O pobytu v Agios Georgios na řeckém ostrově Korfu  
 

Cesta na Korfu 
Cesta začala jistým napětím už na letišti Ostrava-Mošnov,  když se nedostavil delegát naší cestovní kanceláře a byli jsme bez letenek. Někteří cestující začali podezírat cestovku z krachu a mobilovali na všechny strany.  40 minut po smluveném termínu se přiřítil náš delegát, omluvil se a letenky nám spěšně rozdal. Letěli jsme s dalšími asi 180 pasažéry Boeingem 737-800 (na obrázku). Osm minut po startu jsme poznali obrys známé přehrady a hleděli na naše bydliště z několika kilometrů. Nad Černou horou jsme sledovali bílé sněhové vrcholky hor, nad Albánií letadlo začalo klesat a v malé výšce jsme přilétli nad moře. Přistání v Kerkyře na ostrově Korfu bývá obávané kvůli nejkratší přistávací dráze v Evropě, dráha končí v moři a někteří piloti s obřími těžkými letadly si prý někdy nalétávají i víckrát. Těsně před přistáním jsme klesli jakoby do údolí pod úroveň okolních kopců, které jsme sledovali z malé vzdálenosti při přistávacím manévru v rychlosti kolem 300 km/h. Všechno se neuvěřitelně rychle míhalo. 
Po přistání cestující přestoupili z letadla do nízkopodlažních autobusů. Ty s námi popojely jen 50 m (slovy padesát metrů) a zase všichni vystoupili před vchodem do budovy.  Něčím se ty vysoké letištní poplatky zdůvodnit musí.
U výdeje zavazadel  - kruhového pásu se zavazadly jezdícími dokola - jsme čekali půl hodiny. Zaujala nás něčí česká taška, ze které se vysypaly potraviny a na pásu jezdila dokola rozbitá syrová vajíčka, vysypaná mouka, nudle, nasmažené řízky ... a jiné  tašky a kufry se v tom válely.  Naše  tašky nikde.
Pak už pás zůstal prázdný, tak jsme zkontaktovali naši delegátku, která nás poslala zpět čekat.  Zavazadla jsme nakonec objevili zaskládané pod hromadou ruských kufrů v koutě místnosti. 
Možná jsem moc kritický, ale nechápu, jak tento systém může všude fungovat,  když kdokoliv si může vzít cizí kufry a odejít s nimi  z letiště. Asi je to tak proto,  že v drahých letištních poplatcích je zahrnuté také pojištění zavazadel a na ukradená zavazadla se cestující složí v pojištění. 
 
Před letištěm jsme nastoupili do jednoho z mnoha klimatizovaných autobusů, posunuli si hodinky  o hodinu dopředu (východoevropský čas) a nechali se odvézt přímo do Agios Georgios před hotel Blue Sea  (Modré moře). Cestování jsme měli za sebou a dovolenou před sebou.

Hotel Blue Sea
S ubytováním jsme byli s ohledem na cenu spokojeni - malý čistý pokojík bez klimatizace plný komárů  s výhledem na palmy pod okny, do polí a k horám. Malá síňka a koupelna se záchodem, do kterého se nesmí dostat ani kousek papíru - na použité toaletní papíry mají koš zvlášť. Okna se dala zavřít také dřevěnými okenicemi, aby do pokoje nepronikalo příliš horka.
V noci jsme spali jen pod prostěradlem a kvůli vedru jsem spával dokonce na balkóně,  kde se vzduch občas i pohnul, když zavál vánek od moře. Hotel Blue Sea bych hodnotil dvěma hvězdičkami. Našim nárokům vyhovoval, ale mnozí jsou náročnější.
Snídaně nachystali obyčejné, zato večeře se servírovaly pestré s mnoha chody.  První večeře začala předkrmem Taramosalata - růžová kaše z brambor a "plodů moře" - asi jikry nějaké ryby. Pak se podávala ryba, málo bramborů, vařená cuketa a velký kus citronu  (citrony rostou všude kolem na stromech, válejí se po zemi jako u nás jablka). Číšníci se podbízeli s pitím, tak jsme si objednali pro Kačku coca colu a přinesli pepsi. Objednal jsem vodu, přinesli litr studené minerálky a namísto dvou deci vína postavili na stůl půl litru vína ve džbánku. Rozuměli dobře, co chci, ale přinesli co přinesli. Domluva s obsluhou probíhala anglicky, číšníci uměli pár slov česky, chovali se ochotně a ohleduplně, nesměli ale inkasovat peníze. Každý host po večeři zašel k pokladně a tam se platilo za nápoje mladé anglické majitelce hotelu,  která zpočátku nepřijímala ani spropitné a vracela přesně. Po večeři jsme se prošli za šera k moři (200 m) a koupili si zmrzlinu - za jeden kopeček chtějí od 1 € a za balený kornoutek 1,5 až 2,5 €.  Ve 22 hodin usínáme a jsme tak utahaní, že komáry ani nevnímáme.

Pobyt u moře
Denně jsme se cestou na pláž zastavovali v některém obchodě a kupovali z chladicího boxu hodně studenou dvoulitrovou minerálku  (0,6 €),   která  vydržela zabalená  v ručníku studená až do poledních hodin. Na pláži jsme přímo na písek rozestřeli osušky. V nesnesitelném vedru jsme zapíchávali do písku klacíky a osušky věšeli jako stříšku, ale ani malý stín před horkem nepomáhal. Nejpříjemněji jsme se cítili v moři  (teplota vody ráno 23 a odpoledne přes 25 stupňů  - kolem 10. června). Pichlavé ježky jsme neviděli, velmi ojediněle plavala v moři malá medůza,  na břehu sem tam jsme našli sepiovou  kost a pár škeblí.  Voda se nám jevila velmi čistá, průzračná. Asi deset až dvacet metrů od břehu nedošlápnete a musíte plavat. Hrubý písek rychle klesá na dno a voda ho proto nerozviřuje. V písku  se dobře polehává, ale v poledne už z něj doslova sálá a bez nazouváků se po suchém písku nedalo jít. Natírali jsme se silnou vrstvou opalovacího krému a proto jsme se příliš neopálili.  Kdo neměl sluneční brýle, toho pálily oči a měl je červené. Při odchodu od moře jsme se snažili vlézt pod plážovou sprchu,  ale našli jsme ji málokde a ještě jen vyhrazenou pro hotelové hosty vlastnící VIP kartičku.
Bez VIP kartičky jsme odcházeli zalepení jako většina ostatních osprchovat se na pokoj.  Bylo neuvěřitelné, kolik písku se z těla ve sprše spláchlo. Písek nacházíte všude: V tašce, ve věcech, v kapsách, v oblečení, drží na těle, ve vlasech, křupe v jídle. Navíc tělo se lepí od mořské vody a  to všechno asi způsobilo, že Kačka dala přednost na jeden den hotelovému bazénu. Toho dne hoteloví hosté odjeli na organizovaný zájezd, tak jsme měli bazén s modrou vodou pod palmami skoro sami pro sebe.  Plavali jsme, opalovali se a pili frapé (hlavně já).

 
Řecká kuchyně   
Řekové ráno vstávají pozdě a většinou nesnídají. Trochu pojedí v poledne a hlavní jídlo se podává až v podvečer. Předkrmem bývá zelenina, rybí saláty nebo pastitsio - špagety  s masem. Známým a oblíbeným předkrmem je tzatziky - má chuť jako hodně hustý jogurt až tvaroh, ochucují ho česnekem, koprem a vmíchají strouhané okurky. Chutnal nám salata choriatiky - rajčata, okurky, cibule, olivy a ovčí sýr feta - tato směs zeleniny chutná podstatně líp než doma, když si ji polijete olivovým olejem a vinným octem. Často se podávají  gyros, ryby, kalamáry, ghavros (malé rybky), suvlaki (ražniči), brizola (kotleta), gemistes, kotopulo (kuře). Za typicky řecké jídlo se považuje mussaka - zapečené mleté maso s lilkem, vinným listem, vejcem a trochou brambor. Maso se jí skopové a přílohou nebývají  hranolky, rýže ani knedlíky, ale množství zeleniny a trocha zapečených brambor, vinný list a lilek - baklažán.  K ochucení používají česnek, cibuli, petržel, ocet, kopr a na stole bývá nádobka s olivovým olejem. Po hlavním jídle se jí ovoce, často sladký meloun, hrozny, hrušky nebo broskve, také řídký pudink nebo mléčná rýže. Při jídle se hodně popíjí minerálka,  po jídle anýzový likér ouzo, které chutná jako vodka s hašlerkami.  Ouzo nás neokouzlilo, ale pochutnali jsme si na vynikajícím salátu tzatziky a mussace, které jsme okusili několikrát. Někteří účastníci zájezdu jídlo často nesnědli a vraceli, jiným chutnalo. Mně moc chutnalo a kdyby to šlo, dal bych trvale přednost zdravější řecké kuchyni. 
 
Večeře další den:  Předkrm fazolové lusky ostré chuti s kečupem, vařenou paprikou a lilkem, hlavní jídlo: brambory a krůtí řez přelitý výbornou omáčkou, zeleninová mísa, pudink politý karamelem s ovocným rosolem.
 
Frapé (2,5 €) připravovali přede mnou mixováním ledu s minerálkou, kávou a dalšími ingrediencemi. Mixérem vytvořili hustou pěnu kávovo-čokoládové chuti, ve které slámka našikmo stála a nedotkla se sklenice. Z pod pěny jsem nasával výbornou ledovou kávu, kterou připravili po předešlém dotazu na množství mléka a cukru. Mezi kávou a pěnou se ustálila ledová tříšť se zvláštní pikantní příchutí, takže frapé obsahovalo tři vrstvy podobné chuti.  
 
Káva v Řecku nestojí mnoho, jen třetinu ceny minerálky nebo koly. Podávají asi 1 dcl a vaří se už s cukrem,  proto při objednání se Vás dotazují na množství cukru.    

Agios Georgios - místo našeho pobytu  - pozor, jmenují se tak dvě vesnice !
Vesnice na Korfu pojmenovávají podle svatých. A protože svatých je méně než vesnic, jejich jména nestačí a hned dvě velké vesnice mají stejný název - Agios Georgios (svatý Jiří).  Náš Agios Georgios leží v jižní části ostrova při západním pobřeží, jihovýchodně od jezera Korission. Na autobusech je psáno Agios Georgios south (jih) nebo Agios Georgios Arg. podle blízké vesnice Argirade.                                
Ve vesnici Agios Georgios se rychle rozvíjí turistický ruch, počet domů překročil 200 a stále stavějí nové penzióny a hotely.  Vesnicí prochází asfaltová silnice a po obou stranách ji lemují desítky obyčejných obchodů, kiosků a několik půjčoven kol, motorek a aut. Večer potmě pak jdete a uhýbáte bláznům na mopedech. Večerní atmosféra okouzluje a zanechává nezapomenutelné odlesky vzpomínek. 
V zahradách u domů rostou palmy, fíkovníky, citronovníky, pomerančovníky, velké moruše a také maličké japonské pomeranče kumquaty,  ze kterých dělají likér. Na silnici potkáte drahá auta, ale také ženy na oslu  s mobilním telefonem v ruce. Z jedné strany vesnici omývá moře, z druhé strany roste velmi rozsáhlý olivový les - háj.  Kdo by chtěl přespat ve stanu,  může zůstat zdarma na veřejném prostranství vedle kapličky 50 m od moře - přes noc tu stávalo pár karavanů a stanů.  Na ostrově se nachází 15 kempů.
 
Z Agios Georgios na sever: 
Půjdete-li pěšky z vesnice po pobřeží přibližně severním směrem asi 2 km, projdete na konci vesnice kolem hotelových komplexů a přijdete k písečným dunám, které vypadají jako malá Sahara - území asi 100x200 metrů těsně u moře zdálky viditelné a na něm písečné duny ze ztvrdlého písku (pískovce) až několik desítek metrů vysoké. Z nejvyššího vrcholku jsme spatřili na severu blízké sladkovodní jezero Korissión (6 x 2  km), kde chovají ryby parmice  k vůli jejich jikrám. Pláže v této oblasti se nám příliš nelíbily pro jejich rozlehlost a množství lidí.                                          
 
Z Agios Georgios na jih:  Půjdete-li pěšky z vesnice podél moře k jihu, udělá pobřežní asfaltová cesta malé esíčko a kousek za ním  (asi 1 km od centra obce) nad útesem těsně u silnice míjíte tavernu Malibu poskytující stylové posezení s výhledem na moře (obrázek). Ceny tu nepřekračují průměr a tak jsme tu několikrát poseděli a snědli něco lehkého místo oběda, protože mezi ranní a večerní polopenzí se vždy ohlásil hlad.  Dali jsem si smažené malé rybky (4,5 €),  tzatziky (2,5 €), kapučíno (2 €),  hamburger (2,5 €, Kačka odmítala řecká jídla) a pepsi (1,5 €). K jídlu si připočetli kuvér a zaplatili jsme za tuto svačinu asi 15 €. Obsluhovala nás brigádnice - česká studentka z Prahy, která  nám poradila dobré saláty a prozradila, co obsahují. Za tavernou Malibu dál asfaltka daleko nevede, proto jsme tady sešli 100 m dolů k moři a šli po pobřeží ještě asi 200 metrů, kde bylo naše oblíbené místo (vpravo dole).
 
           
 
Tady je pláž už vylidněná, moc lidí sem nepřijde a když půjdete po pobřeží ještě dál a přelezete za pobřežní skalnaté útesy (200m), budete mít pláž úplně pro sebe. To se nám právě na Řecku líbilo, že pláže nejsou přelidněné. Přesto mnozí zůstávali v Agios Georgios, kde si pronajali lehátko i se slunečníkem za 10 € na den a měli kolem sebe plno (obrázek nahoře vlevo).

 
Santa Barbara
Vydali jsme se pěšky na jih po pobřeží kolem taverny Malibu až do čtyři kilometry vzdálené Santa Barbary - svaté Barbory. V této vesničce stojí u pláže jen několik pronajímaných domů a pár obchůdků.  Pokračovali  jsme po pláži  dál ještě 600 m a tady jsme našli výborné místo pod skalnatým útesem.
 
           
 
Tento útes je zřetelný na obou obrázcích nahoře i na obrázku dole a pod ním na zúžené pláži jsme zažili asi tak nejlepší koupání z celého pobytu. Dál k jihu pokračuje nádherná písečná široká pláž bez lidí (obrázek dole). Vydal jsem se sám tímto směrem bosky po mokrém oplachovaném písku - vpravo šplouchalo moře a omývalo mi nohy, vlevo písek přecházel do vyprahlých skal. Kolem velký prostor, krásná příroda a žádní lidé, žádný projev civilizace. Stále jsem šel a šel  a zdálo se mi, že mys mám na dosah, ale podlehl jsem optickému klamu. Teprve po hodině chůze  jsem dorazil k mysu a tam jsem spatřil,  jak písečná pláž pokračuje pustinou další kilometry  k dalšímu mysu a zase dalšímu ... Na zpáteční cestě jsem potkal jen nahatou dvojici a to byli jediní lidé na dvoukilometrové pláži. Tento kus krásné přírody na mne udělal silný dojem. Kolem Agios Georgios (south) až k jižnímu cípu ostrova se táhne snad 20 km dlouhá písčitá pláž s malou koncentrací lidí a pobyt tady nám velmi vyhovoval. 
Když jsme objeli obvod ostrova autem, poznali jsme i jiné pláže. Severozápad ostrova nás oslovil nejkrásnější přírodou z celého ostrova, avšak viděli jsme kamenité pláže, skaliska a hodně lidí.  Na severu jsme prošli Sidari a okolí s mělkou vodou,  kde dojdete daleko od břehu s vodou po kolena.
Východní břeh obsahoval méně písku, dost kamene, díváte se na albánský a řecký břeh pár kilometrů naproti, připadáte si jako na české přehradě bez vln.  Jihozápad ostrova se nám líbil nejvíc, ale pěkně bylo všude.

Půjčení auta
Proběhlo to jednoduše:  Delegátka zájezdu zatelefonovala náš požadavek do půjčovny, odkud přijely dvěma auty dvě mladé dívky. Daly nám k přečtení podmínky půjčení v češtině (měly je i v mnoha jiných jazycích).  Během pěti minut jsme sepsali smlouvu s plným pojištěním, zaplatil jsem celkem 60 € a auto bylo na dva dny naše. Měli jsme ho od 18.00 hodin  v pondělí do 9.00 ve čtvrtek, kilometry neomezené, stav benzínu při vrácení měl být stejný.  V pokynech uvedli:  Auto vrátíte tak, že ho necháte stát odemčené před hotelem, necháte otevřená okna i střešní okno kvůli horku a klíčky dáte pod rohožku nebo za sluneční clonu. Tak jsme i udělali - na ostrově se nekrade. 

Měli jsme půjčený malý starý Seat Marbella bez klimatizace se střešním oknem a osvědčil se. Najeli jsme 305 km,  z toho většinu po horských serpentinách, protože moc rovných rychlých úseků na ostrově není - jen na jihu od města Kavos. Půjčování aut a motorek je hodně rozšířené a hodně turistů tyto služby využívá.  Na velkých parkovištích u památek stály stovky domorodých aut s řeckou značkou, ale vystupovali z nich samí Japonci a Holanďané.  Za vypůjčení motorky na den dáte od 15 € a za auto od 25 € (2003, v 2008 + 5 €).  Půjčení na den se nevyplatí, protože doplácíte za každý kilometr nad limit 60 km asi 5 Kč. U půjčení na dva dny a déle limit kilometrů nebývá. Silniční pravidla jsou v podstatě stejná jako u nás, rychlostní limity 50/80/120 a jezdí se víc živelně. Při průjezdu městy a vesnicemi musíte být ve střehu,  protože někteří kaskadéři na motorkách a mopedech bez rozhlížení křižují cestu. 

Půjčujete-li si auto, při sjednávání se ujistěte:   1. o úplné ceně celkem vč.poplatků, daní, pojistek    2. o úplném i havarijním pojištění auta a výši spoluúčasti (CDW full insurance)    3. o neexistenci limitu kilometrů a neplacení za ujeté kilometry ještě zvlášť    4. nač auto jezdí - nafta, benzín - jaký   5. číslo telefonu, kdyby byl s autem problém

Objeli jsme celý ostrov dokola a zajeli jsme, kam se nám zlíbilo. Nevěděli jsme, že olivový les - háj může být hluboký a rozlehlý jako naše lesy a ve spleti úzkých prašných neznačených cest jsme v něm zabloudili. Po nějakém bloudění jsme vjeli do vesničky Argirade uličkou úzkou jen dva metry!,  s obyvateli  v uličce jsme si nevyhnuli a ti si museli kvůli našemu projetí  stoupnout do dveří svých příbytků, jeden musel vzít do náručí kočku podřimující přede dveřmi. Projeli jsme také málo obydlený jih ostrova, zastavili namátkou  v některých vesnicích a v jižním cípu ostrova projeli městem Kavos, které je na náš vkus příliš rušné - samé herny, bary, takové malé Las Vegas.

 
Paleokastrítsa
Nádherné výhledy se nám otevřely ze serpentin nad Paleokastritsou,  které je považováno za jedno  z nejkrásnějších míst na světě.  V těchto místech  se odehrává  děj  Homérovy  Odyssey.
 
           
 
Celkový pohled na Paleokastrítsu je na levém obrázku. Zátoku vpravo pod pravým kopcem zobrazuje pravý obrázek. U zátoky zaparkujete a můžete se vydat pěšky lesem do kopce po asfaltce ke klášteru  (obrázek nahoře, vrchol pravého kopce). Pěšky z parkoviště tam přijdete za deset minut. Při vchodu do kláštera se dbá, aby dospělí návštěvníci neměli krátké kalhoty nebo odhalená ramena a může to i trvat, než vystojíte řadu, vstupné po nás nikdo nechtěl.  Klášter stál za to: výhledy na moře, miniaturní zahrádky, pestrost neznámých květů, nadchody, podchody, lavičky, milá atmosféra. Nikdo si nás nevšímal a tak jsme si tam prohlédli i malé muzeum s lisem na olivy. Nad klášter vyčnívá  zachovalá zvonice  se třemi zvony představující  Svatou Trojici.
 
Paleokastrítsa (Řekové říkají jen Paleó) je schovaná mezi útesy a kopci s porostem cypřišů, olivovníků, citronovníků a morušovníků. Zátoky s čistou a průzračnou vodou při pohledu z  kopců se jeví zeleně (mělčina) až temně modře (hlubina). Několik jeskyní se dá navštívit jen na člunu přístupem z vody. K tomu můžete využít výletní loď nebo si půjčíte šlapadlo a doplujete tam sami.  Okolní pláže v zálivech jsou spíš  kamenité a  přelidněné.

Autem jsme pak pokračovali horskou cestou k severu a projeli kolem Agios Georgios - sever (zátoka na obrázku) a prohlédli si průplav lásky v Sidari  (obrázek vpravo). 

           

Aqualand
Park plný vodních atrakcí se nachází uprostřed ostrova Korfu  ve vesnici Agios Ioannis (svatý Jonáš). Nejvíc se nám líbil sjezd na matracích. Vzali jsme u bazénu pohozenou velikou nafukovací matraci, vystoupali s ní několik pater, všichni tři nasedli na matraci a klouzali dolů obrovitou skluzavkou - zakrouceným korytem s tekoucí vodou (na obrázku žlutě). V zatáčkách to hodně vynášelo a chvílemi jsme měli hlavu níž než nohy. Na střemhlavou skluzavku a sklouznutí do hloubky 15 m jsme si ale netroufli. Zkusili jsme mírnější asi 100 metrů dlouhé přímé a zvlněné skluzavky, sjezd divoké řeky na matracích a taky línou řeku 350 m dlouhou (obrázek vpravo dole). 

          
 
Výlet do aqualandu stál dost peněz (70 € za tři osoby s dopravou v 2003), do odjezdu autobusu jsme měli jen necelé čtyři hodiny,  z toho ještě hodinu nešla elektřina, netekla voda a všechno stálo. Jídlo v bufetu tam bylo pro nás drahé (oběd 15 - 30  €),  broskve, meruňky 5 € / kg  a tak jsme snědli společně jeden nechutný hamburger, tři broskve a koupili si tři bílá bavlněná trička s nápisem aqualand. Za tři trička jsme dali celkem jen 5 € - stejně jak stojí pivo nebo hamburger. Až na ty ceny je aqualand skvělý a rádi jsme udělali naší Kačce radost, byla by tam celý den. 
 
           

Jak žijí obyvatelé ostrova - olivy
Většina obyvatel se živí v létě cestovním ruchem, v zimě pak sběrem oliv a výrobou olivového oleje. Stromů olivovníků roste na ostrově 3,5 milionu - vysázeli je před 200-300 lety za nadvlády Italů, kteří jejich výsadbu dotovali. Dnes jsou tyto stromy již velmi staré, pokroucené, znetvořené, ale olivy na nich stále rostou.  Majetek obyvatelé poměřují počtem vlastněných olivovníků.  Na podzim po odjezdu turistů se opravují sítě na olivy - jsou to veliké černé plastové sítě s oky 7 x 7 mm a někdo je ani neschovává a má je celé léto srolovány, přivázány ke kmenům olivovníků. Od podzimu chodí lidé denně do olivových hájů a až do března olivy setřepávají,  sesypávají a doma pak lisují na olej, který je hlavním vývozním artiklem. Na práci si najímají pomocníky, kteří jim pomohou sklidit úrodu a část jí jim dají.  Mírná zima práce nezastaví. Na ostrově sněží zřídka, většinou jen sněhový poprašek, který hned roztaje. Tuhou zimu zažili v roce 1992 a pak v roce 2004, kdy v Athénách napadlo nebývalých 30 cm sněhu a to je výjimka a velký rozmar přírody. Na Korfu nebývá mrazivo a tak rozvody vody a odpadu vedou vně po povrchu budov a hotelové pokoje nemají ani topení.  
 
Od jara připravují obyvatelé hotely a penziony na novou sezónu. Vlhké zimní období  s sebou nese tak jako jinde u jižních moří časté plísně, předměty jsou lepkavé od mořské soli přenášené vzduchem, málo se topí, hodně větrá a každoročně se musí malovat pokoje, podnebí to vyžaduje. K malování stěn nepoužívají otěrovou hmotu jako u nás, ale hmotu podobnou latexu, která je méně prodyšná a drobné nečistoty (stopy po rozpláclých komárech) se dají umýt.  Z vodovodů teče tvrdá voda a na kohoutcích je znát vodní kámen - to proto,  že podzemní voda není  z důvodu blízkosti moře úplně sladká. 
 
Na ostrově si všimnete mnoha rozestavěných domů,  z jejichž betonových střech trčí  k nebi armovací železa. Obyvatelé stavby nedokončují kvůli dani z nemovitostí, kterou by jinak museli platit. Kolem domů leží lopaty zarostlé v trávě, hromady písku a fošen, rezavá kolečka ... Prostě práce skončí a všechno se nechá ležet.

Suvenýry - co se z Řecka vozí

• typické řecké likéry ouzo a metaxa 

• pravý řecký olivový olej - Virgin oil v ozdobných pomalovaných lahvičkách,  malá ale i litrová balení

• malé keramické sošky - napodobeniny antických soch

• mořské lastury a škeble (nalakované)

Cesta domů  - 15. června 2003
Z hotelu nás měl vézt na letiště na náklady cestovky taxík,  protože nikdo další ten den pobyt nekončil. Stáli jsme  pozdě večer potmě před palmami u hotelu na kraji rušné ulice, tašky u nohou a taxík nikde. Přijel  o dvacet minut později a jel s námi jak blázen. Vzpomínám si, že digitální teploměr mu ukazoval stálou venkovní teplotu 30 stupňů a to byla půlnoc. Na letišti  v klimatizovaném chládku navzdory jedné hodině v noci čekala asi tisícovka lidí. Postupně odlétalo jedno letadlo za druhým a další lidé stále přicházeli,  ale nikoho jsme neznali a neměli se ke komu přidat. Překvapilo nás,  kolik velkokapacitních letadel  v krátkých intervalech přilétá a odlétá.

Moc nechybělo a letadlo nám uletělo. Nefungovaly vývěsky odletů ani televizní monitory a neměli jsme se jak dovědět, ke kterému z mnoha východů a kdy se máme nachystat, protože řečtině místního rozhlasu se nedalo rozumět. Hodinu před plánovaným odletem, zdálo se mi to sice brzy, ale obešel jsem skupinky u jednotlivých východů a naslouchal, zda uslyším češtinu. U jednoho z východů se mluvilo česky a polovina lidí už vyšla ven do tmy na letištní plochu.  Doběhl jsem tedy pro Helu a Kačku, ukázali jsme mezi posledními palubní lístky, letuška je bez prohlížení přetrhla a pustila nás k letadlu.  Letadlo se mi zdálo staré otřískané, mělo sice znaky ČSA a OK, ale pojali jsme podezření, jestli vůbec letí do Brna  a raději se zeptali. Teprve pak jsme byli klidní.
 
Odlet v půl třetí ráno probíhal tak trochu jako útěk. Letušky zjevně spěchaly a vše probíhalo v úprku, asi chtěly být brzo doma v posteli. Povinnou estrádu s předváděním plovacích vest předvedly rychle za naprostého nezájmu cestujících, kteří se teprve usazovali,  letadlo nastartovalo motor ještě  s otevřenými dveřmi a jen co usedl poslední pasažér, už jsme popojížděli. Jeli jsme už pěkně rychle když  letuška ještě kontrolovala zapnuté pásy a než jsme se vzpamatovali,  rychle jsme nabírali výšku. V letadle zůstalo několik míst volných a paní vedle říkala, že jsme určitě pár lidem z jejich skupiny uletěli,  že je viděla před odletem ještě v hale i s dětmi a v letadle nejsou. Odletěli jsme o dost dřív a kdybychom se řídili dříve oznámeným časem odletu, seděli bychom ještě na letišti. Zdálo se mi, že letuškám nikdo nechybí nebo se o to aspoň nezajímají. Po nastoupání výšky letušky rychle rozdaly občerstvení s nápoji. Asi mají nařízeno nabízet dolití nápoje, tak to nabízely pro jistotu hned,  kdy lidé ještě neměli dopito, aby byly rychle hotovy. 
Půl hodiny po startu pilot upozornil, že vlétáme z moře nad chorvatskou pevninu a letíme nad Splitem. Okénkem na pravé straně jsem zřetelně sledoval a rozpoznával světly ostře ohraničené známé pobřeží Makarské a Podgory.  Světla dokonale vykreslila obrys pobřeží. Zážitkem pro mne byl i průlet mezi Vídní a Bratislavou - v tom množství světel obě města skoro splývala dohromady.
 
Při cestě autem domů nás překvapila bujná zeleň kolem cesty,  příjemný chládek a k naší radosti i zlehka zapršelo. V pět hodin ráno už jsme obcházeli naši zahradu, když tři hodiny předtím jsme se potili v Řecku. První hodiny po návratu nám doma všechno připadalo takové nové a trochu neznámé, jako bychom se teprve nastěhovali.

             
                                                                           nahoru