|
Mám tři týdny dovolené. Ráno
namísto do práce jdu s batůžkem na zádech na vlak a jedu na letiště.
V Praze na Ruzyni jsem nastoupil do čínského Airbusu A330 a hned jsem se
ocitl v cizím prostředí. Letadlo zaplnily stovky Číňanů vracejících se
ze zájezdu z Prahy, jiné než šikmé oči jsem nezahlédl a palubnímu
hlášení v čínštině jsem nerozuměl. Usadil jsem se na sedadle 34A vzadu u
okna a kolem mne zůstala místa neobsazená.
Odstartovali jsme k přímému devítihodinovému letu do 8.000 km vzdáleného
čínského města Cheng-du, kde bydlí víc obyvatel, než v celé
České republice. Čekal jsem ekonomický neboli hladový let, kdy na
servírované jídlo a pití můžete zapomenout, a proto
jsem si v batohu vezl makové buchty od maminky. Prý Honzovi na cestu do
světa, říkala. Myslel jsem na ni, když jsem dojídal poslední buchtu, a
okýnkem pozoroval hluboko dole zářící Moskvu.
Nad Sibiří letušky začaly rozvážet večeře, které si předplatili snad
všichni Číňané a já jediný z celého letadla jim
je tiše záviděl. Vonělo to neodolatelně, kručelo mi v břiše a musel
jsem se tvářit asi hodně zkroušeně, protože letušky se slitovaly a pohostily
i mne. Podaly mi misku rýže s čínskými voňavými houbami, pečivo s delikátní
zavařeninou, čerstvé ovoce a povědomý kelímek s nápisem Valášek –
mlékárna Valašské Meziříčí. Tyto jogurtové kelímky čínští cestující
neotvírali, ze všech stran je prohlíželi, vzájemně si je ukazovali a
ukládali do tašek jako cenný suvenýr z daleké Prahy.
Po jídle jsem si řekl o bílé víno a letuška mi s úsměvem nalila červený
Merlot. Až na malou znalost angličtiny působily letušky profesionálně,
dokázaly dlouhý let zpříjemnit a mile se na mne
usmívaly. Přišly se zeptat, jestli bych chtěl ochutnat čínské arašídové
mléko. Chutnalo delikátně a než jsem dopil, už mi
dolévaly pohárek s jinou ochutnávkou. Čínské letušky si mne oblíbily a postaraly
se o mne jako v první třídě. Po dobrém jídle a pití
jsem se po vzoru ostatních cestujících natáhl přes volná sedadla a pár
hodin si zdříml.
Před přistáním jsme přelétali nad krásnými zasněženými horami a přitom
se podávala snídaně: velká miska neochucené, silně rozvařené rýže,
sterilované houby, studené fazolové lusky, koláček, kousky dýně a znovu
jogurt Valášek z mlékárny ve Valašském Meziříčí. Po snídani každý
pasažér dostal kelímek s horkou vodou a v ubrousku do ruky horký,
uvařený, oloupaný brambor.
Hned při prvním letu na cestě kolem světa jsem se dosyta najedl. Škoda,
že všechny ostatní lety byly už jen „hladové a žíznivé“.
Během letu jsem natočil pár záběrů a dal je na YouTube
zde.
Čína
Úředníci na letišti v Cheng-du mne odstavili stranou a když davy prošly,
obstoupili mne dokola. "Kde máte vízum?", zněla první otázka. Odvětil
jsem, že vízum nemám a očekávám jej od nich,
protože pokračuji dalším letem. Byl jsem klidný, měl jsem to
nastudované. Vytáhl jsem stránku potištěnou čínskými znaky, staženou
z webu čínské ambasády.
  To
jim stačilo, okopírovali si navazující letenku, do pasu narazili
povolení k pobytu na 24 hodin a vzápětí jsem mohl vyjít před letiště.
Nejméně sto zelených taxíků se vinulo v dlouhé řadě až ke vchodu. Řidič
prvního taxíku vyběhl z auta, hluboce se uklonil a posunkem mne zval ke
svezení. S úsměvem jsem zavrtěl hlavou a po svých zamířil do ulic
velkoměsta.
Potkával jsem usměvavé, pěkně oblečené místní občany, ulice brázdila
nová, moderní vozidla a všechno mi připadalo jakési větší a rozměrnější.
Převládaly megalomanské betonové stavby a na nich obrovské nápisy,
kterým jsem nerozuměl. Ulice lemovaly reklamní panely ve tvaru vysokých
úzkých obdélníků s textem psaným shora dolů. Nebo zespodu nahoru?
Na chvíli sice z mlhy vystoupily zasněžené vrcholky hor, ale z města se
přivalil mrak smogu, dohlednost se snížila na pár set metrů a občané si
nasazovali přes ústa bílé roušky. Obešel jsem pár ulic a vrátil se na
letiště.
Singapur
V poloprázdném skromně vybaveném Airbusu A 320
cestovali z Číny do Singapuru jen místní obyvatelé. Seděl jsem sám u
okna a pozoroval odlesky zlatého zapadajícího Slunce na řece Mekong. Na
singapurském letišti Changi jsem si vystál řadu na třídenní metro tiket
a vydal se linkou číslo 2 do centra. Noční Singapur se mi moc líbí:
Příjemné horko, dobře osvětlené ulice, bezpečno, bujná vegetace, zelené
trávníky, voňavé květy… Recepční v hotelu si mne vyhledal v počítači a přivítal
mne slovy: „Dostanete pokoj, který má okno (!), jako bonus za to, že
jste u nás už potřetí.“ „Počtvrté“, opravil jsem
ho.
Levný hotel Fragrance Riverside s bazénem na střeše leží v Čínské čtvrti
v těsné blízkosti Clark Quay se stanicí metra a s obchůdky otevřenými
nonstop. O půlnoci jsem si tam odskočil pro dvě plechovky piva, ale
starý prodavač se zatvářil odmítavě a ukázal na cedulku se zákazem
nočního prodeje alkoholu. Vzpomněl jsem si, že při mých minulých
návštěvách prodavač za podobných okolností pivo vytahoval z lednice za
závěsem. Jak zákazníci odešli a ocitl jsem se s prodavačem sám,
povídám: „Prodejte mi, prosím, dvě plechovky piva, co máte tady
v lednici za závěsem.“ Prodavač ani nemrkl a do neprůhledného sáčku mi
hodil dva orosené Heinekeny.
Singapur: Marina Bay Sands a
Gardens by the Bay.
Podrobněji
o Singapuru zde
v samostatném cestopise z jiné cesty.
V Singapuru jsem si nenechal ujít večerní laserovou show před
Marinou Bay Sands, hru světel umělých stromů v Gardens, Sentózu, Canning
Park, v oblíbeném bufetu jsem pojedl oblíbenou rybu v sezamovém těstíčku
s mořskou okurkou a když jsem Singapur po třech
dnech opouštěl, cítil jsem se naměkko, protože tato země mne dojímá.
Malajsie - Kuala Lumpur
Letenku ze Singapuru do Austrálie mi zrušili.
Oznámili mi to mailem pár dní předem, proto jsem měl čas si vyhledat dva
náhradní lety s přestupem v blízké Kuale Lumpur, kde mi zůstalo na
průzkum města půl dne.
Na moderním letišti KLIA (Kuala Lumpur International Airport) jsem
odložil baťůžek v úschovně a rychlovlakem jsem se
přesunul do centra města. V Kuale Lumpur můžete obdivovat náměstí
Merdeka, věže Petronas spojené ve výšce úzkou lávkou nebo jeskyně Batu
Caves, kde na Vás dorážejí volně pobíhající opice.
Podrobněji
o Kuale Lumpur
zde
v samostatném cestopise z jiné cesty.
Příjemnou prohlídku Kualy Lumpur jsem si prodloužil v domnění, že mám
ještě dost času - však rychlovlaky jezdí každých 20 minut, to stihnu.
Jenže jeden rychlovlak mi ujel před nosem, další pro poruchu nejel a
když jsem po 40 minutách čekání do rychlovlaku
nastupoval, díval jsem se na hodinky se znepokojením. Na letišti
jsem spěchal do úschovny pro batůžek a začalo mne polévat horko, když
jsem po pár minutách nemohl úschovnu najít. Nezapamatoval jsem si přesně
její polohu a mezi stovkami členitých obchůdků a množstvím lidí jsem se
na letišti zamotal. Nevěděl jsem už ani, ve které jsem etáži, protože
mimoúrovňová mezipatra tam propojují dlouhé nakloněné roviny.
Do odletu zbývala sotva hodina, vyděšeně jsem pobíhal, až mne napadlo
požádat o pomoc policistu. Vysílačkou kohosi
přivolával, až po dlouhých pěti minutách se přišoural další policista,
který trochu rozuměl anglicky, vyslechl si můj problém a vyzval
mne, ať ho následuji. Provedl mne labyrintem obchodů a ukázal
– tady máte úschovnu!
„Jenže to není tato úschovna, ta moje vypadala jinak!“, odvětil jsem
zoufale. To už bylo zlé. Racionální myšlení mne opustilo a
ochromily mne chmurné myšlenky: pokud hned neodletím, nestihnu další
spoje a moje cesta kolem světa předčasně skončí
nezdarem!
Policista pochopil, že jsem v časovém presu, a ochotně mne vodil dál, až
jsme konečně úschovnu našli. To byla úleva! Batoh jsem nahodil na záda a
rozběhl se ke gejtům, prolétl přes security a nastoupil
mezi posledními. Krátce na to se dveře zavřely a letadlo se dalo do
pohybu.
Z průduchů pod stropem se do kabiny začala valit hustá, bílá mlha, což
připomínalo efekt na rockovém koncertě, a nad hlavami cestujících se
mlha rozplývala. To mne zprvu zneklidnilo, ale došlo mi, že to bude
vysrážená vodní pára z rozpáleného vzduchu vehnaná do podchlazené
vyklimatizované kabiny. Navlékl jsem na sebe tlustou mikinu
s dlouhými rukávy a stále ještě zpocený jsem se drkotal zimou, shora na
mne foukal studený vzduch a ztlumit to nijak nešlo. To už se bíločervené
letadlo s nápisem Air Asia vzneslo nad indonéské ostrovy. Sedm hodin
letu jsem proklimbal se zavřenýma očima a snažil
se ignorovat typickou vůni vietnamských polévek, které srkali okolní
pasažéři a dělali mi chutě. Před přistáním
letušky rozprášily v kabině několik lahviček sprejů. Možná šlo o dezinfekci
vzduchu a splnění australského opatření k nezavlečení choroboplodných
zárodků.
Austrálie - Melbourne
Po výstupu z letadla se prochází koridorem kolem výhružných nápisů,
např.: „Neautorizovaný vstup do Austrálie = vyhoštění + pokuta 5.000
AUD" (90.000 Kč). Úřednice moje doklady zkoumala o dost déle než
cestujícím přede mnou a hodně se ptala: „Jste ženatý? Kde je teď
Vaše manželka? Opravdu není Vaše manželka právě v Austrálii? Co
hodláte v Melbourne dělat?“
Odvětil jsem: „Jsem turista. Z Tullamarin airport pojedu do centra
Skybusem nebo linkou č. 901, co pojede dřív, sednu si na lehátko na
Federation Square, pak se vydám přes Yarru k Eureka Skydeck, odpoledne
se ubytuji v hotelu Imbis na Swanson street, kde mám rezervaci, …“
„To stačí, příjemný pobyt v Austrálii.“
V centru Melbourne jsem se časně ráno bezstarostně procházel studenými
ulicemi. Slunce se ještě nevymanilo z ranních mlh, z bister vonělo
čerstvé pečivo a kolem spěchali úředníci do práce. Několikrát jsem se
uvelebil na volné lavičce a v klidu pozoroval okolí.
V
centru Melbourne jezdí tramvaje pro všechny zdarma. Vánoční
zvonky a hvězdy nad ulicí.
V době oběda jsem zašel do bufetu, ale při pohledu na cenovou nabídku
jsem nevěřícně hleděl na cifry u hlavních jídel.
Jako nejlevnější možnost jsem našel breakfast za 27 australských
dolarů (snídaně za 490 Kč!). Prodavačce se příliš nelíbilo, že někdo
žádá snídani v poledne, ptala se kuchařů, vyhověli mi a snídani přinesli
do předzahrádky na ulici. Toast s vejcem, šunkou, naklíčenou pšenicí,
džus a kafé. Moje hlavní denní jídlo. Seděl jsem venku v teplé mikině
zapnuté až pod bradu, s požitkem jsem usrkával horké Long Black Café a
rozhlížel se kolem. Po druhé kávě jsem zvolna zamířil k hotelu, protože
baťoh tížil a hotelový čas check-in, od kterého se ubytovává, se
přiblížil.
Na pokoji mi nešla zapojit nabíječka do zásuvky. Vozím však s sebou
univerzální redukci vlastní výroby: Kabelovou zásuvku se dvěma drátky
bez izolace na koncích a ty jsem do zásuvky zasunul. Pořád to nemělo
správný kontakt a tak dlouho jsem s drátky manipuloval, až jeden drátek
zavadil o zemnící kolík. V tom okamžiku zhasla světla, suterénní pokoj
bez oken se ponořil do tmy, klimatizace utichla a ze sousedních pokojů
se ozývaly znepokojivé hlasy. Vyšel jsem na chodbu a to již vycházeli i
jiní hosté. „Také Vám přestala svítit světla?“ zeptal jsem se nevinně a nabídl
se, že to na recepci vyřídím.
Melbourne na jednu stranu turisty odrazuje vysokými cenami, na druhou
stranu se chová vstřícně třeba tím, že v centru můžete jezdit tramvajemi
bez placení. Nebo se posadíte do autobusu, který zdarma v pravidelných
intervalech objíždí pamětihodnosti. Na mnoha místech se bez hesla
připojíte přes Wi-Fi, můžete volně použít jízdní kolo anebo se natáhnout
na některém z lehátek na Federal Square. V noci jsem brouzdal ulicemi,
protože časový posun se silně projevil a nemohl
jsem usnout. Dospával jsem na trávníku v botanické zahradě s batohem pod
hlavou.
Podrobněji o cestě
do Austrálie v
samostatném cestopise z jiné cesty.
S blížícím se odletem na Nový Zéland mne znepokojovalo, že jsem neměl
vytištěný palubní lístek a nešel mi v mobilu zobrazit. Namísto do gejtu
jsem šel na check-in s vědomím, že mohou chtít příplatek 100
australských dolarů, ale dobře to dopadlo: Novozélandské aerolinky mi
vytiskly lístek zdarma a ještě jsem si mohl změnit místo
v letadle. Všichni se sice tvářili velmi vlídně a mile,
ale podrobili mne dotěrným otázkám – koho znám na Novém Zélandě, co tam
budu dělat … a hlavně jestli mám zpáteční letenku. Tu jsem hned vytáhl,
ověřili ji v systému a na palubní lístek vyznačili jakýsi znak. Když
jsem pak palubní lístek několikrát předkládal, všude hledali tento znak,
který mi otvíral vstup do letadla. Nemít zpáteční letenku, nebylo by
odbavení tak snadné.
Odletová tabule v Melbourne. Můj let VA150 je na prvním řádku. Pro
zajímavost - na posledním řádku se zobrazuje jeden z nejdelších letů na
světě - přímý let z Melbourne do Los Angeles trvající 16 hodin.
Během ekonomického letu nad Tasmánským mořem na mne dolehl silný hlad a žízeň
a vzpomněl jsem si na malé čokoládky na dně
batohu. Dostal jsem je v Olomouci v nádražní
hale při čekání na vlak, rozdávali je při jakési reklamní akci, tak jsem
si šel třikrát a teď by přišly vhod. Jenže batoh ležel v horní přihrádce
zaskládán cizími zavazadly a raději jsem to vzdal.
U letušky jsem si objednal moc dobré pití - Bundaberg Ginger
nonalkoholic Beer. Po zaplacení mi letušky nosily další občerstvení a nalévaly
kávu již bez placení. Kdo si nic nekoupil, nedostal po celý let nic a
kdo si koupil jedinou věc, o toho se letušky dál
prioritně staraly.
Po příjemném letu mne Nový Zéland uvítal studenou
sprchou.
pokračování
- 2.část
1. část:
Praha - Cheng-du - Singapur - Kuala Lumpur - Melbourne
2. část: Nový Zéland - Sydney
3. část: Havaj - Las Vegas - Oslo - Londýn - Ostrava
|
