 |
1. den
Do Austrálie za 13 tisíc
Lukov u Zlína – Vídeň – Miláno – Katar – Melbourne – Katar – Londýn
– Brno – Lukov
Na internetu jsme hledali zlevněné letenky - někam daleko a pokud možno
za poloviční cenu. Když jsem našel zpáteční letenku do Austrálie jen za
13.000 Kč, už jsme neváhali.
Vyplnil jsem v počítači potřebné údaje, číslo kreditní karty a za tři
minuty jsem nevěřícně hleděl na dvě zpáteční letenky do Melbourne, které
mi vyjely z tiskárny. Cestujeme dva – já a manželka
  Helenka.
Ceny letenek
Obvykle stojí stejná letenka od 28.000
Kč výše. Když máte štěstí na ten správný okamžik, pak nesmíte váhat,
protože sleva netrvá dlouho. Ceny letenek se v čase výrazně mění a v
letadle pak vedle sebe sedí lidé, kteří zaplatili ceny naprosto odlišné
i násobné.
Z Lukova do Austrálie
Naše cesta začala na autobusové
zastávce v Lukově u Zlína (obrázek). Netáhli jsme se zbytečně
s kufry, ale vzali jsme si jen to
nejnutnější: Zásobu spodního prádla, ponožky, košile a pár nezbytností.
Všechno se to vešlo do malých batůžků na záda (na obrázku
nejsou vidět) a s kabátem jsme se také netahali, byla sice zima, ale
jeli jsme přece za teplem.
Autobusové nádraží ve Zlíně okupovala banda opilců (jako obvykle), jeden
z nich po nás poptával peníze, a tak jsme rádi nasedli do nevytopeného
autobusu ČSAD Vsetín. Řidič nechával na zastávkách dlouho otevřené
střední dveře, lidé vymrzli a choulili se do kabátů. Ve studeném
autobuse se všechno třepalo, obul jsem si druhé ponožky a za dvě hodiny
jsme vystupovali v Brně.
Brno - Vídeň
Z Brna na vídeňské letiště nás vezl autobus Student Agency se vším
pohodlím včetně podávání kávy. Cestu přerušila na půl hodiny česká
pohraniční policie v Mikulově, když jeden policista lidem v autobuse
prohlížel cestovní doklady. Někteří Rakušané se ho ptali, jestli někdy
slyšel o Schengenu, ale policista zůstal němý a ani se neomluvil za
zdržení.
Letištěm ve Vídni jsme prošli bez odbavení
Na vídeňském letišti jsme nemuseli do
odbavovací řady, protože jsme cestovali bez kufrů, odbavili jsme se
doma a předem si doma vytiskli palubní lístky na námi vybraná místa v
letadle. Šli jsme rovnou do gejtu, kde stačilo přitisknout ke čtečce
čárový kód. Za hodinu jsme přistáli v Miláně.
Přes Miláno jsme cestovali proto, že právě z Milána do Melbourne stojí
letenka nejméně a cestovat přes jiné město by znamenalo připlatit mnoho
tisíc navíc.
V Itálii bez auta ani krok
Nastal problém, jak se dostat
z milánského letiště do hotelu vzdáleného necelý kilometr, když tam
nevedl žádný chodník, ale pouze labyrint nadjezdů a podjezdů, kterými se
řítily stovky aut.
Do hotelu jsme šli pěšky v šeru pouličních lamp vedle silnice jakýmsi
rygólem kolem ostnatých drátů ochrany letiště, bezpečnostní kamery se
po nás otáčely a v mokré trávě jsem si zmáčel boty i nohavice. Hotel
jsme hned našli a byl super.
2. den
 Let
Miláno – Katar
(doba letu 6 hodin, vzdálenost 4.426 km,
časový posun +2h)
Ráno jsme si mimořádně pochutnali na pestré
italské hotelové snídani a pak nás od dveří hotelu odvezl zdarma na
letiště hotelový mikrobus. Na přeplněném letišti jsme se opět vyhnuli
obrovské řadě na odbavení (check-in) a šli přímo do letadla.
Brzy po startu jsme jasně rozpoznali Benátky, Istrii a chorvatské
ostrovy, prolétli jsme nad Sarajevem, Sofií a
Istanbulem.
Na dotykové obrazovce před sebou jsem si navolil zobrazování letové
trasy a sledoval na mapce i ve skutečnosti, kde se právě nacházíme.
Na velkých monitorech nad sedadly se v pravidelných intervalech
objevovala šipka znázorňující směr do Mekky, aby arabští cestující mohli
při modlitbě zaujmout správný směr.
na startu v Miláně
chorvatské ostrovy, vpravo Istria
pravidelná informace na monitoru
Horké chvíle v letadle
Nad Irákem jsem pozoroval noční
osvětlený Bagdád, na temném nebi svítil výrazný Jupiter a pod námi plály
ohně z naftových rafinérií.
Zanedlouho jsem dole zaznamenal irácké město Basra a vzpomněl jsem si na
televizní reportáže o přestřelkách a raketových útocích. Pátral jsem
zrakem ve tmě pod námi a spatřil bílé světlo stoupající vzhůru. Napřed
vypadalo jako vrtulník, ale podle rychlosti to spíš mohlo být letadlo
s kolmým startem nebo odpálená raketa. S údivem jsem pozoroval, že
světlo zjasňuje a míří rovnou před naše letadlo, jako by se s ním chtělo
setkat. Celé to bylo divné.
Cinkl gong a z reproduktorů se ozvala výzva pro letušky, aby šly ihned
dopředu. Pozoroval jsem to znepokojeně a vzápětí mně zamrazilo: Dvě
letušky s úzkostným výrazem v obličeji se kvapně vrátily, bleskově
otevřely horní zavazadlový prostor, vyhodily pár zavazadel, uchopily kyslíkové bomby
 a běžely s nimi dopředu.
Začalo se mi hůř dýchat a měl jsem pocit, jako by vzduch řídnul a také
mezi cestujícími vzniklo znepokojení, začali se neklidně rozhlížet a
připoutávali se, protože letadlo se zmítalo v turbulencích. Zažíval jsem
zmatené pocity.
Co se vlastně stalo? Moje zhoršené dýchání mělo naštěstí jen psychický
důvod. Kyslík potřebovaly letušky pro cestujícího, který v přední části
letadla omdlel, a záhada světel mi zůstala nevyjasněná. Přistáli jsme
potmě v Kataru (letiště Doha) a při vystupování z letadla nás ovanul
horký vzduch rozpálené pouště.
Pět hodin v Kataru
Na katarském letišti jsme zašli
k přepážce „Tranzit“ a požádal jsem o dvě poukázky na jídlo zdarma (doma
jsem si totiž o této možnosti přečetl na stránkách katarského letiště).
V bufetu se dalo platit katarskými rialy (QAR), americkými dolary,
kreditkou nebo poukázkou, kterou jsme dostali.
Přešla nás ale chuť při pohledu na jediné jídlo v nabídce - skopové
v červené omáčce s kolínky, proto jsme poukázky vyměnili jen za nápoje a
prodavač se divil, proč nechceme dobrou večeři.
Občas jsem v letištní hale něco vyfotil, ale nelíbilo se to letištní
ochrance a důrazně mne donutili foťák schovat.
Prošel jsem pomalu obchodem v bezcelním prostoru, kde jsem si mohl
koupit kilogram lentilek vyrobených v Holešově (60
QAR = 330 Kč), měli tu k mání GPS
Garmin za polovinu české ceny, ale nic jsem si nekoupil, necítil jsem se
v obchodě dobře.
Neustále mne sledovalo několik párů očí, postávalo tam několik tajných i
uniformovaných sekuriťáků či policistů, kamery se za mnou otáčely a
svobodně a bez dozoru jsem se cítil jen na toaletě. Umyl jsem si tam
v umývadle nohy, obul si čisté ponožky a prádlo, vyčistil zuby.
Na letišti v Kataru jsme se jasně odlišovali barvou pleti od Arabů,
Indů, Pákistánců, od šejků v bílém, od žen s burkou, od židů s dlouhými
vousy, prostě na první pohled jsme byli jiní, lidé na nás zvědavě
hleděli a příjemné to nebylo.
Katarské letiště působilo moderním dojmem, informovanost a kvalita
služeb se dá srovnat s ruzyňským novým terminálem.
Odložená zavazadla
Dva Arabové přišli v letištní hale až
do naší těsné blízkosti, položili vedle nás na lavičku veliké kufry a
odešli. Chvilku jsme se na jejich zavazadla jen dívali a pak jsme se
raději přesunuli na druhý konec letištní haly.
Všimli jsme si, že zavazadla leží volně
ponechaná na více místech a postupně nám došlo, že si je cestující jen
tak odloží, protože tady se nekrade. Nabíječku od mobilu si zapnou na
stěně do zásuvky, mobil položí na zem a jdou pryč.
Postupně jsme se zbavili obav a cítili se bezpečně. Arabové se k nám
chovali zdvořile, slušně, pouze jsme pro ně byli raritou, a proto na nás
stále civěli.
Mešita
Součástí letiště je i Mosque (mešita) a
ze zvědavosti jsem zašel i tam, abych uviděl místní obyvatele
praktikující víru. Zdálky jsem otevřenými dveřmi zahlédl kousek temné
ponuré místnosti pokryté
kobercem
a vyzdobené uctívanými symboly. Při vstupu jsem prošel kolem hromady
vyzutých bot, desítek odložených kufrů a kolem nepřehlédnutelné cedule
s nápisem: „Mešita je určena k modlení, zakazuje se
 v ní přespávat“.
Vevnitř mne ovanul zvláštní odér pachů a kadidel, něco napůl mezi
smradem a vůní. Udělal jsem pár kroků. Na kobercích kolem stěn v přítmí
spokojeně spalo a chrápalo asi dvacet nocležníků.
Dvěma vousatým Arabům se moje přítomnost vůbec nelíbila a vypakovali mne
ven. Blížila se půlnoc a na ukazateli odletů se objevila skupinka
arabských znaků spolu se symboly QR030. No konečně, jestli ty arabské
znaky znamenají „Melbourne“, tak je to naše letadlo s odletem v 01:00
hodin.
3. den
Let Katar (Doha) – Melbourne
(doba letu 14 hodin, vzdálenost 11.954 km, časový posun +8 hod.)
Na této lince létá letadlo s největším
doletem Boeing 777-200 LR s přídavnými nádržemi a na cestu si bere
181.000 litrů benzínu. Kvůli uhlíkové stopě jsem měl docela výčitky
svědomí.
 Pro mnoho cestujících představoval 14 hodinový let velké nepohodlí. Pro
mě to však byl zážitek, na který jsem se těšil, protože tak dlouhý let
jsem nikdy neabsolvoval a tak daleko jsem se nikdy nepodíval.
Přestože jsme cestovali v ekonomické třídě, dostalo se nám slušné péče a
letuška se u každého zastavila během letu nejméně padesátkrát. Přinesla
mokrý hadřík na utření rukou, prostírání, jídelní lístek, vybrala hadříky, dotázala se na výběr jídla, servírovala, nalila nápoj, po jídle
odnesla tácek, nalila kávu, odnesla kelímky, donesla vodu, odnesla
odpadky, dala nám deky na zakrytí, chtěla zatáhnout okénko, nabízela
ovoce, nalévala kávu, podávala zmrzlinu, nabízela sušenky, pivo, víno,
s úsměvem podala gin s tonikem, ledem a citrónem a stále dokola.
To všechno v ceně letenky Miláno-Melbourne-Londýn za 13.000 Kč se
společností Qatar Airways, která je pátou nejlépe hodnocenou leteckou
společností na světě a disponuje novými letadly. S Qatar Airways
jsme byli velmi spokojeni (určitě víc než třeba s Air France).
Když jsme z okénka zahlédli jižní cíp Indie, byli jsme na půli cesty
z Evropy a zbývalo ještě 11 hodin letu. Helenka se probudila, začala se
škrábat na noze a zjistila, že ji asi kousla blecha. Odhadli jsme tři
možné zdroje parazita: Lavička na letišti v Kataru, vínově červená deka
na zakrytí v letadle nebo některý blízkosedící cestující indického
původu.
Usnuli jsme a propásli jsme tak další jídlo, ale vynahradil jsem si to v
zadní části letadla, kde si každý mohl vzít a odnést, co chtěl, jako
v samoobsluze. Hladem jsme netrpěli a tři housky se salámem přichystané
doma na cestu nám už byly nanic, protože do Austrálie se nesmí žádné
potraviny přivézt.
Potmě po půlnoci (01:00) jsme startovali a potmě před půlnocí (23:00)
jsme po 14 hodinách letu přistávali. Náš den byl o 8 hodin kratší kvůli
překonání časových pásem.
Přílet do Austrálie
Máme platná víza a pustí nás do
Austrálie? Znovu nás napadly pochybnosti kolem víz, které jsme si
vyřizovali sami po internetu, nikam jsme nešli na pohovor, nic nemáme
v pasu nalepeno, nic jsme neplatili. Jen nám poslali jakýsi číselný kód
s doprovodným e-mailem, kterému jsme úplně nerozuměli. Ten číselný
 kód
mělo být vízum. Imigračního úředník si prohlédl naše pasy, na útržku
papíru opsaný číselný kód a pustil nás dál.
„Stoupněte si na tu dlouhou bílou čáru“, vyzvali nás celníci na letišti
v Melbourne. Vedle nás se řadili Indové s obrovskými kufry, obézní
Australanka s pěti taškami a mnoho dalších. Všichni položili zavazadla
na bílou čáru, vycvičený pes procházel kolem linie a čenichal. U našeho
baťůžku se zastavil, zakňučel a čumákem se začal dobývat dovnitř.
Naprosto stejnou situaci jsme už zažili v Los
Angeles a už jsme věděli, co bude
následovat.
„Máte tam nějaké potraviny?“ Odpověděli jsme, že v batohu byla před
chvílí houska se salámem, ale celnice nám zprvu neporozuměla a myslela
si, že jsme porušili zákaz dovozu potravin. „Uvnitř už salám není“,
vysvětluji, „potraviny jsme nechali v letadle na sedadle“.
 V Austrálii vládla naprostá důvěra anebo jsme vypadali hodně
důvěryhodně. Batoh jsme nemuseli ani otevřít a mohli jsme jít. Dvacet
kroků a stáli jsme před letištěm.
Blížila se půlnoc, pršelo, do hotelu zbývaly desítky kilometrů a nebyla
jiná možnost, než nasednout do žlutého taxíku. Řidič neznal název našeho
malého hotýlku, ale když uslyšel ulici Little Bourke, s uspokojením
přikývl, zapnul taxametr a dotázal se: Chcete jet po dálnici s poplatkem
nebo po staré cestě? Na odpověď nám ponechal jen okamžik a než jsem
stačil odpovědět, zahnul na dálnici. Seděli jsme vzadu, vytáhl jsem GPS
a sledoval trasu. K cíli jsme se příliš nepřibližovali, vzali jsme to
jaksi stranou a pojal jsem podezření, že taxikář nás chce povozit. Na
GPS jsem viděl názvy ulic a začal jsem je
podiveně vyslovovat nahlas. Taxikář nabyl dojmu, že
se v Melbourne vyznám, proto už zamířil přímo k hotelu a platili jsme
jen částku uváděnou v knížce „turistický průvodce“.
Recepční v malém hotelu CityLimits nespal a čekal na nás, protože jsem
do rezervace poznamenal náš půlnoční příjezd. Dostali jsme kartu od
pokoje a vzápětí jsme se svalili do peřin. Usnout se nedalo, protože náš
biorytmus byl stále nastaven o deset hodin zpátky na 14 hodin českého
času. Dlouho do noci jsme si povídali, sdělovali si dojmy a usnuli jsme
nad ránem.
4. den
Melbourne
Dopoledne nás probouzí sluníčko. Při
pohledu z okna hotelu s překvapením zjišťujeme, že jsme v nejvyšším
patře s pěkným výhledem (obrázek dole vlevo). Jen pár minut chůze to máme k Parlamentu,
do Čínské čtvrti nebo mezi květinové záhony v městském parku.
Doma právě leží listopadové mlhy, tady nás na ulici ovanul horký vzduch. Cítíme
neznámé vůně květů a vůně rušného velkoměsta.
Procházíme kolem desítek bister s čínskými, indickými a vietnamskými
jídly. Kung-pao s nudlemi zde stojí asi tak 5x víc než doma! Škoda je
těch housek se salámem, které zůstaly v letadle.
Volíme nejlevnější stravovací variantu a přesto za pouhý kelímek s kávou
a malý koblížek (donut) platíme 6 AUD, to je 120 Kč, jsme dva, tak 240
Kč a zanedlouho budeme mít hlad.
Po pár hodinách v centru Melbourne jsme si
začali všímat jídelních lístků restaurací: Skromný oběd u Číňanů
od 10 AUD, v běžné restauraci od 20 AUD (400 Kč).
Představa, že za pár dní projíme víc peněz, než stály letenky, se nám
vůbec nelíbila, a proto jsme se posadili do asijského bistra k talíři
vydatné drůbeží polévky a velké porci vařeného kuřecího masa s pikantní
čili omáčkou a hromadou rýže (7 AUD za porci).
Jako ve vidění jsme si připadali
v čínském obchodě plném pestrých barev a vůní, s nepřebernou nabídkou
všech potravin včetně koření, sušených hub a sušených ryb. V obchodě se
mluvilo čínsky a nakupovali jen čínští zákazníci.
V ulicích Melbourne jsme potkávali hlavně mladé lidi asijského původu
(Čína, Korea, Japonsko aj.). Podnikavým Asiatům tady patří bistra,
obchody a cestovní kanceláře a při pohledu na reklamy psané čínskými
znaky jsme si připadali jako v Asii.
Austrálii se nedaří ubránit přílivu cizinců, dělá jim administrativní
zábrany, ale neúspěšně a na první pohled tady převládá asijské
obyvatelstvo.
Při přecházení ulic jsme se rozhlíželi na všechny strany. Protože se
v Austrálii jezdí vlevo, je třeba při přecházení vozovky pohlédnout
nejdřív vpravo, ale nedá se na to spoléhat kvůli jednosměrkám. Někde to
usnadňují nápisy na vozovce: Look right, look left.
Využili jsme jarního, listopadového dne s teplotou kolem 30 stupňů, v
parku jsme si lehli do trávy pod eukalypty, naslouchali skřekům papoušků
a na chvilku jsme usnuli s batůžky pod hlavou.
Po dlouhé cestě a dobrém obědě se nám na sluníčku v trávě dobře
odpočívalo a načerpali jsme sílu do dalších dní.
5. den
 Půjčení auta
V předstihu několika týdnů jsme si na
internetu zarezervovali půjčení malého auta. Než jsme vešli do kanceláře
Europcar v centru Melbourne, stál jsem pár minut venku a promýšlel si
průjezd nejbližší křižovatkou. Přiznám se, že z řízení po levé straně
v centru třímilionového města jsem měl obavy.
Slečna v půjčovně aut se tvářila neochotně, trochu přihlouple a určitě
by potřebovala logopeda. Několikrát jsme ji požádali o pomalejší řeč,
ale stále odpovídala nesrozumitelným žvaněním, kterému by příliš
nerozuměl ani Australan.
Při půjčení auta jsme dost riskovali a měli jsme na výběr dvě možnosti:
 Buď na všechny jejich podmínky přistoupit a podepsat smlouvu včetně podmínek anebo být bez auta.
S mým řidičákem si slečna nevěděla rady, zaměňovala jméno s místem
narození a oslovovala mne Mr.ZLIN.
Auto stálo v temné podzemní garáži a v šeru jsem si ho nemohl pořádně
prohlédnout, jen jsem si všiml velmi poškozené poznávací značky.
Vyhledal jsem technika a chtěl jsem zaznamenat tento nedostatek do
smlouvy, ale mávl rukou, že o tom ví.
Nasedl jsem podle zvyku do auta, kde ale nebyl volant, přesedl jsem si na
správné místo, nastartoval, levou rukou jsem zařadil jedničku a vyjel na
ulici.
 První naše cesta autem vedla do IKEA, tam jsme vyjeli po točité rampě na
střechu parkoviště, seznámili se s autem a zašli na chvilku do
restaurace v IKEA na masové kuličky.
Prodejnu IKEA na našich cestách navštěvujeme všude, protože za
parkoviště se neplatí, zajdete na toaletu, umyjete si ruce, sníte masové
kuličky s přílohou za dotovanou cenu a na kartičku IKEA máte neomezené
množství kávy zdarma, tzv.bezedný hrníček. V Melbourne leží nejjižnější
prodejna IKEA na světě (v minulosti jsme autem navštívili nejsevernější
IKEA ve městě Haparanda u severního polárního kruhu).
kruhové objezdy jsou při
jízdě po levé straně velmi neoblíbeným zpestřením jízdy
Při jízdě po parkovišti mi řidič protijedoucího auta cosi signalizoval –
nelíbilo se mu totiž, že jedu vpravo a hned jsem přejel k levé straně.
Na palubní desku jsem si nalepil reflexní samolepku s nápisem GO LEFT a
kdykoliv jsem se podíval na rychloměr, nálepka mne udeřila do očí.
 
Nebylo snadné projet po levé straně stovku semaforů centrem Melbourne,
ale rychle jsem tomu přivykal a nedělal chyby, jen místo blinkru jsem
stále spouštěl stěrač, protože obě páčky jsou také naopak.
Na dálnici už nebyl žádný problém, dobře se jelo a zjistili jsme hrozivý
časový skluz: I když pojedeme rychle, nestihneme přijet do motorestu do
19 hodin, v tu dobu tam recepční končí, zamyká a může jít pryč.
Nádherný úsek serpentin podél moře se nám nechtě změnil v závodní trať.
Vidina spaní v autě a propadlých peněz nás hnala po levé straně serpentin podél nádherných úseků pobřeží, kde bychom jinak zcela jistě
zastavili.
Do motorestu jsme přifrčeli v 19:10 hodin, když to recepční už balil a
uvítal nás slovy: Vy jste museli mít dnes ale rušný den!
Podrobnosti o půjčení auta:
Půjčení auta v základní variantě i s pojistkou je levné, ale záhy se
dovíte, že Vaše spoluúčast by v případě nehody přišla na 60.000 Kč a
tyto peníze chtějí celou dobu blokovat na Vaší kartě (pokud tam tolik
vůbec máte). Za výrazný příplatek se spoluúčast snížila na 3.000 Kč a
tuto variantu jsme akceptovali.
Můj český řidičák se moc nelíbil a nevím, jestli by prošel, protože jsem
brzy vytáhl mezinárodní řidičák. Za půjčení téměř nového auta Hyudai
Getz na tři dny, bez limitu kilometrů, s klimatizací, s pojištěním, jsme
měli platit v přepočtu 4.500 Kč - mělo to být 227 AUD, ale dostali jsme k podpisu účet s částkou o 100 AUD vyšší.
Toto byl depozit, který nám po vrácení auta připutoval zpět na účet.
Zkušenosti s jízdou vlevo:
Jízda po centru města byla
náročnější, než jsem si myslel. Při prvních desítkách kilometrů to
zabere celou pozornost a nejste schopni ještě myslet
třeba na to, že
páčky blinkru a stěrače jsou také naopak a podle zvyku při odbočování
stíráte, namísto abyste blikali.
 Také zprvu nejste schopni se za jízdy
s někým moc bavit. Velmi nepříjemné byly kruhové objezdy s dvěma pruhy po obvodu. Na kruhových objezdech jsem vypozoroval
uplatnění pravidla „kdo dřív přijede, ten dřív jede“.
Ze
začátku jsem se tlačil v levém pruhu pořád na jeho levý okraj, což je
dáno polohou sedačky řidiče vůči pruhům (v Evropě je sedadlo řidiče
vlevo od osy jízdy, v Austrálii vpravo, a proto se podvědomě sunete
podle zvyku stále doleva).
Předjíždění vyžaduje maximální pozornost a spustit přitom blinkr – páčku
na opačné straně volantu a ještě opačně, než jste zvyklí - není zprvu
vůbec jednoduché.
Opatrnost kvůli záměně vpravo-vlevo je nutná hlavně při popojíždění po
parkovištích nebo při vjíždění na hlavní silnici z parkoviště. Kvůli
tomu tam mají i speciální značky.
 Mimo město je řízení vlevo velmi snadné, nemusíte přemýšlet, jedete
automaticky stále vlevo a můžete se bavit se spolujezdcem.
Jiná pravidla při odbočování a
jízda na červenou! Zrádné je
pravidlo o odbočování vpravo, kdy na zelenou čekáte a na červenou se
rozjedete. Toto pravidlo platí jen na některých křižovatkách označených
speciální značkou (obrázek) a funguje takto: Jedete po levé straně a chcete
odbočit doprava. Před křižovatkou se zařadíte ne ke středu, ale co
nejvíc vlevo. Na zelenou vjedete do křižovatky jen kousek rovně a
zůstanete stát, dáváte přednost úplně všem, i těm, kteří jedou za Vámi
rovně. Když už nic nejezdí, nesmíte jet, ale sledujete semafor na
protilehlé straně křižovatky a jakmile se zelená změní v červenou,
točíte volant vpravo a jedete. Na zelenou čekáte, na červenou jedete!
Maximální rychlosti
jsou stanoveny velice rozumně značkami, které neomezují, protože tak
rychle se kolikrát ani jet nedá. Přes vesnice se často dovoluje rychlost
70 km/h i tam, kde by v Evropě byla čtyřicítka. Možná je to dáno i
řidším osídlením a malým počtem lidí.
6. den
Deštný prales
Brzy ráno jsme se vydali do Národního
parku Otway, zabočili jsme na nenápadné parkoviště, kde ještě nikdo
neparkoval a už jsme vcházeli do pralesa s bujnou vegetací.
Kráčeli jsme po úzkém dřevěném chodníčku, který se klikatil a vedl nás
do údolí. Nikoho jsme nepotkali, prošli jsme pralesem sami, slyšeli jsme
jen skřeky ptáků, papoušků, šum řek a vodopádů. V nejnižším místě rokle
působil prales nejsilnějším dojmem: Šero kvůli hustému porostu nad
námi, dvoumetrové kapradiny, obří kmeny vyvrácených tlejících eukalyptů,
shora visící liány. Při výstupu do kopce se porost nad námi prosvětlil a
spatřili jsme neobvykle vysoko koruny blahovičníků a horských jasanů.
Místo se nazývá Maits Rest Rainforest Boardwalk.
Při přejezdu autem k dalšímu pralesu jsme konečně spatřili prvního
klokana. Chtěl přeskákat cestu před naším autem, proto jsme zastavili a
dali mu přednost. Klokan si to však rozmyslel, otočil se a odskákal zpět
do buše.
Následoval dvouhodinový okruh pralesem na místě zvaném Beech forest.
Opět bujná vegetace, obří kapraďorosty, stromy až do nebes, nad krásami
přírody se nám tajil dech.
Večer jsme se procházeli po městečku Apollo Bay a prohlíželi si dřevěné
domy s australskými vlajkami v předzahrádkách. Kdybychom měli 1 milion
AUD (20 mil.Kč), mohli bychom si koupit malý dřevěný dům v místní
realitní kanceláři. Realitka nabízela na prodej podezřele mnoho domů a
zemědělských usedlostí za přemrštěné ceny.
Městečko Apollo Bay je hlavním turistickým centrem celé oblasti a cenová
hladina se tady drží výš, než v centru New Yorku.
Jižní Kříž
a trocha astronomie
Večer jsme vyšli z motelu v Apollo Bay pár
kroků k oceánu a zadívali se na hvězdné nebe. Hukot vln a tma
kolem nás umocňovaly jedinečnost mého zážitku, vždy jsem si totiž přál
spatřit tu část vesmíru, kterou z Evropy nikdy vidět nemůžeme.
Vytáhl jsem mapku jižní hvězdné oblohy, vyhledal jsem Jižní Kříž, další
souhvězdí a také hvězdu alfa Centauri, druhou nejbližší hvězdu (po
Slunci).
Neunikly mi dva malé obláčky na jinak čisté hvězdné obloze a brzy mi
došlo, že se dívám na Magellanova oblaka, což jsou dvě galaxie
nacházející se v blízkosti naší Galaxie (Mléčné dráhy), viditelné pouhým
okem jen z jižní polokoule a popisované už před staletími námořníky na
jejich objevitelských plavbách.
Nad severem byl vidět Orion a to „vzhůru nohama“, protože jsme stáli
vzhůru nohama proti pozorovací pozici z Evropy.
Ve dne pak bylo samozřejmostí, že Slunce svítí nad severním obzorem. Nad
Austrálií už roky ubývá ozónu (ozónová díra) a ultrafialové paprsky
snadněji proniknou až na zem.
7. den
Útesy u Port Campbell
V motelu v Port Campbell nás ráno
probudili papoušci. Vyšli jsme v pyžamu ven před naše dveře a spatřili
několik pestrobarevných papoušků, jejichž skřehot se mísil se zpěvem
stovek ptáků v okolí. Bylo to příjemné vstávání a ranní slunce nás
popohnalo, protože na tento den jsme se zvlášť těšili.
Prošli jsme se po pobřeží na kouzelných místech u Port Campbell, kde
z moře vyčnívají zbytky útesů jako osamělé ostrůvky. Podle dvanácti
největších z nich se místo nazývá Dvanáct apoštolů.
Tady jsme strávili půl dne procházením se po chodníčcích při okraji
útesů, pozorovali jsme moře v hloubce pod námi a místy jsme sešli dolů
na písčitou pláž.
Jednu chvíli nás obklopila neobvyklá mlha, ale to jen obrovské vlny na útesech
uvolnily jemné kapičky a vítr je hnal do vnitrozemí.
Great Ocean Road
Nejúžasnější pobřežní silnice „Great Ocean Road“ vede po okrajích
pláží, po mostech nad ústím řek, v zásecích ve skále, vine se podél
vysokých útesů, protíná deštné pralesy a znovu se vrací k pobřeží, kde
z četných odpočívadel se dají shlédnout nádherná panoramata známá
z kalendářů. Great Ocean Road (Velká oceánská cesta) začíná 100 km
jihozápadně od Melbourne v Torquay, vede přes Lorne, Apollo Bay, Port
Campbell do Warrnambool, celkem měří přes 200 km. Projeli jsme tuto
silnici, na mnoha místech zastavili, prošli kus přírody a stálo to za
to.
Udělali jsme si další procházku po australské přírodě v blízkosti
majáku na mysu Otway. Značka „Pozor hadi“ nás trochu odradila, pořád
jsem se díval pod nohy.
V hloubi lesa jsme potkali turisty, dali se s nimi do řeči a vyměnili
jsme si pár zkušenosti. Poradili nám místo s velkým výskytem medvídků
koala.
8. den
Medvídci koala
Tento den jsme měli v plánu vyhledání koala medvídků ve volné přírodě a
koupání v Tasmánském moři.
Hned na prvním parkovišti po vystoupení z auta jsme napočítali dvacet
koala medvídků a celkem jsme jich spatřili ve volné přírodě snad sto.
Někteří spali a pevně přitom obepínali větve, prozrazovali se hlasitým
chrápáním, jiní neúnavně baštili zelené listy eukalyptů. Mnohé stromy se
zdály být suché, ale to jejich listy byly ožrané od medvídků.
Koala medvídek vlastně nemá s medvědy nic společného, jeho název je
matoucí, je to vačnatec a mládě nosí podobně jako klokan ve vaku.
Jedovaté listí eukalyptů medvídek koala sice umí strávit a energeticky
využít, ale je z něj stále jakoby omámený. Má velmi malý mozek, pohybuje
se velmi pomalu, neprojevuje příliš inteligence, ale je to mimořádně
pěkné a milé zvířátko.
Podařilo se nám přiblížit ke koale s mládětem asi na jeden metr a udělat
pěkný snímek. Na jiném místě jsme dlouho pozorovali koalí mládě, které
se nemohlo dostat z jedné větve na druhou, až nakonec slezlo na zem a
vylezlo po jiném stromě.
Ubytování na několika místech pobřežní cesty jsme si rezervovali dlouho
předem a to jsme udělali dobře, protože v době našeho pobytu (v půli
listopadu) tady měli těsně před prázdninami a hlavní sezónou
(prosinec-leden) a všude už vyvěšovali cedulku „no vacancies“
(obsazeno).
Přespávali jsme v levnějších ubytovnách a motelech s úrovní dvou
hvězdiček, přestože se oficiálně označovaly čtyřmi hvězdičkami, ale asi
mají stupnici posunutou. Byly to malé pokojíky s ledničkou, dvě lůžka,
skříň, noční stolek s biblí a Zlatými stránkami, to všechno za částku
blízkou 100 AUD. Za nižší cenu se nic nedalo najít. Zjistili jsme si, že
za klasický hotel bychom za noc zaplatili 200 AUD a týden po našem
odjezdu se ceny měnily na sezónní a násobily se dvěma!
V každém tomto hotelu nebo ubytovně se nám podbízeli s jednoduchou
snídaní za horentní ceny. Mléko v krabičce, vločky v krabičce, marmeláda
v malém kelímku, malé máslo, trvanlivé pečivo - za každou tuto položku v
přepočtu 60 Kč, to je 300 za osobu. Snídani jsme si kupovali v obchodě s
potravinami.
 
Na obrázku nahoře vlevo je městečko Apollo Bay, které najdete skoro na
každé mapě, ale má jen pár stovek obyvatel. Žije z turistického ruchu a
ze služeb pro surfaře, kteří tady nacházejí ideální podmínky a při
větrných dnech jezdí na pětimetrových vlnách. Častý vítr převládá a
koupat se dá jen velmi málokdy, když se vítr utiší (na to jsme měli
štěstí - obrázky).
Také jsem si zaplaval v Tasmánském moři na nádherné písčité pláži
naprosto bez lidí. Kdo by se také koupal ve vodě o teplotě 17 stupňů,
že. Příjemně to osvěžilo.
Po pár dnech a po ujetí 770 km jsme se vraceli do Melbourne. Jízda
vlevo už téměř nedělala problém, náročné je předjíždění, jízda po
kruhovém objezdu a po centru města. Naopak bez problému se řídí po
dálnici, po okreskách, v serpentinách a po dálkových trasách. Australané
jezdí slušněji a ohleduplněji než to známe z českých silnic.
Vjeli jsme do garáží autopůjčovny vrátit auto. Rozsvítili silné
reflektory ze všech stran a několik techniků auto důkladně prohlíželo.
S batůžky na zádech jsme šli do hotelu v samém centru města (Causeway
Inn), pokoj byl mimořádně malý, tedy i levný a na přespání to stačilo.
Do australských zásuvek nešly zastrčit české nabíječky (foťák, mobil,
GPS), tak jsem použil moji originální a univerzální redukci, která zatím
nikde nezklamala: Je to česká kabelová zásuvka, ze které vedou jen dva
dráty – a ty jdou přece zasunout do jakékoliv zásuvky.
Australské zásuvky (dva šikmé ploché kolíky) mají nahoře navíc užitečný
vypínač, který ale někdy způsobí mylné zjištění, že v budově nejde
proud.
9. den
Melbourne
Den jsme chtěli strávit průzkumem
města. Využili jsme tramvaj linky č.35, která vozí turisty úplně zdarma
a během hodiny jsme v ní objeli okruh (city circle) po centru města.
Na turisticky atraktivních místech jsme mohli sledovat koncentraci
cizinců a usoudit, z jakých koutů světa se sem cestuje: Převládali
Asiaté – hlavně Číňané a Japonci, zato Evropany jsme poznali jen
ojediněle.
Pak jsme se posadili do autobusu, který vozí turisty zdarma po
dvouhodinovém okruhu, ale brzy jsme z autobusu dobrovolně vystoupili.
Řidič pouštěl příliš nahlas reproduktory a anglický výklad se při 110
decibelech nedal snést, ohluchnout jsem nechtěl.
Obě turistické linky vyjíždějí z Federation Square (oba obrázky nahoře), které je vybudováno
na střeše vlakového nádraží. Na Federation Square jsme se mnohokrát
vraceli posedět na schodech, odpočinout si, pojíst a nad mapou plánovat
další hodiny.
Jako nejlevnější jídlo se osvědčila pizza pro dva za 12 AUD anebo veliký
párek v rohlíku se zeleninou za 5,90 AUD. Nejvíc jsem si pochutnal na
japonském suši za cenu mnohem nižší než se prodává v ČR. Poslední den
jsem se při snídani rozšoupl a v bistru ukázal na cedulku „big
breakfast“ se snídaní po anglicku za 15 AUD. Ke stolečku na ulici nám
přinesli veliký talíř s fazolemi, klobásou, volským okem, pečivem,
zeleninou, kávou a šťávou vymačkanou před námi z ananasu.
Těšil jsem se na australskou cukrárnu, na dobrý zákusek a kávu, ale 7
AUD (140 Kč) za nejlevnější zákusek jsem nedal.
Při pohledu na pult plný lákavých sladkostí jsem si vzpomněl na cukrárnu
Vendula v Holešově, kde prodávají úžasný zákusek Tiramisu za pouhých 18
Kč. (K cukrárně Vendula: Mají tam nechutnou kávu, neochotnou mladou
prodavačku, a proto už tam nejezdím, přestože zákusky mají vynikající.
Australští prodavači se stále usmívají a při Vašem odchodu se loučí slovy
„Have a nice day“.
Na mnoha místech Melbourne se dá v automatu půjčit modré jízdní kolo.
Stačilo zasunout kreditní kartu na okamžik do stojanu a zámek se
odblokoval. Červené schody mají nepochybně svůj vzor v červených
schodech na nejrušnějším místě světa - Times Square v New Yorku.
Melbourne jsme si prohlédli také z 88.poschodí mrakodrapu Eureka
Skydeck. Na vyhlídkové terase sahají prosklená okna až dolů na podlahu a
dá se těsně před oknem stát nebo sedět v teple na lavičce.
Neodvážili jsme se stoupnout na místo se skleněnou podlahou, kde vidíte
pod sebe do 300metrové hloubky. Opilí mladíci po skle skákali a fotili
se přitom.
Večer jsme se do mrakodrapu Eureka Skydeck vrátili, koupili jsme si
totiž dvojitou vstupenku na denní a noční vstup. Za necelou minutu nás
dva rychlovýtah vynesl na terasu do 300 metrů. Už mi docházely
síly, tak jsem tam seděl hodinu na lavičce, pozoroval tisíce světel a
stále temnější fialovou oblohu.
10. den
Melbourne
Probudili jsme se do posledního rána
v Austrálii a večer ve 23:59 jsme měli odlétat. Opustili jsme příjemný
hotel s vidinou dalších probdělých nocí, odnesli ztěžklé batůžky do
úschovny a toulali se městem.
V městském parku jsme obdivovali volně rostoucí rostliny a květy, které
známe z našich květináčů, pestrobarevní papoušci poletovali ze stromu na
strom a krásně skřehotali. Nádherné blahovičníky se pnuly do závratné
výšky.
Zaujalo nás, že většinu stromů obepínal plech – pruh šedého plechu asi
metr široký obaloval kmeny a zařezával se do kůry. Dlouho jsme si tím
lámali hlavu, až jsem se zeptal na chodníku starší paní: Je to kvůli
vačicím! Dozvěděli jsme se ještě, že vačice je stromový všežravec, který
ožere listy na stromě tak důkladně, až strom uschne. Vačice vypadá jako
malý vychrtlý divočák, ale neviděli jsme ji, protože rejdí po parcích
jen v noci.
Prošli jsme kolem olympijských stadionů, které se v současnosti
přestavují (olympiáda 1956) a potkávali jsme skupiny dětí ve školních
uniformách. Dětem to slušelo, každá škola měla jinou barvu a střih.
Před odjezdem jsme zašli ještě do Aquaria podívat se do podvodního
tunelu. Na dně bazénu plného žraloků, platýzů a velkých ryb leží
skleněný tunel, kterým jsme pomalu procházeli suchou nohou a všude kolem
nás jsme pozorovali zblízka veliké ryby. Měl jsem pocit, jako bych byl
potápěčem a zblízka se díval do tlamy dvoumetrového žraloka.
Večer ve 20 hodin se slunce blížilo k západu, lidé v trikách a kraťasech
chodili kolem vánočních výloh a na cedulce „Merry Christmas“ se
naparoval skřehotavý barevný papoušek.
Vyzvedli jsme si v úschovně batůžky, koupili si jízdenky a nasedli do
SkyBusu jedoucího na letiště. Odlet byl plánován na 23:59 hodin. Každý
jsme si vzali tabletku acylpyrinu kvůli naředění krve při dlouhém letu.
11. den
 Let
Melbourne – Doha – Londýn
Namísto do postele, zabořili jsme se do sedačky v letadle a přesně o půlnoci jsme se vznesli k nekonečnému letu. Další půlnoc budeme mít až
za 35 hodin kvůli přeletu 11 časových pásem. Za 33 hodin v Londýně
přesně na druhé straně zeměkoule ulehneme ke spánku.
Z dlouhého letu Melbourne – Katar si jen málo pamatuji. Dostali jsme
deky na zakrytí, pásku na oči, špunty do uší a samolepky s nápisem „chci
být vzbuzen kvůli jídlu“.
 Nechtěli jsme přiletět
do Kataru vyhladovělí, proto jsme si samolepky nalepili podle návodu na
horní část sedadla a spali jsme.
Několikrát nás letuška jemně probudila, podávala jídlo a pití,
pohlédl jsem dolů do temnoty Indického oceánu a zase jsem zdříml. Nad
Katarem letadlo chvíli kroužilo kvůli přeplněnému letišti a za rozednění
jsme přistáli.
Koho zmátly časové údaje v dřívějším textu, bude zmaten ještě víc:
Startovali jsme o půlnoci, letěli jsme 15 hodin stále potmě a přistáli
jsme ráno v 7:00 hodin (přelet 8 časových pásem). Šest
hodin čekání na další letadlo se hrozně vleklo.
Pustí nás do letadla?
Na letišti v Kataru nás nechtěli
odbavit k letu do Londýna. Předložil jsem pas a na úřednici jsem
rozpoznal, že je z mého pasu zmatená, listovala jím a nevěděla si rady.
Cestující jí totiž předkládali pasy arabských zemí nebo pasy „United
Kingdom“ a náš český pas s nápisem na titulní straně „Evropská Unie –
Česká republika“ byl pro ni příliš cizokrajný. Po chvíli jí to už bylo
trapné, tak mi pas nejistě vrátila a pustila mne dál. Na pas Valašského
království bych asi prošel taky.
Ovšem když úřednice vzápětí uviděla stejný pas i u Helenky, zavolala mne
zpět a oba nás odvedla stranou. Přišel další úředník a ptal se nás na
víza do Anglie.
Vysvětloval jsem, že nemusíme mít víza, protože ČR i Anglie jsou členy
EU a mezi zeměmi EU se cestuje bez víz. Ukazoval jsem na český nápis
„Evropská Unie“ na čelní straně pasu a myslel jsem si, že se třeba
podívají na seznam zemí EU do nějaké tabulky. Vypadalo to špatně,
nechtěli nás dál pustit.
Úředník pomalu trpělivě listoval našimi pasy, až vítězoslavně prohlásil:
„Tady jsou víza!“ Našel stránku s vízy do USA, nenápadného nápisu
„United States of America“ si přitom nevšiml a stačil mu jen barevný
obrázek víza s ornamenty, jiné písmo než arabské možná neznal. Raději
jsme nic nenamítali a oba jsme
 mohli nastoupit do letadla směr Londýn.
Osmihodinový let z Kataru do Londýna byl příjemný, protože cestovalo jen
málo pasažérů, kolem nás nikdo neseděl, bylo poloprázdno, dalo se volně
chodit po obrovském vnitřním prostoru letadla (čtyřmotorový Airbus
A340).
Když letadlo prolétalo nad Zlínem, byli jsme od našeho domova vzdáleni
jen 12 kilometrů a nadšeně jsem se díval dolů do známých míst. Palubní
monitor v tu dobu znázorňoval polohu „Gottwaldov“ (22 roků po
přejmenování města). Vstal jsem a šel si vzít plechovku piva. Letuška tam
právě odpovídala na dotaz starší paní: „Kde jsme? Asi někde nad
Srbskem.“
Za půldruhé hodiny potom jsme prolétali v malé výšce nad nádherně
osvětleným centrem Londýna, zeleně svítícím Okem a klikatou Temží.
Londýn - Heathrow
Měli jsme za sebou 47 hodin od posledního
vstávání a ještě jsme netušili, že nám hrozí spaní pod mostem nebo
někde na nádraží.
Byla tma, foukal mrazivý vítr, poprchalo a těšili jsme se do postele,
protože nohy nás už sotva nesly. S batůžky na zádech jsme přicházeli
k rezervovanému levnému hotelu v zapadlé čtvrti.
Zablokovaná kreditka
Recepční vyhledal naši rezervaci, půjčil si kreditní kartu, ale po chvíli
mně ji vracel zpět se slovy: Karta Vám nefunguje.
Zkusil to ještě jednou, ale ze strojku vyjel lístek „refused“ –
zamítnuto.
Zapeklitá situace. Měli jsme sice libry v hotovosti, ale nestačilo to.
Zbývala poslední možnost: Druhá, pouze neembosovaná kreditní karta,
která v cizině často nefungovala a kterou jsme měli kdesi na dně batohu.
Všechno jsem z batohu vyskládal, karta se našla, recepční ji
zasunul do strojku a nadešla rozhodující chvíle. Dobře to ale dopadlo,
kartou jsem zaplatil a na pokoji jsem pak usnul dřív, než bych napočítal
do pěti.
A proč nám nefungovala kreditní karta?
Přispěla k tomu trochu i naše dcera, která
má k našemu bankovnímu účtu také kreditku, ve stejných dnech také
cestovala a také platila kreditkou (dcera pobývá rok na škole
v USA a americká hostitelská rodina ji vzala na plavbu lodí do Mexika).
Kvůli blokaci karty jsem volal do banky a dostalo se mi tohoto
vysvětlení: Bance se jevilo velmi podezřelé a nepravděpodobné, aby někdo
platil kartou během krátké doby ve Vídni, v Miláně, v Kataru,
v Austrálii, v USA, v Londýně, v Mexiku, na Kajmanských ostrovech a na benzince ve
Fryštáku. Proto kartu zablokovali.
Když jsem se zeptal, jestli je napadlo, že mi to může způsobit nějaké
potíže, odvětili, že jsem měl volat non-stop linku a hned by kartu odblokovali.
12. den
Londýn
Pěšky jsme nachodili dvacet kilometrů, ale to už není hlavní téma.
Obrázky jsou z londýnského "Oka".
13. den
Z Londýna domů
Naplno se projevila nahromaděná únava z uplynulých
dní, z nevyspání a z časového posunu.
Odjeli jsme na letiště Londýn-Luton a odletěli do Brna, pak jsme se
svezli domluveným autem domů.
Co se jinam nevešlo
Počasí a oblečení:
Jižní Austrálie je pověstná prudkými změnami počasí a během našeho
pobytu (listopad) teploty také dost kolísaly. Zažili jsme horký den
s teplotou 33 stupňů, ale i sychravých 17 stupňů,
při kterých lidé
chodili v kraťasech a s krátkým rukávem.
Většinu pobytu jsme
měli příjemných 25 stupňů (listopad). Kabát by se nám sice hodil na
evropskou část cesty, ale riskli jsme to a vypravili
jsme se do Austrálie jen polehku bez teplého oblečení.
Dojem z Austrálie:
Když se řeklo Austrálie, vybavovaly se mi
dřív symboly: boomerang, klokan, opera v Sydney a hora Uluru.
Exotická se nám zdála hlavně vzdálenost, ale celkový dojem tolik
exotický nebyl, města a vesnice jsou jako v Evropě.
Melbourne je pěkné a turisticky velmi přívětivé město, ale neměli
jsme v něm pocit nějaké jedinečnosti a neopakovatelnosti (jako v NYC).
Ulice a domy vypadají evropsky, obyvatelé asijsky. Možná tak bude
vypadat zanedlouho i Evropa.
Příroda je nádherná jenom v úzkém pruhu podél pobřeží, ve vnitrozemí
je pustina. Mohla by být zajímavá týdenní pěší túra po turistickém chodníku
podél jižního pobřeží (Apollo Bay – Warnambool).
Ceny:
Zaskočila nás cenová hladina asi 4x vyšší než u nás a 1,5 x vyšší než
v USA nebo v Západní Evropě. Australská ekonomika je na tom dobře,
táhnou ji vývozy surovin do Číny a ekonomická krize minulých let jejich
ekonomiku téměř nepoznamenala.
Australané si žijí klidně a spokojeně
izolovaní od zbytku světa. Mnohé žebříčky životní úrovně uvádějí
Austrálii na prvním místě a Melbourne bylo vyhodnoceno jako top-město na
světě, kde se
nejlépe žije.
 Ještě pár cenových příkladů:
litr benzínu 2 AUD (34 Kč/l)
banány 4 AUD (70 Kč/kg),
jablka 5 AUD (90 Kč/kg)
párek v rohlíku 6 AUD (120 Kč),
káva 5 AUD (100 Kč),
voda v PET láhvi 0,5 litru 3 AUD (60 Kč),
malý byt v Melbourne 300.000 AUD (6 mil.Kč)
průměrný byt 700.000 AUD (14 mil.Kč)
dřevěný dům, vesnice, moře 300m - 1 mil.AUD (20
mil.Kč)
Australané vydělávají 5.000 - 6.000 AUD měsíčně (cca 110.000
Kč), vyplácí se týdně. Při porovnání
s ČR mají levné oblečení, spotřební zboží, telefonování, dražší
potraviny, velmi drahé nemovitosti.
Těžký návrat do reality:
Ještě pár dní po návratu je to vždycky
drsné, když musíte opět přivyknout české realitě. Z jakéhosi klidu a
pohody se vracíte do míst, kde se lidé tváří uštvaně a není
jednoduché se do každodenního stereotypu znovu začlenit.
Jedním z hlavních významů cestování je
možnost poznat, jak to funguje jinde.
|
 |
seznam.cz