|
Okolí Aucklandu na Novém Zélandě
Nový Zéland - Auckland -
první dojmy
Po vystoupení z letadla v novozélandském Aucklandu jdete dlouhým tubusem
a čtete nápisy:
„Pokuta 4.000 NZD (70.000 Kč) za nezákonný dovoz potravin".
„Dovoz potravin je přísně zakázán."
„Toto je poslední koš, do kterého můžete odložit přivezené potraviny."
A nad tím červeně přeškrtnuté kresby řízků, salámů, masa a vajec. Nic takového jsem samozřejmě nevezl, proto jsem výstrahám nevěnoval
pozornost a přistoupil k přepážce s úředníkem:
„Přivážíte nějaké potraviny?“
Na bezprostřední otázku jsem hned bez rozmýšlení odpověděl:
„Ne, mám jen malou čokoládku“.
Úředník za přepážkou ožil, protože přišla jeho chvíle: „A co je to
čokoláda?“
Na pár vteřin jsem se zarazil.
„Na co máte čokoládu, co s ní budete dělat?“
Vyhýbal jsem se přímé odpovědi. Nechtěl jsem uznat, že čokoláda je
potravina a vykrucoval jsem se, že přece nevezu
maso, vejce ani salámy.
Úředník opakoval otázku: „Co budete dělat s čokoládou?“
„Sním ji“, připustil jsem. „Když ji sníte, tak čokoláda je co?“,
triumfoval úředník.
„Tak čokoláda je food – potravina“.
„Je potravina“, opakoval vítězoslavně. „Umíte číst?“
To už mi červenaly tváře, potil jsem se a jen jsem věděl, že se nesmím
nechat vyprovokovat.
„Tady jste podepsal prohlášení, že nevezete žádné potraviny a tady jste
podepsal poučení, že porušení zákazu bude
pokutováno“. Vytáhl bloček a začal vypisovat pokutu.
„Prosím Vás ne, ne, nedělejte to“, vyhrkl jsem zoufale rozechvělým
hlasem.
Úředník se zarazil, na dvě vteřiny mi pronikavě pohlédl do očí a poté
propisku pomalu odložil. Podal mi pas a se vztyčeným ukazováčkem mne
propustil: „Ať se to neopakuje! Dávejte si pozor!"
Na půdu Nového Zélandu jsem tak vstupoval s pocity ponížení. A to
jsem mohl být rád, že batoh nechtěli prohlédnout, protože by našli tři
čokolády a nějaké sušenky. Mít jen jednu čokoládku, nacpal bych si ji do
pusy a řekl, že nevezu žádné potraviny. To bych chtěl vidět jeho
protáhlý obličej!
Koupil jsem si zpáteční jízdenku z letiště do centra Aucklandu.
V autobuse jsem zapnul kapesní GPS, v neznámém prostředí jsem sledoval
polohu a vystoupil až blízko centra.
Přestalo pršet a teplota se ustálila kolem 17 stupňů. Tady pro mne
začínal nový úsek cesty kolem světa, protože předešlé destinace jsem
prozkoumal při dřívějších cestách.
Novozélandské bankovky patří k
nejkrásnějším na světě. Jsou vyrobeny z umělé hmoty a každá obsahuje
průhledné okénko. Jeden novozélandský dolar má hodnotu kolem 17 Kč,
australský dolar přibližně 18 Kč.
Po příznivých dojmech z Melbourne se mi zdálo, že Auckland stojí o
příčku níž: prostředí hrubší, nedodělanejší, méně udržované, špinavé
chodníky, nepořádek, tak trochu jako v USA. Město s řídkou zástavbou
roztažené do plochy.
V centru prázdné ulice, málo lidí, málo aut, a proto i průjezd
křižovatkami je organizován jinak – na tři doby: V první době jedou na
zelenou auta v jednom směru, v druhé době auta na zelenou v kolmém směru
a během obou dob chodci čekají. Na třetí dobu mají všechna auta
červenou a všechny přechody pro chodce zelenou,
přičemž chodci přecházejí i napříč středem křižovatky podél šikmých čar.
Zelenou barvu na semaforu pro chodce doprovází, stejně jako v Austrálii,
příjemný periodický zvuk. Při této organizaci provozu se v křižovatce
trochu déle čeká, ale tady se nespěchá a rychlé životní tempo sem ještě
nepřišlo. Ačkoliv největší novozélandské město Auckland čítá přes
milion obyvatel, v jeho centru jsem si připadal jako v českém okresním
městě.
Pracanti shrabovali po zimě suchou trávu pod palmami, jarní vegetace se
probouzela a na keřích se rozvíjely barevné
květy. Do Vánoc zbývalo už jen šest týdnů, a tak za výlohami obchodů
přibývala sobí spřežení posypaná vatou, vánoční baňky a v hlavní
křižovatce umístili na průčelí domu obrovskou napodobeninu Santa Klause
s jeleny.
Na ulici v Aucklandu na Novém
Zélandě.
V ulicích jsem kromě bělochů potkával mnoho přistěhovalých obyvatel
asijského původu a jejich poměr se blížil půl na půl. Nešlo si
nevšimnout mnoha zubožených bezdomovců ležících přímo na chodníku pod
dekou nebo pod špinavou peřinou. Natočil jsem v Aucklandu pár záběrů a
dal je na YouTube
zde.
Nový Zéland - Auckland - Sky Tower -
nejvyšší stavba na jižní polokouli
Na kopečku v centru Aucklandu se tyčí 328 metrů vysoká Sky Tower
s dalekými výhledy. Takové věže lákají k vyhlídce v mnoha velkoměstech a
většinou z nich shlédnete jen ulice v dálce mizející pod příkrovem
smogu. Aucklandská věž však poskytuje mnohem unikátnější výhled: Vidíte
desítky vyhaslých sopek na ostrovech, na pevnině, poloostrovy vybíhající
do blankytného moře, přístavy, mosty mezi pevninami a lodě na moři.
Stoupl jsem si tam na 3 cm silné sklo a hleděl,
jak 300 metrů hluboko pod mými teniskami jezdí malá autíčka a plahočí
se malí mravenečci. Přitom jsem se úporně držel zábradlí. Když jsem se
víc osmělil a zábradlí se opatrně pustil,
dostavil se příjemný svobodný pocit plný důvěry ve vlastní síly.
Dlouho jsem postával v blízkosti prosklené
podlahy, kde každý druhý odvážlivec mi strkal svůj mobil nebo foťák a
prosil mne o obrázek. Vyfotil jsem asi deset lidí a dělalo
mi dobře, že snadno navazuji rozhovor a můžu na své osamělé cestě s
někým prohodit pár slov. Pak jsem usedl do pohodlného křesla a relaxoval
při pohledu na sopky při obzoru.
Nový Zéland - Auckland -
sopky
V prostoru Aucklandu se před 50.000 lety nacházelo hotové peklo
s vybuchujícími vulkány, tuhnoucí lávou a ponurým sirnatým ovzduším. 16
novozélandských sopek je činných a z nich 5 soptilo
v posledních 50 letech, např. stratovulkány Tongarino a tři kilometry
vysoký Ruapehu. Geotermální teplo vytápí domy a horké prameny se
využívají k léčebným koupelím. Zemská kůra se na Novém Zélandu často
otřese.
Kopec na obrázku je vyhaslá sopka
Mont Hobson
Vypravil jsem se autobusem k jedné z nejznámějších sopek zvané Mount
Eden (Maunga whau), která vystupuje 200 metrů nad okolní krajinu a z
dálky se jeví jako zelený kopec. Vystoupil jsem na lem kráteru, který
odkryl pohled na mohutnou hlubinu o ploše několika fotbalových hřišť
porostlou trávou. Dolů se nesmí sestupovat, a tak jsem kráter alespoň
obešel dokola po pěšině asi kilometr dlouhé. Na nejvyšším místě se po
schodech vystoupí k jakémusi památníku na čtyřnožce. Bronzová směrová
růžice tady ukazuje směry a vzdálenosti do světových velkoměst,
např. 18.398 km do Říma. Můžete se posadit na
některou z laviček s výhledem na centrum Aucklandu a velkolepý přírodní
výtvor před Vámi.
Kráter vyhaslé sopky Mont Eden a
vyhlídka na okraji kuželu
Nový Zéland - Auckland - minuty hrůzy
V Aucklandu jsem se na pár dní ubytoval v hotelu Imbis, který je
typickou ukázkou využití a zastavění úzkého
pozemku. Osmnáctipatrová budova hotelu 50 metrů vysoká měří na šířku jen
šest metrů a i laikovi se zdá vratká jako kostka
domina nebo útlá kniha postavená úzkou
 hranou
na stůl.
 Ubytovali
mne v nejvyšším 18. poschodí s pěkným výhledem, ale z balkonu jsem
vycouval rychle zpět. O narezlé zábradlí se
nedalo bezpečně opřít, kývalo se, rezavé šrouby se viklaly a při bočním
pohledu na obvodovou stěnu jsem uviděl jen 10 cm uzoučký betonový panel.
Představu, jak na balkoně popíjím kávu, jsem raději opustil.
Ke spánku jsem ulehl přesně o půlnoci, zavřel oči a zvolna se nořil do
říše snů. Netrvalo ani dvě minuty a zaslechl jsem jakési zvuky:
Lup, lup, vrz, vrz. Zpozorněl jsem, zvedl hlavu a zaposlouchal
se: Vrrrrz, vrrrrrz, lup, lup, buch, vrrrrrrrrz... Co se to
děje?
Náhle jsem pocítil zřetelné zhoupnutí, jako bych se vychýlil na
houpačce. V mžiku jsem měl jasno: Zemětřesení!
Během vteřiny jsem stál na nohou. Utéct! Už držím kliku. Pas. Vracím se
pro pas. Padá mi spodek od pyžama a natahuji si kalhoty. Znovu u dveří.
Ještě kreditku!
Hledám kreditku a koutkem oka sleduji pootevřené dveře od koupelny. Samy
se otvírají a přivírají. Budova se houpe!
Zřetelně to cítím a houpu se jak na lodi!
Už mám pas, kreditku, kalhoty, co tak popadnout rovnou batoh? Rychle do
něj rvu věci, hlava nehlava, přitom poočku sleduji dveře od koupelny.
Pohybují se, ale už ne tolik.
 Naplněný batoh stlačuji kolenem, zapínám si mikinu a v hlavě mi letí
plán: Poběžím 18 pater dolů po schodech a
pak honem na volné prostranství. Ale
poprchá, tak pod most. Ne, pod most nemůžu, jsou tam bezdomovci. Co budu
dělat do rána v té zimě ?
Znovu pohlédnu na dveře od koupelny. Už se skorou nehýbou, široký
rozkmit se během minuty změnil na milimetrové pohyby. Váhám.
Usedám na postel a myšlenky pádí. Co teď? Protější dům celý svítí,
všichni jsou vzhůru, pokřikují z balkonu na
balkon. Ale nikdo nevybíhá.
Spouštím internet, do Google píšu earthquake a nabíhá červený nápis:
Just now! Silné zemětřesení, epicentrum Nový Zéland, magnituda 7,9 až
8,0! Nejsilnější zemětřesení na zemi za posledních 12 měsíců!
Po pár minutách mi pípla SMS: „Jsi v pořádku?" Sestra Kája na odvrácené
straně zeměkoule už o zemětřesení věděla a
projevila obavu.
Do rána jsem oblečený a nezakrytý polehával na lůžku s batohem vedle
sebe, připravený ihned vyběhnout. Naštěstí to nebylo třeba.
Ráno jsem procházel kolem Sky Tower. Z věže se v noci odlouply a na zem
spadly kusy betonu, zřízenci okolí ohrazovali páskou a ke vchodu
umístili nápis ZAVŘENO. Po celý den jsem pak mnohokrát pociťoval jakoby
lehké otřesy půdy pod nohama a kladl si otázku: To se mi zdá nebo je to
doopravdy? Vyvolávalo to nepříjemný a nejistý pocit, který jsem
zprvu přičítal posttraumatické poruše. Prožité zemětřesení totiž působí
na lidskou psychiku víc, než byste si mysleli a noční
událost mne nečekaně rozhodila.
Tasmánské moře, v pozadí sopka
Tyto drobné otřesy byly skutečné - šlo o doprovodný
zemětřesný roj se stovkami záchvěvů o síle 2. až 3. magnitudy, které
jsou na hranici rozpoznání člověkem.
Nový Zéland se mi sice zalíbil, ale odletu jsem se už nemohl dočkat.
Ještě na letišti se jemné záchvěvy podlahy přenášely do mých tenisek a
teprve v letadle jsem se cítil bezpečně.
Latinskoamerická společnost LATAM přistavila k letu nový Boeing 787
Dreamliner, palubní hlášení znělo ve španělštině, při startu se mnozí
pasažéři křižovali a za letu pouštěli úchvatnou hudbu z tichomořských
ostrovů. Asi nejpříjemnější let z celé cesty
skončil po třech hodinách na letišti v Sydney.
Austrálie - Sydney
-
první dojmy
Při kontrole pasu a víza úředník nemohl pochopit, že na půdu Austrálie
vstupuji během týdne už podruhé, odstavil mne stranou a můj pas odnesl
jiný úředník kamsi do kanceláře. Davy prošly a zůstalo
nás pět, u kterých úředníci zapochybovali. Asi
20 minut jsme čekali, co bude. Pak nás všechny
naráz zavolali do kanceláře a bez řečí nám vydali pasy se vstupními
razítky.
Koupit si jízdenku na vlak do centra nebylo jednoduché a trvalo mi to
půl hodiny. Ke dvěma jízdenkovým automatům se
táhly delší řady, tak jsem to zkusil u okénka, ale nebavili se se mnou a ukázali
na automaty. S dotykovou obrazovkou jsem si nerozuměl, neintuitivní
program mi pořád nabízel jakési OPAL karty, tak jsem to vzdal, ustoupil
stranou a pozoroval, jak to dělají jiní. Znovu jsem vystál řadu,
proklikal se k jednorázové jízdence a zhavaroval
jsem na kreditní kartě. Accept local credit card only - přijímá jen
speciální místní karty. Program zamrzl, nic se nedělo a lidé za mnou
začali přecházet do druhé řady. Teprve další pokus s jinou kartou v
jiném automatu mi vyšel a na nástupiště jsem
odcházel s předraženou jízdenkou a pocitem
naprostého blbce.
Ve vlaku mezi letištěm a centrem.
Park v přístavu 10 metrů od moře.
Nesnáším jízdu vsedě proti směru jízdy, ale sedačku i sklon sedátka šlo
upravit snadným důmyslným překlopením opěradla - a už jsem seděl ve
směru jízdy. Jsou to ty modré sedačky na obrázku. Vystoupil jsem dvě
zastávky před centrem u Muzea, protože jízdenka
tam stála o stovku méně. Během dlouhé chůze se mi
popruhy batohu zařezávaly do ramen. Spoustu lidí kolem, auta a hluk
jsem vnímal jakoby zdálky, až jsem odpadl a klesl na nejbližší lavičku.
Projevily se časové posuny, dlouhé přelety, nevyspání a celé dny na
nohou.
Hodil jsem do sebe na ex Red Bull, vytáhl mapu a zorientoval se. Seděl
jsem v samém centru na MARTINS PLACE, na
příjemném náměstí 30 x 250 metrů s mnoha lavičkami a fontánami
(obrázky dole).
Pod náměstím v suterénu nabízejí Asiaté drahé občerstvení a můžete tam
nasednout na metro. Náměstí se táhne do kopce a když jsem vystoupal na
horní konec a dal se vpravo, po 50 metrech jsem se usadil ve venkovním
LEGAL GROUND CAFE a praštil jsem se přes kapsu -
dal jsem si kopu vaječiny se slaninou a pečivem. Když jsem pak vysrkal
ještě hrnek horkého Long Black Kafe, cítil jsem se opět plný síly.
Sydney Tower Eye - vyhlídková věž
Osvědčilo se mi vždy na začátku pobytu
vyjet na místní kopec, vyhlídku nebo věž a zorientovat
se. Na letišti a v hotelích předtím obvykle posbírám prospekty, ze
kterých se dají odtrhnout slevové kupony pro turisty. V Sydney sice
většinou jen 5 až 10%, ale dobré něco.
Špatně označený, nenápadný vstup do věže jsem našel v páté etáži
nákupního centra. Na pokladně mi 10% slevu uznali, dostal jsem i
papírové brýle a před výtahy jsem se usadil v 3D kině. V pětiminutovém
působivém filmu poletoval barevný papoušek nad Sydney a představil pár
zajímavostí. Po důkladné osobní prohlídce mne pustili do výtahu a pak už
jsem pohlížel na Sydney z výšky 300 metrů. Budovu
Opery z věže neuvidíte - skoro celá se ukrývá za
mrakodrapy, jinak průměrný výhled, nic moc.
Pohled ze Sydney Tower Eye k
severu.
Sydney - stravování
Mnoho návštěvníků Sydney usedá ke
stolům na ulici ve velkokapacitních zahrádkách, kde se v poledne
podává meníčko s pitím za 24 AUD (430 Kč) a večerní
dinner s pitím za 30 AUD (540 Kč). Sednout si do kamenné restaurace však
znamená zaplatit dvakrát tolik.
Ve světě je běžné považovat oběd (lunch) jen za lehké jídlo a největší
porce si dopřát na večeři (dinner).
Tato snídaně včetně kávy s
posezením u stolečku na ulici přijde v Sydney na 16 AUD (300 Kč).
U asijských kiosků se dá poobědvat za 20 AUD (360 Kč). K jídlu dostanete
dřevěné hůlky, ale když chcete plastový příbor, s velkou ochotou se
nesetkáte. V bufetech se Vás vždy zeptají: „Eat in or take away?" Tady nebo
s sebou?
Poměrně zdravě jsem se najedl u kiosků, kde čerstvé mango oloupané a
nakrájené na kousky prodávali za 5 AUD (90 Kč). Pochutnal jsem si na
rybě barramundi v těstíčku (5 AUD)
a jelikož právě zavírali, dostal jsem dvě porce za cenu jedné. Další den
těsně před zavírací dobou se mi podařilo dvojitý nákup zopakovat.
Silná káva člověka postaví na nohy, ta stála 5 AUD, a několikrát jsem si
koupil ovocnou misku - 10 druhů lákavého ovoce, 300 gramů, také za 5
AUD. Při placení se mne dvakrát pokoušeli ošidit a při prvních slovech
mého odporu hodili na pult chybějící bankovku.
Uvnitř mnoha obchodů mívají vedle pokladny ještě bankomat a mini
směnárnu, ovšem s nepřijatelným poplatkem kolem
12%, který většina zákazníků zjistí až po výměně. Také jsem se nechal
nachytat.
Sydney - přístav - Opera
Zátoka v Sydney hostí každý den jinou
výletní loď. Takové kolosy jsem v životě neviděl, například Emerald
Princess s 11 patry nad hladinou pro 3.600 pasažérů! Když loď
večer odplouvala a zahoukala na rozloučenou lodní siréna, lidé si
zacpávali uši.
Přístav v Sydney, vdáli most Harbour
Bridge.
Přístav se dá považovat za turistické centrum Sydney s nejvyšší
koncentrací turistů. Vlevo od úzké přístavní zátoky se klene majestátný
Harbour Bridge (vpravo nahoře), kilometr dlouhá ocelová mostní
konstrukce přezdívaná podle tvaru „ramínko na šaty". Můžete si zaplatit
Bridge Climb - atraktivní adrenalinový přechod po klenutém mostním
oblouku bez zábradlí, jištěni jen lanem, 60 metrů vysoko nad hladinou.
Ale 300 AUD (5.400 Kč) za 20 minut je trochu moc i na australské poměry.
Opera se nachází na pravé straně přístavní zátoky. Cestou k ní po
pobřežní promenádě míjíte desítky kaváren, turisté se fotí v pozadí s
Operou, s Harbour Bridge a s ptáky sedajícími na rozpažené ruce.
Opera v Sydney
Před Operou se nachází místo setkání a schůzek: široké stupňovité
schodiště, kde ještě za večerní tmy schody sálají teplem a příjemně se
na nich sedí s dobrým výhledem na zátoku s mrakodrapy. Při obchůzce
kolem Opery jsem si povšiml špatného stavu keramických dlaždic
pokrývajících povrch budovy. Nápadně připomínají kuchyňské obkladačky,
odlupují se a spáry praskají.
Povrch Opery zblízka a schodiště
před Operou.
Osmělil jsem se a vstoupil do Opery. Na prohlídku koncertního sálu mne
nevpustili, prý jen exkurze objednané dlouho předem, tak jsem si
neodpustil kavárnu. Vypadala příliš nóbl, ženy v róbách, muži ve
smokingu, mramorové stolky. Dva uniformovaní číšníci u vstupu
si mne změřili od hlavy k patě a podívali se na
sebe. „Pustíme ho?" vyčetl jsem z jejich
mimoslovního projevu. Nevypadal jsem jako typický host: vyšmatlané
tenisky; tesilové kalhoty, co vytřely prach ze sedaček letadel, vlaků a
autobusů; pomačkaná košile, naposled opraná mýdlem, vyždímaná v ruce a
usušená na šňůře v hotelovém pokoji; na zádech neforemný batoh. „Rád
bych si v této krásné kavárně dal šálek kávy, mohu dál?" a vykročil jsem
proti nim. Nezmohli se na odpor a uvedli mne ke stolku.
Sydney -
Bondi Beach
Během listopadového pobytu v Sydney se denní teploty pohybovaly kolem 23 stupňů,
ale poslední den se prudce oteplilo, přišla jasná obloha a s ní 33
stupňů ve stínu. Autobusem jsem se vypravil na okraj Sydney, kde se ve
dvoukilometrové zátoce rozkládá údajně nejkrásnější pláž světa Bondi
Beach. Z Tasmánského moře žene teplý vítr k
pevnině obrovské pětimetrové vlny a stovky surfařů tam nacházejí svůj
ráj. Kvůli vlnám se koupaní omezuje jen na dvě vyhrazená místa pod
dohledem plavčíka. Bosky jsem se procházel na rozhraní písku a vody a zaplaval
si. Velmi jemňounký písek se mi přilepil na místa namazaná krémem a z vlasů
jsem ho nemohl dostat. Nenašel jsem žádnou převlékárnu, toaletu ani
sprchu.
Vystoupal jsem na blízký pahorek, sedl si do stínu z dosahu sálajícího
Slunce a kochal se výhledem na úžasnou zátoku. Barevní papoušci se
usadili na větvi nade mnou a zvláštně skřehotali,
jakoby hráli na varhánky. Napadlo mne, jak to právě teď vypadá doma:
Půlnoc, tma, studená mlha a za pět hodin bych vstával do práce.
Sydney - odlet
V
obrovském lidském mraveništi se neztratíte, vše mají srozumitelně
označeno a šipky vedou dokonce i ke sprchám. Malou šatnu se sprchou tam
můžete použít sami a zadarmo. Předem jsem však nepomyslel na ručník a
když jsem se znovuzrozený vyštrachal ze sprchy, nebylo čím se utřít a
místo ručníku jsem musel vzít zavděk špinavou košilí z batohu.
„Letíte do Honolulu? Máte vízum nebo ESTA do USA? Ve kterém hotelu
tam budete bydlet? Sedadlo chcete k oknu nebo do
uličky?" U security prohlídky jsem zasunul pas do automatu fotkou
dolů. Modré světlo, tři vteřiny, zelené světlo. Postoupil jsem dál. Tady
úřednice třídila pasažéry - běžné pasy vlevo, cizokrajné pasy vpravo k důkladné
prohlídce. Samozřejmě vpravo. „Vytáhněte všechno z kapes, musejí
být prázdné!" Mince, zápisník, propisku, řemen a tenisky jsem odložil do
lorny, podle pokynů jsem si stoupl do průhledného válce na vyznačené
šlapky a zvedl ruce. „Bzzzz, bzzzz", projelo
těsně přede mnou rameno a připadal jsem si jak
při nemocničním vyšetření.
„V levé kapse něco máte, obraťte kapsy!" Vytáhl jsem kapsy naruby a z
levé vypadl maličký útržek toaletního papíru. „Jak to, že jste to
nevyndal, vy jste nerozuměl?" Ale rozuměl, říkal jsem si v duchu, vy
přece jdete po kovu - nože, nůžky, spreje, pistole. Jak mne mělo
napadnout, že kousek toaletního papíru ohrozí bezpečnost letecké
dopravy?
„V batohu převážíte zakázané liquid - tekutiny. Otevřete batoh!"
Vždyť tam žádné pití nemám, podivil jsem se a než jsem se vzpamatoval,
úřednice z batohu vylovila igelitový sáček a z
něj s odporem dvěma prsty vytahovala mokrou košili ze sprchy.
„Co to je ?", ptala se překvapeně. "Mokrá košile, ve sprše nebyl
ručník", odvětil jsem.
O hodinu později otevřeli gejt a při vstupu chtěli vidět palubní lístky.
Posunoval jsem se spolu s ostatními, každého si
odškrtli v seznamu a pustili dál. Mne však odvedli do kanceláře.
„Předpažte ruce dlaněmi dopředu". Nerozuměl jsem přesně tělocvičnému
pokynu, až mi úkon předvedli. Velkou pinzetou nabrali chomáček zvláštní
vaty a tou se dotýkali mých dlaní, hlavy, zad, kalhot, nechali si
otevřít batoh a vatou prošmějdili obsah. Vatu vložili do analyzátoru a
stiskli tlačítko. Odpočítávalo to 10, 9, 8, ... a místo nuly
se rozsvítilo zelené světlo. „Je čistý", prohodili mezi sebou.
„Můžete jít". Zkrátka a dobře, vytipovali si mne, zdál jsem se jim
podezřelý, a proto mne proklepli. Nevadilo mi to a je dobře, že se
bezpečnostní prohlídky neodbývají. Co myslíte, kdo by šel k prohlídce
v Praze na letišti: Němec nebo držitel pasu
Papui-Nové Guinei?
Nedlouho potom jsem se usadil v Boeingu 787-800 Dreamliner a těšil se,
že za 10 hodin spatřím Havaj. Pár záběrů z letu jsem přidal na YouTube
zde.
pokračování -
3.část
1. část:
Praha - Cheng-du - Singapur - Kuala Lumpur - Melbourne
2. část: Nový Zéland - Sydney
3. část: Havaj - Las Vegas - Oslo - Londýn - Ostrava
|
