. Uhýbáme na poslední chvíli, ale není moc kam, pod cestou je sráz a řeka.
 Podobně někteří chodci - schválně nám
jdou přímo pod kola a dívají se přitom na nás. Uhýbám
a přesto
chodce jen těsně míjím zrcátkem. Copak tady ztratili všichni rozum?
Po cestě volně
pobíhají přemnožení psi a kočky, sem tam leží přejeté zvíře na silnici.
Co je to za auta?
Kolem nás se prohánějí samá nová, moderní auta: BMW, Audi, Lexusy aj.
Registrační značky mají hlavně německé, méně holandské, belgické,
španělské, švédské. Že by tady jezdilo tolik cizinců?
Omyl. Jediní
zatoulaní cizinci jsme tu my a všechna tato drahá auta registrovaná v EU
řídí místní snědí hoši. Projíždějí se jen tak bez cíle, závodí, navzájem
se předvádějí. Jedou proti nám, za námi se otočí a vzápětí nás obrovskou rychlostí předjedou.
 Auta z celé Evropy
Mám za to, že každé z těchto aut patřilo dříve někomu v Západní
Evropě a majitel ho jednoho dne už nenašel na místě, kam ho odstavil.
Tato auta brázdí albánské silnice bezostyšně s původními registračními
značkami. Odhadem to mohla být
 třetina
aut - tedy každé třetí auto v Albánii mělo v
modrém proužku s hvězdičkami značku D, NL, I, B ...
V první vesnici se tyčí minaret a muslimské ženy zahalené v šátcích pasou
krávy. Muži sedí u skleniček
pálenky ve stínu
pod stromy. Silnici lemují elektrické dráty prověšené nebezpečně až do
trávy k zemi a
podél příkopy se válí spousta odpadků. Vypadá to, jako by je tady vysypalo popelářské auto.
Průjezd ghetem
Po ujetí 14 km od hranic (Muriqan) se ocitáme na předměstí
Skodaru
(Shkodër)
těsně u cípu Skodarského jezera, kde z něj vytéká řeka Buna směrem k
moři.
Tady už to začalo být drsné, protože jsme projížděli jakýmsi
ghetem. Vlevo míjíme nuzné chatrče pobité plechem, ženy perou
prádlo na ulici, snědí výrostci na nás čumí, cosi vykřikují a vbíhají nám do
cesty, všude kolem se povaluje neskutečně odpadků. A ten smrad! Ujišťuji se, že jsme v autě zamčení.
Jedeme na červenou
Uprostřed gheta musím zastavit na semaforu před úzkým mostem.
Tlupa snědých výrostků si na nás ukazuje a jde k nám. Zezadu se
na mne tlačí velké auto, troubí a bliká. Řidič gestikuluje, že mám jet.
Jízda na červenou se mi zdá přijatelnější než setkání s albánskými
hochy, proto řadím jedničku a vjíždím na most. Přejíždíme dřevěné trámy natřené dehtem, pod našimi
koly se nadzvedávají a klapou, dírou v mostě zahlédnu řeku pod námi.
Jel jsem krokem a vedl jsem kolonu dalších aut na červenou. Proti nám už
vyjížděla kolona aut na zelenou, vyhnout se moc nedalo,
všichni rozhořčeně troubili, ale nějak jsme to bez odřených zrcátek zvládli.
Konečně na
"dálnici"?
Následuje druhý most přes řeku Drinu a pak už vjíždíme na dálnici směr
Tirana. Pokusím se dálnici popsat: Široká jako naše dálnice,
povrch lepší než naše dálnice, uprostřed pruh keříků, ale nenamalovaný
středový pruh.
Všichni jedou živelně,
předjíždějí se zprava, zleva, blinkr neznají. Stále se opakující značka 50km/h před
prašnými odbočkami nikoho nezpomaluje, vozidla se stále řítí kolem 100 km/h. Pomaleji jedou jen vysokozdvižné vozíky a koňský povoz se senem.
V tomto provozu kličkují vpřed motocyklisté rychlostí
až 200 km/h, a to zásadně bez přilby, v kraťasech a tričku, s nazouváky na nohou.
Albánská
dálnice nás neustále překvapovala. Nejprve se nečekaně zjevila auta
přímo proti nám bez upozornění na "provoz v obou směrech". Pak jsme
přeskákali veliké hrby, to tu jel kdysi domíchávač a párkrát mu ukáplo
betonu. Na schodek nově položené živice jsme najeli, stejně
jako ostatní, v plné rychlosti a v nápravě to křuplo. A největší
perličkou byl betonobý blok přímo uprostřed dálnice, který
nutil auta k přejetí do protisměru (obrázek dole). Žádné značky předem
nesnižovaly rychlost a kdyby do bloku někdo v noci najel, měl
by smůlu.
Stovky benzinek a myček
Neuvěříte, že v Albánii mají nejhustší síť benzinek
v Evropě. Na jednom kilometru jsme napočítali i šest benzinových
pump a při dálnici do Tirany jich
míjíme
stovky. Nejde přitom o benzinky bulharského typu, ale
 o solidní, pěkné čerpačky s malou budovou a nezbytnou albánskou vlajkou.
O dva
dny později jsme na řecké dálnici neviděli ani jedinou benzinku na více než
200 km!
Prvenství v počtu autoumýváren připadá také
Albánii. Silnice lemují nápisy LAVAZH a CAR WASH, můžete si vybírat, na
jednom kilometru i z deseti.
Jak taková autoumývárna vypadá? Hoch s
hadicí v ruce stojí u cesty a láká řidiče, aby si na místě nechali smýt prach z karoserie.
Ti podnikavější používají saponát, za příplatek auto napění a pěnu
spláchnou do potůčku u silnice.
 Prodejna masa
V autobusové
zastávce u cesty visí zabitá kráva a stahují z ní kůži. Náklaďáky
projíždějí kolem a
víří oblaka prachu. Vedro sílí, beton sálá, je přes
30 stupňů.
Opodál pod širým nebem se maso porcuje, věší ho na háky a pere do něj
slunce. Na maso se stojí ve spořádané řadě, hlavně muži v černých
kalhotách a bílé košili.
Sledujeme minarety,
kostely, aquadukty, políčka kukuřice a políčka tabáku, který kvete a
krásně voní. U silnice prodávají živé ryby v
kádích, sušený tabák na kila a nabízejí hlavně hromady melounů. Vidíme
 většinou muže a chlapce, ženy jako
by měly zákaz vycházení.
Projíždíme oblakem smogu, opodál hoří pneumatiky a hromada odpadků. Míjíme asi
padesáté autovrakoviště.
Průjezd Tiranou
A už jsme v Tiraně. Neupozorňuje na to
žádný nápis, žádná značka. Prostě jsme ve velkém městě a nic jiného to
nemůže být. Doprava se zahušťuje - stovky aut, náklaďáky v oblacích
černých zplodin, motorové tříkolky, mopedy ...
Jízdní pruhy na silnici chybějí,
a tak jedeme hodně natěsno. Jakýsi šílenec se tlačí přede mne myškou, uhýbám,
přesto nás míjí o centimetry. Nemít GPS, asi
bych se ztratil.
Na další křižovatce semafory nesvítí a dopravu řídí policista. Snaží se
zastavit hlavní proud aut a pustit naši kolonu z vedlejší cesty. Řidiči
na hlavní cestě ho ignorují a i přes jeho zvednutou ruku a pískot
píšťalkou jedou a jedou ...
Policista to vzdává a prchá z křižovatky. Auta z naší vedlejší cesty už
toho čekání mají dost,
začínají troubit, postupně už troubí všichni kolem nás a pak si zatroubíme i my.
Hlasitý jekot klaksonů vydobyl přednost a proud aut z naší vedlejší
cesty plynule projíždí křižovatkou.
Maximální rychlosti jsem na internetu nenašel a při vjezdu do
Albánie žádná značka o tom neinformovala. Každý si jezdí, jak chce a
často jsem měl pocit, že větší auto má přednost. Jezdí se živelně, nejčastěji po
pravé straně, na červenou se někdy zastaví, nesvítí se, pokynů policie
se nedbá. Policisty nebylo moc vidět, nejspíš jsou v té přemíře "svobody"
bezmocní.
Jsme příliš nápadní
Náš šest let starý Renault Clio modré barvy se nedá přehlédnout, taková
auta tam moc nejezdí. Silnice brázdí dvě skupiny aut - nejnovější
moderní auta ze Západu a pak rozdrbané, odřené vraky.
Zastavujeme na okraji rušné třídy v Tiraně, jdu s foťákem v ruce udělat
pár snímků, ale sleduje mne několik lidí.
Kdekoliv jsem vytáhl
fotoaparát, vzbuzoval jsem pozornost. Lidem je to podezřelé, přeruší svou
činnost, pozorují Vás a ukazují si na Vás.
Pokud bych do Albániíe přijel vlakem s baťůžkem na zádech, anonymitu
bych si mohl vychutnat.
V horách
Tirana a Elbasan jsou dvě největší albánská
města vzdálená jen 33 km. Najeli jsme však 55 km a přejezd mezi nimi
trval hodinu a půl, protože jediná spojující silnice překonává horský
masív.
Za Tiranou vjíždíme do hor. Kvalitní silnice s novým asfaltovým povrchem
se kroutí ve stovkách serpentin, auta si tak akorát dobře vyhnou.
Zaujaly nás dvě motorky - jedna táhla na laně druhou a řidiči samozřejmě
neměli přilby.
Z nadmořské výšky 840 metrů pak už sjíždíme a na vyhlídkách obdivujeme
nádhernou krajinu. Směrové ukazatele v horách jsou proděravělé mnoha
střelami z pistolí a samopalů.
Albánie je drsná hornatá země.
 Prodejci u cesty
V horách jsme zastavili u prodavače ovoce. Cenovky neměl a my zase
neznali albánské ceny. Podal jsem mu minci 1 € a
jeho bezzubý úsměv se rozzářil - můžeme si nabrat tři kila čeho chceme.
Snažil se nám prodat ještě sošku albánského národního hrdiny
Skanderbega a stejnojmenný koňak.
Domlouvat se s prodejcem nebylo jednoduché: Albánci nesouhlasí slovem
"jo" a kývají hlavou shora dolů. Souhlas vyjadřují "po" a kývají přitom
jaksi divně šikmo ze strany na stranu.
V obchodě se dalo běžně
zaplatit eury a vrátili jejich měnu "leka", počítali
1 € =
120 leka. Průměrný hrubý výdělek mají v přepočtu 10.000 Kč.
Bunkry
Malé betonové střílny lemovaly celou naši cestu, hlavně u hranic, podél
pobřeží a v horách. Vznikly převážně v 70. letech
minulého století a dnes se už neudržují, prorůstá jimi křoví. Nač vybudovali Albánci tisíce bunkrů, koho se báli?
Odpověď Vás možná překvapí: Socialistická Albánie tehdy postavila opevnění
z obav před obsazením vojsky Sovětského svazu.
Malinko historie
V roce 1968 Albánie vystoupila z Varšavské
smlouvy na protest proti obsazení Československa, v 70. letech si Albánie velmi
porozuměla s Čínou, po roce 1978 se země
ocitá v izolaci, tak velké, že Albánci nevěděli o okolním světě zhola nic, od
roku 1992 přicházejí změny poměrů. V roce 1997 zemi ovládla pyramidová hra
"letadlo" a většina národa přišla o úspory, lidi to vyprovokovalo k násilnostem, vyrabovali sklady zbraní a vyšli do ulic.
Albánie vstoupila do NATO, ale není členem EU.
Albánci jsou
vlastenci. U domů, u průmyslových budov, na významných
místech, všude vlaje albánská vlajka. Často ji doplňuje modrá vlajka s
hvězdičkami. Vidíme i americké vlajky a obdiv k USA je tady viditelný,
hodně Albánců tam pracuje.
Míjíme krásné nové domy jako z reklamy. Každý má na střeše černý
sud k ohřevu vody, pod okny satelitní anténu a na stožáru albánskou
vlajku.
Nízké mosty a vysoká auta
Během našeho průjezdu Albánií jsme třikrát
přijeli k podobné nehodě, kdy vysoké nákladní auto se nevešlo pod most.
Poprvé náraz zničil a urval korbu, podruhé obrovitý jeřáb napravoval
posunutý most a potřetí na most narazil bagr převážený na plošině
nákladního auta.
Stotisícové město Elbasan je známé velkým hutním komplexem, který tu
vznikl před 40 lety s pomocí Číny. Zpracovávají se chromové rudy a
železo. Kolem hutí jsme projeli a nedaleko za městem naši cestu lemovaly
červené skály, červené písky, červená půda a připadali jsme si jako v Arizoně.
Blízko Makedonie
S blížící se Makedonií se nám krajina stále víc líbí. Bujná zeleň,
červené skály, řídké osídlení, krávy kolem cesty i na cestě. Poslední
vesnice Qafe Thane se rozkládá na horských stráních, vyjíždíme do
nadmořské výšky 1.050 metrů a zastavujeme naposled k výhledu:
Stovky drobných políček v údolí, hory a nad nimi zapadající slunce.
Viděli jsme krásnou zemi.
Dovětek
Snažil jsem se
Albánii popsat realisticky a nechci, aby text vyzněl negativně.
Albánie je krásná země a její obyvatelé se narodili právě do těchto
sociálních a ekonomických podmínek.
Jestliže Českou republikou projede Němec, Brit, Fin, Kanaďan ..., také
vidí zřetelný civilizační rozdíl a naši zemi může vnímat podobně jako my
vnímáme Albánii.
Zde jsou fotky z
Albánie.
Pozn.: Z Albánie přes Kosovo do Srbska si cestu neplánujte, pokud jste
stejnou cestou nepřijeli, nepustí Vás, blíže na stránkách
ministerstva.
Makedonie
2 miliony obyvatel, rozloha jako
Morava, hlavní město Skopje, nápisy latinkou i azbukou, měna denár
Na hřebenu hor v nadmořské výšce 1.050
metrů přijíždíme na makedonskou hranici. Nikoho nevidíme, přijedeme sami až k závoře, nikdo o nás nejeví zájem. Po chvíli vystupuji s pasy v ruce
a domáhám se někoho, kdo by nám milostivě zvedl závoru.
Sjíždíme z hor po kvalitní silnici, snažíme
se rozkoukat, ale hlava to zatím nebere. Jsme příliš plni dojmů
z Albánie.
U města Ohrid vyhledáme objednaný turistický hotel a jdeme na lehkou
večeři.
V restauraci vzbuzujeme pozornost, protože nemluvíme makedonsky a
cizinci sem nezabloudí. Přichází majitel hotelu, dohlíží na naši obsluhu
a několikrát se ujišťuje, že jsme spokojeni. Po zaplacení něco na
nás chystá, chce nás zdržet, ale při jeho chvilkové nepřítomnosti raději
prcháme. Večer se procházíme po břehu jezera.
Jezero Ohrid - naše nejlepší koupání
Brzy ráno jsme u jezera úplně sami. Plaveme v průzračné vodě a v hloubce
zahlédneme velké ryby. Voda má neuvěřitelných 27 stupňů a je mimořádně
čistá, že by se dala pít. Nechce se nám na břeh, bylo to skvělé koupání.
Na dlážděném břehu se nachází nespočet lehátek, každých deset metrů
sprchy, převlékací boxy, opodál kiosky s občerstvením. Makedonie nemá
moře a proto se v létě polovina národa přemístí právě sem.
Jezero Ohrid na albánsko-makedonské hranici napájí podzemní krasová řeka
velmi čistou vodou.
A ještě čísla: Rozměry jezera 30 km x12 km,
nadmořská výška 700 metrů.
 
Město Ohrid - velmi příznivý dojem
Během půl dne jsme prochodili centrum města. Moderně dlážděné ulice,
nespočet obchodů, kavárničky, minaret, pravoslavný kostel, tržiště, hrad
nad městem. Vyfotili jsme se u sochy Cyrila a Metoděje, prošli se po
nábřeží, poseděli u kávy. Nepociťovali jsme žádný rozdíl v životní či
kulturní úrovni a měli jsme pocit, že jsme doma.
Bitola
Z Ohridu zajíždíme hned k
řeckým hranicím. Příroda působí středoevropsky, aleje švestek a
mirabelek lemují cestu, na
kopcích taje poslední sníh a
připadáme si jako v Beskydech.
Na předměstí Bitoly (100.000 obyv.) se zhrozíme při pohledu na chatrče,
ale město už vypadá civilizovaně. Průjezd však není dobře značen a když vyjíždíme do
otevřené krajiny na jih, pozorujeme zřetelný vegetační zlom na úrovni
řeckých hranic. Končí bujná zeleň, přibývá
vyprahlosti.
Řecko
Kvalitní silnice
Na hranicích stačilo mávnout občankou a už uháníme po nádherných
silnicích. Rychlostní komunikace s dokonalým
povrchem a nikde nikdo, jedeme vyprahlou neosídlenou krajinou úplně
sami. V údolí u Édessy se zavlažuje, dlouhé
kilometry projíždíme kolem třešňových a višňových sadů, podél cesty
kvetou krásné oleandry.
Levné ovoce
Zastavujeme u poutače, kde se nabízejí metráky zralých broskví, nektarinek a meruněk za jednotnou
lidovou cenu
0,5 € / kg. Měkoučké, slaďoučké šťavnaté ovoce si můžeme sami
vybrat a hned i omýt.
Neodolal jsem a s momentálním pocitem hladu jsem nakoupil šest kilo.
Dědeček s babičkou - to byli ti prodejci - se smutně usmívali. Prý
nemají šanci svoji úrodu prodat, budou to muset vyhodit nebo velmi levně
prodat na kvas.
Část ovoce jsme pojedli hned, zbytek jsme týden tahali po
hotelových ledničkách.
 
Dálnice napříč řeckým severem
V roce 2010 Řekové dokončili dálnici z Thessaloniky k tureckým hranicím, měří 340 km
a žádné mýto se zatím neplatilo. Zatímco samotná silnice je dokonalá,
vede pobřežím i kamenitými horami, prostě
nádhera, pak její příslušenství není dostatečné. Marně
vyhlížíte odpočivadla, záchody nebo benzinku a také směrové značení pokulhává.
Naštěstí kvůli cizincům začali psát dvojjazyčně - žlutě řeckým písmem,
bíle latinkou. Směrem na východ provoz řídne.
Projeli jsme kolem Kavaly, na moři spatřili ostrov Thassos a po
noclehu v Alexandroupoli přijeli na turecké hranice.
Turecko
Přejíždíme přes řeku
Egrene oddělující Řecko a Turecko. Uprostřed mostu se mění jak druh
asfaltu, tak barva zábradlí. Řecké modrobílé zábradlí přechází v červenobílé a to podle barev vlajek vlajících nad mostem. Na turecké
straně navíc vybudovali přístřeší pro vojáky, kterých se tu i se
zbraněmi pohybuje nějak moc. Odbavovací procedura dlouho trvá, některá
auta před námi odstavují stranou a důkladně prohlížejí, naše doklady si
opisují do počítače a po zvědavých otázkách konečně můžeme jet.
Na prvním kilometru nás Turecko přivítalo nápisy Türkiye,
velikými tureckými vlajkami a dvojjazyčným nápisem: Türkiye´ye
hoşgeldiniz - Welcome to Turkey.
 
Průjezd Tureckem
V posledních dvou letech jsme po Turecku najeli asi tisíc kilometrů a
můžeme popsat kvalitu silnic:
Nová, perfektní dálnice vede z Bulharska přes Edirne do Istanbulu a
zrovna tak nádherný úsek spojuje Kirkareli s bulharskou hranicí na
severu. Úsek Istanbul - Řecko není v dobrém stavu, ale je stále lepší,
než úsek Praha-Brno.
Podle směrovek zahýbáme na Uzunköprü a Kirkareli. Kdesi v polích na rozbité cestě předjíždíme
autobus s českou značkou - to byla jediná připomínka domova na naší
dlouhé cestě. Na zastávce u aquaduktu si prohlížíme zavlažovací systém, bez kterého by tu nic
nerostlo. Za Kirkareli už uháníme k Bulharsku a se
sympatickým Tureckem se loučíme.
Bulharsko
Ze všech 15 průjezdů
hranic na naší cestě autem byly turecko-bulharské hranice bezkonkurenčně
nejzdlouhavější a nejbyrokratičtější, stejně jako před rokem. Cestující
musejí vystoupit a v budově vystát dvě řady, což trvalo hodinu.
Teprve pak jsme mohli popojet na bulharskou stranu, kde jsme strávili
další hodinu v bulharském chaosu. Nejdřív nás kdovíproč nechali stát v
lese u závory. Všimli jsme si, že les je plný vojáků, kteří jsou tam už
dvacet let zbyteční. Pak jsme asi pětkrát předkládali pasy úředníkům,
kteří byli také zbyteční, ale neuvědomovali si to a tvářili se nesmírně
důležitě a přezíravě.
v
Turecku 2 km od hranic
v Bulharsku 2 km od hranic
 Nejhorší
silniční úsek
Z hranic se jede k
moři po tankodromu. Tak rozbitou cestu jsme neviděli ani v Albánii ani
jinde. Například znenadání máte před sebou na silnici vysypanou hromadu
kamení. Vyrůstají z ní keře, čili hromada tu leží dlouho. Šipka s
objížďkou míří do lesa, kde na kamenech a kořenech řadím jen mezi
jedničkou a dvojkou a auto hodně trpí.
Zatímco
z Turecka nás na hranice dovedla dokonalá silnice a jeli jsme
vytrvale 100 km/h,
v Bulharsku se kodrcáme po výmolech.
A vzhled prvních bulharských vesnic jen dokládá, že se nacházíme na
periferii Evropy (obrázky nahoře). Rozmlácené neobydlené domy a
benzinky, kde se zdráháte zastavit. Ve vesnici Jasná Poljana dokonce
instalovali zpomalovací pruhy, které vedle hlubokých výmolů působily
komicky.
Týdenní pobyt a
domů přes Srbsko
Na letišti v Burgasu jsme vyzvedli naši dceru Kačku a strávili všichni
spolu týden u moře.
Po týdenním pobytu jsme ji zase posadili do letadla a jeli sami. Někde u Sofie se nám ozvala, že už je doma a nás čekalo ještě 24 hodin v autě.
V podvečer jsme projeli srbský Bělehrad, postáli v kolonách
na mýtné a na hranicích a před půlnocí
jsme se
svalili vyčerpaní na postel v jediném volném hotelu v Szegedu - Alfahotelu
Kft.
Od rána jsme pak projížděli napříč naše oblíbené Maďarsko, zastavili
v městečku Cece na kávu (tady jsme
pozorovali úplné zatmění Slunce 11.8.1999) a přes jižní Slovensko večer
přijeli domů. Za 12 dní se toho už víc stihnout nedalo.
Bulharsko autem
(jiný cestopis a rady na cestu)
|
|
seznam.cz