|
Napříč
Tichým oceánem
Nový Boeing 787-800 Dreamliner startoval z australského Sydney vpodvečer. Měl jsem štěstí na
výhled a natočil jsem krásný záběr - odpoutání od země se stínem
letadla, který se hnal po terénu
 pod
námi a stále se zmenšoval. O pár
minut později jsem fotil nádherně osvětlené centrum, naposledy zahlédl
Operu, stovky jachet v zátokách a pak už nebylo
co sledovat, pod námi jen voda, voda a voda. Monitor přede mnou
informoval: Doba letu 9:40 hodin, do cíle 8.361 km.
Slunce zapadlo rychleji než obvykle a ve tmě nad oceánem se dostavil
zvláštní pocit osamělosti uprostřed pacifických vod. Protnuli jsme
obratník Kozoroha, rovník, ale i datovou hranici a přemýšlel jsem, jak
přetočit hodinky.
Proti ČR jsem měl v Sydney o 10 hodin víc, na Hawaji
zas bude o 11 hodin méně.
Rozdíl je 21 časových pásem, čili hodinky posunout o 21 hodin zpět nebo
jednodušeji o 3 hodiny dopředu. Letadlo startovalo z Austrálie v pátek
večer a na Havaji přistálo v pátek ráno. A během
letu jsem měl chvíli i sobotu!
Honolulu - Hawaii
- 50. stát USA
Při východu z letištní budovy jdete
podloubím vpravo a za rohem najdete výtah (schody tam nemají), vyjedete
o jednu etáž výš a přejdete 50 metrů na zastávku
autobusů uprostřed víceproudé silnice (obrázek). Za hodinovou jízdu
autobusem č. 19 nebo 20 na Waikiki beach dáte jen
2,50 USD, ale pozor: zavazadla se nepřepravují! S
 kufrem
nebo velkou taškou Vás řidička pošle k shuttlům
(dodávkám), kde zaplatíte od deseti do dvaceti dolarů. Při čekání si
paní na zastávce všimla, že držím v ruce pětidolarovku a oslovila mne:
„Nemáte drobné? Řidič nevrací, rozměním Vám!", ochota mne potěšila a
ušetřil jsem. Při nastupování jsem do strojku před řidičkou vložil dvě
dolarové bankovky a dva čtvrťáky.
Rozhrkaný, vysloužilý autobus sotva jel a ani pasažéři nevypadali
důvěryhodně. Projížděli jsme oblastí, kde nebylo radno vystoupit, kde
chodníky zaplňovaly stany a provizorní přístřešky a kde bezdomovci
nečinně hulili trávu nebo kdoví co. Podle turistické GPS jsem se
zorientoval a před zastávkou v blízkosti Waikiki
beach jsem dal znamení k zastavení - to zatáhnete za dlouhé ocelové lano
vedené celým vozem a ozve se hlášení "Stop Requested". Honolulu mne
neuvítalo přívětivými dojmy a zdráhal jsem se uvěřit, že toto je
Waikiki, připadal jsem si jako u moře v
Bulharsku.
Nejdříve jsem zašel do hotelu, kde sice ubytovávali až od 16 hodin, ale
dovolili mi odložit si tam batoh a mikinu. Na ulici dost foukalo a
chyběla mi šiltovka, kterou jsem samozřejmě zapomněl v batohu,
hlady jsem už skoro šilhal, ale na pobřežní ulici jsem našel jen KFC,
Wendys a řadu obchodů ABC Stores se stejným sortimentem. Koupil jsem si
vitamínový koncentrát, teplé fazole a kafe - to zaplatíte, vyberete si
kelímek a u automatu se
obsloužíte sami, když víte jak. Něco jsem zmáčkl a malý kelímek mi
přetekl, protože americké kafe představuje půl litru vřelé řídké břečky.
Autobusová jízdenka na Honolulu stojí pouze 2,50 USD
na jakoukoli vzdálenost a je výhodou, že zastávky se nacházejí blízko od
sebe. Autobusy řídí většinou ženy a některým je
jistě přes 70 let. Často se přepravují kola - cestující
je zavěšují na autobus zepředu. Pokud jste slyšeli, že na Havaji jezdí
tramvaje, tak to je i není pravda - koleje tam sice nemají, ale některé
autobusy vypadají úplně jako tramvaj.
Místní obyvatelé jsou usměvaví, bezstarostní a častěji se zdraví
kouzelným slůvkem ALOHA. Vejdete do obchodu, do hotelové haly,
nastoupíte do autobusu a všude vás uvítá milé
ALOHÁÁÁ!
Známá pláž Waikiki v Honolulu na
Havaji.
Na Waikiki beach jsem našel pěkné místo, zaplaval si, oschl na slunci a
vysušil mokrou, zatuchající košili ze Sydney. Konečně to kolem vypadalo,
jak jsem si Havaj představoval: slunce, moře, písek, palmy, hory a
sladké nicnedělání.
Kdo přicestuje na Honolulu, nesmí si nechat ujít jedinečný výstup na
sopku Diamond head, čili Diamantovou hlavu. S ohledem na časté mlhy a
déšť je dobré výstup neodkládat a využít prvního jasného dne.
K sopce Diamond Head jezdí několikrát za hodinu autobus č. 23.
Z výstupní zastávky (červená šipka na mapce níže) se vydáte do kopce a
po pár stech metrech přijdete k tunelu (obrázek
vlevo dole). Projdete tunelem, ocitnete se na dně sopečného kráteru a o kousek
dál u budky zaplatíte vstupné jeden dolar.
Překvapí Vás, že tunelem projíždějí i auta (5
USD) a zlenivělí Američané se dovezou až dovnitř kráteru. Dokola
se všemi směry zvedá lem, který na západní straně vystupuje nejvýš a
právě tam turisté míří.
Vlevo nahoře: Vstup do kráteru
tunelem.
Vpravo nahoře: Stezka uvnitř kráteru v blízkosti visitor centra.
Dole: Červená šipka ukazuje na místo, kde vystoupíte z autobusu č. 23
přijíždějícího po 18.ave.
Uprostřed kráteru se nachází malé visitor centrum, vedle něj stojí
několik přírodovědných poutačů a lehká stříška, pod kterou se při dešti
schová jen pár lidí. Najdete tady i fontánku s pitnou vodou k naplnění
PET láhve. Občerstvení se v době mé návštěvy dalo
koupit jedině z pojízdného autobusu. Od rána jsem nejedl, tak před
výstupem jsem si dal za 5 dolarů lahodné mangové smootie, které moc
osvěžilo a dodalo sílu.
Betonový chodníček se postupně změnil v šotolinový, vinul se
serpentinami nad stále strmějšími srázy a místy vyústil na plošinu s
krásnými výhledy. Vystoupáte po strmém schodišti, vnoříte se do temného
tunelu a když po 75 metrech znovu vyjdete na denní světlo, lapáte po
dechu. Hodně jsem se zadýchával, nejde totiž jen o výstup, ale i o teplotu
a vzdušnou vlhkost. Za tunelem, kde se cesta větví, jsem se dal vlevo
mírným stoupáním s úžasnými vyhlídkami až na vrchol.
Kdo pokračuje rovně, stoupá po dalších 99 schodech a poté vchází do
podzemního bunkru, tam v šeru nachází rezavé
kruhové schodiště, po něm vystoupá 54 kovových schodů a ocitá se v bunkru
- ve střílně, ze které se dá vylézt betonovým oknem a připojit
se k turistům, kteří se sem dostali pohodlnějším okružním chodníkem (viz
plánek
zde).
Z vrcholu z nadmořské výšky 232 metrů
se Vám otevřou výhledy, jaké hned tak něco nepřekoná. Dlouho jsem
stál u zábradlí s pohledem upřeným na horizont Pacifiku.
Počasí se nezvykle rychle měnilo. Úplně jasná modrá obloha během pěti
minut přešla v mlhu s deštěm,
po deseti minutách zase naplno svítilo Slunce a tak se to měnilo
několikrát za hodinu. Při teplotě vzduchu 25 stupňů to chtělo lehčí
oblečení, všiml jsem si totiž, že jako jediný mám na sobě kalhoty s
dlouhými nohavicemi.
výstup na sopku Diamond
Head u Honolulu
Stáří sopky se odhaduje na 500.000 let. V minulém století v ní operovala
americká armáda, která vybudovala bunkry, tunely a střílny. Dne 7.
prosince 1941 vojáky překvapil hukot japonských letadel, ale nebylo to
už nic platné a přístav Pearl Harbor ležící na dohled podlehl zkáze.
Od sedmesátých let se kráter stal navštěvovanějším, vzniklo zde
televizní studio, středisko řízení letového provozu a dokonce se v
kráteru pořádaly rockové koncerty, všechno však ustalo po vyhlášení
Diamond Head za národní kulturní památku. V současnosti
kráter navštíví denně asi 2.000 lidí. Zůstala tu malá vojenská posádka,
kvůli níž se nemůžete pohybovat po kráteru volně a musíte
respektovat vymezený prostor.
Pohled z okraje kráteru na okolní
osídlené kopce a na Waikiki beach.
Po sestupu na dno kráteru jsem si dopřál hotdog a usedl s ním do trávy.
Zatímco jsem vychutnával párek s velkou dávkou hořčice, přiblížilo se ke
mně na pár kroků hnědé zvířátko velké jako kočka a loudilo. Zanedlouho
se osmělili i jeho kamarádi a obklopilo mne deset zvířátek. Hleděly na
mne smutnýma, hladovýma očima, a tak jsem jim
zbytek skromného oběda věnoval. Podobného tvora jsem nikdy neviděl a
přemýšlel, jak zjistit jeho jméno. Vyfotil jsem ho, opodál v návštěvnickém
centru ho ukázal na displeji a dozvěděl jsem se,
že jde o mongoose, drobnou rychlou šelmu,
příbuznou hyenám a kočkám.
Panoramatický 360stupňový snímek.
Kráter se nachází v levé polovině.
Pobyt na Honolulu mi rychle uběhl a po pár dnech už jsem zase stál na
letišti před odletovou tabulí. Tady mi silně zatrnulo. U mého letu G4 2403
Hawaii - Las Vegas společnosti Allegiant svítil nápis: CANCELED - let
zrušen. Polilo mne horko. Co teď? Za dva dny
musím odletět z Las Vegas do Evropy. Co když to nestihnu? Jestli mi
propadnou zbývající letenky, návrat domů se mi hodně prodraží a to ještě
nepřijdu v pondělí do práce!
Vyhledal jsem přepážku společnosti Allegiant a povídám: "Můj let je
zrušen. Kdy nejdřív můžu letět do Las Vegas?"
Slečna si vzala pas a chvilku hledala v počítači. "Poletíte zítra ve
stejnou dobu". A druhá pracovnice dodala:
"Možná".
Vyhrkl jsem: "Ale zítra musím odsud skutečně odletět, jinak nestihnu let
do Evropy!"
"Jestli přes noc letadlo opraví, tak poletíte". Letuška neprofesionálně
vyslovila, co neměla, a zasela ve mně pochybnost.
V seriálu Letecké katastrofy několik letadel spadlo bezprostředně po
opravě, kdy technik zaměnil dva šroubky nebo něco špatně utáhnul. A to
mám letět 4.000 kilometrů jen nad oceánem, kde není žádný ostrov, žádná
přistávací dráha...
"Přijďte zítra a uvidíme."
Po pár krocích jsem se obrátil zpět k přepážce. "Mohl bych dostat
hotel?"
Obě pracovnice na sebe pohlédly, vteřinku váhaly, pak jedna vyplnila
voucher a druhá mi dala podepsat prohlášení, že v
okruhu 50 mil od Honolulu nemám trvalé bydliště.
"Běžte před Baggage reclaim F, stopněte si shuttle do Best Western hotel
a řidiči ukažte voucher".
Baggage reclaim F jsem hned našel. Stál jsem tam na okraj chodníku a
zrakem pročesával nápisy na stovkách vozidlech, které nepřetržitě
proudily kolem v několika jízdních pruzích. Po
čtvrthodině jsem ztratil koncentraci, batoh na zádech ztěžkl, ale včas
jsem zahlédl svozové vozidlo a rázně jsem na něj zamával. Řidič mistrně
prokličkoval mezi auty k chodníku a zanedlouho jsem se ubytovával v Best
Western hotel.
Užil jsem si tam nejkvalitnější ubytování na mé cestě kolem světa a
leteckou společnost stála moje noc v hotelu víc, než jsem jim zaplatil
za letenku. V hotelovém pokoji jsem spustil kávovar, spotřeboval všechny
instantní kávy, na chvíli se rozvalil na královské posteli "Double
Queen" a zašel se ochladit do venkovního bazénu.
Prostě Havaj do slova a do písmene. Odpoledne jsem se vydal se k průzkumu
další části ostrova.
Honolulu leží na ostrově Oahu o
velikosti zhruba 30 x 20 kilometrů s nejvyšším vrcholem 1.200 metrů.
Téměř denně prší - byl zaznamenán rekord 247 po sobě jdoucích dešťových
dní. Během mého pobytu také denně pršelo, ale vždy jen krátce a ulice rychle osychaly. Teploty po celý rok neklesají pod 20 stupňů
ani nevystupují nad 30 stupňů, takže klima je
velmi příjemné. V městě Honolulu žije milion
obyvatel, což jsou 3/4 všech
obyvatel havajského souostroví.
Další den ráno jsem přicházel k letištní přepážce společnosti Allegiant
dobře vyspaný, odpočinutý a s přesvědčením, že
tentokrát odletím. Asi dvacet lidí tam polehávalo před přepážkou na
dekách, ve spacácích nebo jen tak na holé zemi. Ti všichni
včera také neodletěli, ale neřekli si o nocleh.
Slečny mne hned poznaly a aniž by znovu viděly pas, rovnou mi předaly
palubní lístek, přidaly poukaz na letištní snídani v hodnotě 16 USD a
popřály mi příjemnou cestu. Poukazem jsem zaplatil bohatou snídani s
dvojitou kávou a čas do odletu jsem si krátil v květinové
venkovní zahradě, kam se dalo sejít z některých
otevřených letištních chodeb. Ve vlhkém vedru jsem se příšerně zpotil,
ale při pokusu umýt se na toaletě mne snědý supervisor záchodů vyhnal,
tak jsem si alespoň koupil za dva dolary jakýsi deodorant.
Las Vegas
Starý dvoumotorový Boeing 757-200 dlouhé hodiny statečně zápasil s
tropickou turbulencí nad Pacifikem a po překonání 4.444 km jsme potmě
přistáli na letišti McCarran v Las Vegas, které řadím mezi nejkrásnější
letiště světa. Sjel jsem výtahem do suterénu, vyšel z budovy a někde tam
měl stát autobus č. 108, jak jsem si nastudoval na internetu. Přede mnou
se však rozprostírala tma. Statečně jsem vykročil do neznáma a vzápětí
jsem potkal dva policisty, kteří mi poradili dát se vpravo. Brzy ke mně
dolehl zvuk nastartovaného autobusu a když jsem tmou přišel blíž,
svítilo na něm č. 108, do kasičky jsem zastrčil dva dolary, dveře se
zavřely a vyjeli jsme.
V autobuse sedělo po obvodu kolmo ke směru jízdy asi deset černochů, z
nichž jsem v šeru vnímal jen bělma očí. Jako
jediný běloch jsem se snažil chovat suverénně, nerozhlížel jsem se a
nedovolil jsem si vytáhnout mapu Las Vegas, beztak bych na ni neviděl.
Stačila mi malá turistická GPS, která sice neobsahovala žádnou mapu, ale
spolehlivě ukazovala směr a přesnou vzdálenost do hotelu Palace Station.
Autobus se k hotelu přiblížil na 2 km a když se
začal vzdalovat, na nejbližší zastávce jsem vystoupil.
Mimo centrum Las Vegas nikdo nechodí pěšky a v noci už vůbec ne. Bylo po
23. hodině, nacházel jsem se mimo centrum a
opravdu jsem žádné chodce neviděl. Vykračoval jsem si po chodníku krajem
širokého bulváru vedle pádících aut, turistická GPS mne dobře vedla a do
cíle zbýval necelý kilometr. Silnice ovšem začala stoupat na most,
chodník končil a po okraji silnice se nedalo jít.
Sešel jsem pod most do tmy. Tam to v šeru žilo, hrálo rádio, slyšel jsem
křik, málem jsem zakopl o bezdomovce ve spacáku
na zemi, vpředu se tyčily temné siluety stanů a dolehly
ke mně nasládlé opojné smrady. Usoudil jsem, že jestli nechci přijít o batoh,
bude moudré se vrátit na veřejné prostranství.
Pod pouliční lampou jsem hleděl do mapy, ale nevymyslel jsem nic
lepšího, než v boční uličce zaťukat na spícího
řidiče taxi. "Můžete mne hodit do Palace Station hotel?" Posunkem ukázal
na zadní sedadlo a za minutku jsem vystupoval před hotelem chudší o sedm
dolarů.
Las Vegas v noci. Všechna
kasína v tomto městě vydělají za rok 10 miliard dolarů.
Eiffelova věž sahá do výšky 160 metrů, to je právě polovina výšky
pařížského originálu.
Hotelový recepční si mne podle pasu vyhledal v počítači a povídá:
"Pane, Vaše rezervace je zrušena, včera jste se nedostavil, ubytovat Vás
už nemůžeme."
V hotelu jsem měl rezervovány dvě noci. Když se host nedostaví,
rezervace se zruší a z karty
se mu strhne cena za první noc. Z Honolulu jsem však mailem hotel v Las
Vegas informoval, že přijedu o 24
hodin později."
Statný černoch za pultíkem se choval neoblomně a odmítal mne ubytovat.
"Vy jste nedostali můj mail, že se o den opozdím? Vždyť i letecká
společnost z Honolulu Vám telefonovala."
"No, nějaké záznamy tady mám, ale to nejde."
Povídám: "Co děláte, když zákazník žádá změnu - chce ubytovat někoho
navíc, přijede jiný den... ?"
"To se stává běžně, musíme vyhovět, samozřejmě!"
"Tak vyhovte i mně!"
Recepční chvíli klikal a pak zvedl hlavu: "Nocleh se snídaní nebo bez?"
"Bez, děkuji", odvětil jsem. Dostal jsem kartu od pokoje a trvalo mi
deset minut, než jsem pokoj našel. Palace Station patří mezi největší
hotely na světě, ve kterém se počet pokojů nepočítá na stovky, ale na
tisíce, a ubytování stojí velmi málo. Hosté totiž za ubytování zaplatí
útratou v hotelových kasínech.
Nešel jsem spát a využil jsem hotelové kyvadlové dopravy zdarma do
centra, bloumal půlnočním Las Vegas, v kasínech, kde to vonělo příjemnou
kokosovou vůní, jsem se procházel kolem stolků a zblízka
pozoroval, jak se hraje ruleta, kostky a black jack, aniž bych vsadil
jediný dolar. Usínal jsem ve tři ráno s vědomím,
že dnes už poletím do Evropy.
Ráno jsem se přejedl - navštívil jsem
hotelový bufet ALL YOU CAN EAT (všechno můžeš sníst). Vstupné 6,99 USD
v mém případě nestačilo - neměl jsem hráčskou kartu a musel jsem dva
dolary připlatit. Uvedli mne ke stolu, který posloužil jako základna,
snášel jsem postupně vajíčka, párky, krevety, rybičky, plněné papričky,
fazolový salát, pudink, jahody... Pití roznášela španělsky mluvící
servírka, která moc nerozuměla. Poprosil jsem ji o džus a kávu a než
jsem se vrátil s dalším jídlem, stál na stole orosený půllitr džusu
a půllitr ledového mléka, ze kterého trčely kusy ledu.
Socha Svobody v Las Vegas
měří na výšku 46 metrů i s podstavcem, to je polovina výšky
originálu v New Yorku.
Na druhém obrázku zploštělý elipsoid překrývá Fashion - centrum módy.
Dopoledne jsem znovu prošel rušným Stripem dolů blíž k letišti,
hodil jsem do sebe double espreso a když nejel žádný autobus, rozhlédl
jsem se po taxíku. K nejbližšímu stanovišti taxí
to byl sice kousek, ale s přístupem jen přes
hotelovou recepci. Stoupl jsem si na pohyblivý chodník a nechal
se vézt do hotelové haly obložené mramorem rovnou před honosnou recepci.
Recepční zpozorněli a zvědavě si prohlíželi
nového hosta - s batohem, neoholený, neupříliš upravený, s kruhy
pod očima- vypadal jsem úplně jinak než jejich zámožní hosté. Vykročil
jsem vpravo k blízkým dveřím, za kterými jsem
tušil nástupiště taxi. Livrejové mne považovali za váženého hosta
končícího pobyt, luskli prsty, aby čekající taxík popojel až ke mně,
pozorně mi sundali batoh, uložili jej na sedadlo a urovnali na něm
popruhy.
"Kam to bude, pane?"
"Na letiště."
"Na které letiště a který terminál?"
"McCarran International airport, flight to Europe", odpovídám.
Livrejové se klaněli a natahovali dlaně pro spropitné, ale marně, neměl
jsem drobné dva dolary.
Dal jsem se do řeči se sympatickým taxikářem, ze kterého se vyklubal
Filipínec žijící dlouhá léta v USA.
"Kdy jste byl naposled na Filipínách?", zeptal jsem se.
"Před deseti lety, ale posílám domů vydělané peníze. A odkud jste Vy?"
"Z České republiky."
Filipínec se orientoval a zalichotil mi znalostí několika faktů o naší
zemi.
Udělal jsem mu radost svými znalostmi o Filipínách a udivil jsem ho
popisem filipínské vlajky, podobá se totiž naší vlajce, jen modrá a bílá
jsou zaměněny. Padli jsme si do oka a když zastavil před letištním
terminálem, pár minut jsme si ještě povídali, než jsem vystoupil.
Zaplatit nechtěl, prý je to na účet hotelu, kde jsem byl ubytovaný.
Prozradil jsem, že s hotelem nemám nic společného a dal jsem mu deset
dolarů.
Přes severní prosklenou stěnu mezinárodního terminálu se dalo dohlédnout
na Jarní hory, které právě ozařovaly oranžové
paprsky zapadajícího Slunce, prostě nádhera. Před vstupem do gejtu se
shromáždila sotva stovka lidí a to bylo dobré znamení, že letadlo poletí
téměř prázdné. V úplně novém Boeingu 787-9 Dreamliner v konfiguraci
3+3+3 jsem měl v zadní části trojici sedadel jen pro sebe.
Při nočním
startu jsem se cítil naměko. Citové rozpoložení na mne přichází při
každém odletu z Ameriky a pokaždé si dávám předsevzetí, že tam poletím
znovu a znovu.
Letadlo hned po startu oblétlo noční Las Vegas dokola a výhledy byly
úžasné. Z malé výšky jsem zřetelně poznával místa,
která znám, po první okruhové zatáčce jsem měl jako na dlani Strip, vídeňské
kolo a věž Stratosféru a když už město zůstávalo vzadu, letoun zatočil
nečekaně potřetí a mohl jsem si ještě jednou vychutnat boční pohled na
celé bláznivé Las Vegas vcelku s miliony světel. To jsou nádherné
okamžiky, které se Vám natrvalo vryjí do paměti. Záběry z letu jsou na
YouTube
zde.
Nedá se přehlédnout vídeňské kolo
(High roller) a vlevo při okraji velký žlutý objekt - pětihvězdičkový
hotel Wynn s 2.700 pokoji.
Během desítihodinového letu do norského Osla se jídlo nepodávalo a to mi
tolik nevadilo, protože po ranní návštěvě All You Can Eat jsem se cítil
dlouho sytý. Zády jsem se opřel o okno, nohy si
natáhl přes volná sedadla a listoval v nápojovém lístku na malém
monitoru před sebou. Cesta kolem světa se přiblížila do finále, tak jsem
se trochu rozšoupnul: Tonic s ledem -
klik, gin - klik. Objevil se nápis: Vaši platební kartu
protáhněte štěrbinou v dolní části monitoru.
Šup a je to. Do minuty se nade mnou skláněla letuška a podávala mi tácek s
ginem a tonikem.
Toto byl nejpříjemnější let z celé cesty. Po pár hodinách jsem procitl,
na displeji se dotkl rozetmívače a okno se začalo zvolna rozesvětlovat.
Zasněžené norské pláně mi připomněly, že se konec mé pohádky blíží a že
se z teplých krajin vracím do mrzutých listopadových mlh.
Norsko - Oslo
Letiště v Oslu zanechalo hrozné dojmy
svou zchátralostí, astronomickými cenami občerstvení a množstvím
mladých hochů ze Středního východu. Všude davy lidí a nebylo
kam si sednout, tak jsem pár hodin pochodoval sem a tam.
Při bezpečnostní kontrole nastal zádrhel. Průhledný sáček s kosmetikou,
který vyhověl na deseti předchozích letištích, prý o dva centimetry
přesahuje dovolený rozměr a mám si lahvičky přeskládat do správného
sáčku.
Vysloužilé letadlo Ryanairu na lince Oslo - Londýn s arogantními
stevardy jsem vnímal v ostrém kontrastu s
předchozími lety.
Londýn
V batohu jsem vše pečlivě urovnal, přeskládal a využil jsem každého
místečka, abych příliš nepřekročil povolený rozměr. Avšak už na kontrole
zavazadel se můj batoh nelíbil, nechali jej projet dvakrát a pak jej
odhodili stranou. Nechali mne stát a čas běžel, tak jsem se dvakrát
ozval, ale nebylo to nic platné. Dál odbavovali stovky lidí a během
dvaceti minut jsme tam stáli tři a čekali jsme,
až se někdo uráčí naše zavazadla důkladněji prohlédnout.
Konečně na security control dorazila posila. Příchozí zaměstnanec můj vzorně
uskládaný batoh rozvázal, obrátil dnem vzhůru, vysypal na velkou hromadu
a začal se v ní přehrabovat. Jeho kolegové mu na monitoru předvedli
snímek batohu, ukázali prstem na kritické místo a vynadali mu, že
vysypáním provedl pěknou blbost, teď nic nenajde. Po dlouhém
přehrabování však našel - miniaturní zubní pastu s náplní
na jedno vyčištění. Obsahovala asi jeden gram pasty. Držel maličkou
tubičku mezi dvěma prsty, vítězoslavně ji zvedal do výše, předváděl se
kolegům, jak je dobrý, a naznačil mi, že si můžu věci sbalit. Prý jsem
porušil leteckou bezpečnost. Prožíval jsem chvíle hlubokého pokoření.
Pak už to šlo ráz na ráz: Londýn - Ostrava Mošnov. Tam mne čekala
manželka Helenka a když jsme se shledali v letištní hale, pověsil jsem
jí kolem krku věnec pestrobarevných květů z Havaje.
Měl jsem za sebou tři pohádkové týdny a byl jsem plný zážitků. Uletěl
jsem 45.203 kilometrů a ve vzduchu
pobyl rovných
60 hodin.
Každému bych přál, aby mohl takové dobrodružství prožít!
1. část:
Praha - Cheng-du - Singapur - Kuala Lumpur - Melbourne
2. část: Nový Zéland - Sydney
3. část: Havaj - Las Vegas - Oslo - Londýn - Ostrava
|
