Turecko autem
Istanbul mešity minarety
 
 
 
               
 


Home                    
 
Bulharsko autem   

Balkán autem          

Albánie
autem        
 
Turecko autem       
 
Rumunsko autem   
 
Maďarsko autem   
 
 Finsko autem          
 
Norsko autem        

 
Švédsko autem     

Litva autem           

Lotyšsko autem    

  
Estonsko autem      
     

 

do Turecka
cestujeme bez víza
 


policie 155
hasiči 110
sanitka 112



dovolené rychlosti v Turecku



 měna - turecká lira
TL = 12 Kč
(2011)
 


zkratky turecké liry
TL
TRL
TRY
YTL



mýtné
Edirne - Istanbul
5 TL



východoevropský čas
znamená po celý rok
o hodinu více
 


 kilometry z bulharských hranic




auto nebo náklaďák  z Istanbulu
se pozná jednoduše
jeho značka začíná číslem 34

 
RZ istanbulských aut začíná číslem 34





 časté je zemětřesení
naposled v1999
nepřežilo 18 tisíc lidí



V Turecku zrušili
schránky
na dopisy a pohledy
odevzdávají se
v hotelích
a na poštách



Proslulé jsou:
turecké lázně
turecké záchody
turecký med
turecká káva




Kurdové jsou
kulturní menšinou
žijí hlavně
na jihovýchodě
v Istanbulu jich jsou
3 miliony







přes Bospor
vedou dva mosty:

most
Fatih Sultan Mehmed Köprüsü
postaven 1988
1.510 m dlouhý
1.090 m mezi pilíři
5+5 pruhů
placený vjezd
150.000 aut denně



Bosporský most
Boğaziçi Köprüsü
postaven 1973
1.560 m dlouhý
1.074 m mezi pilíři
3+3 pruhy
placený
východní výjezd



dokončuje se podmořský tunel
pod Bosporem
hloubka 55 m
délka 14 km
předpokládané
dokončení 2012



Historické názvy města:
Byzantion
Konstantinopol
Nový Řím
Cařihrad
Istanbul



Istanbul
není  hlavním městem Turecka
tím je Ankara



metro v Istanbulu
je druhé nejstarší
na světě - 1875
(po Londýně)



EMINÖNÜ
je název starého centra
a bez tohoto slovíčka
Vám místní obyvatelé
cestu neporadí



Velký Bazar
600 x 500 metrů
4.400 obchodů
60 ulic
denně do 19 hodin
v neděli zavřeno



smlouvání
při nákupu v bazaru
je samozřejmostí
běžně usmlouváte
na polovinu,
 tím víc usmlouváte,
čím chuději vypadáte



na vyvýšených místech
vlají turecké vlajky



vlajka nebo prapor nechybí obvykle
na významných
 stavbách
mostech
stadionech
na návsích vesnic



Neodbytní naháněči
lákají na taxi,
do restaurací,
     obchodů ...  



Hlavní památky:
Modrá mešita
Hagia Sophia
Velký Bazar
Egyptský bazar
palác Topkapi Saray
obelisky Hippodrom



Na návštěvu Istanbulu
si vezměte
velký šátek nebo přehoz
(ženy)
 


nejčastějším pokrmem
je kebab
(kuřecí, jehněčí nebo
skopové odkrajované
z jehly)



vepřové maso
se nekonzumuje
z náboženských
důvodů



chalva - halva
kalorická sladká
pochoutka
z vylisovaného sezamu



zajímavé stránky
o Turecku zde



děkuji - tešekýr ederim
ano - evet
ne - hayir

výslovnost:
c - vysloví se dž
j - vysloví se ž
y - vysloví se j
ş - vysloví se še
ç - vysloví se če


 
minaret

 

   

 
mapa naší cesty v létě 2009
Hranice BG-TR      2009, 2010
 
Přijíždíme k závoře z bulharské strany - přechod Malko Tarnovo. Nikde nikdo, přilehlá buňka se nedá otevřít, znejistíme a čekáme. Po chvíli přifrčí z lesa terénní vozidlo, vyskáčou z něj bulharští celníci a vynášejí košíky plné hřibů. Odemykají buňku a volají mne k okénku.
Po pár minutách úřadování vracejí pasy a přidávají malou flash paměť z počítače, na kterou nahráli údaje o nás a máme ji předat na další kontrole. V době moderních komunikací mně to připadá trapné. Závora se zvedá a popojedeme stovky metrů lesem k další závoře a velké budově. Uvnitř se poflakuje mnoho starších celníků, pokuřují, kecají, očividně nemají co na práci a jsou důležití.
Přistupujeme k jednomu z okének, byrokrat za ním chce flashku, pasy, techničák a 3 km do Turecka
zelenou kartu. Z celníků čiší nadřazenost a povýšenost, ptají se na věci, po kterých jim nic není. Komunikujeme rusky.
Jdou se ještě podívat, co vezeme a zvedají závoru.
Projíždíme lesem další stovky metrů, míjíme betonové valy a mohutné budovatelské nápisy, které už dvacet let likviduje zub času.
Jsme udivení - jestli tohle je ještě Evropská Unie, čím nás překvapí Turecko?  
Přejíždíme hraniční čáru. Zrezivělá cedule
BULGARISTAN (turecky Bulharsko) ukazuje zpět, my jedeme do TÜRKIYE. 
 

Na turecké straně hranice

Zastavujeme na konci krátké kolony a hned k nám  přichází mladičký turecký celník. Na rozdíl od těch bulharských je usměvavý, upravený a plynnou angličtinou nám vysvětluje, jak probíhá odbavení. Vede nás do veliké budovy a uvnitř ukazuje na dvě okénka. U prvního proběhne pasové odbavení, u druhého zaevidují naše auto - totiž turecká vláda reguluje zdaněním  příliv ojetých aut z Německa a proto všem řidičům  značí auto do pasu.hranice Bulharsko-Turecko
hranice z Bulharska
Vyřízení formalit trvá dvacet minut, poté popojíždíme k další  závoře. Celník promlouvá něco turecky, ale nerozumíme si a nařizuje vystoupit. Vede nás znovu do budovy a ukazuje na dvě okénka. Ale to už máme vyřízeno! Ukazujeme mu razítka v pasech, omlouvá se za nedorozumění a propouští nás k poslední závoře, naposledy ukazujeme pasy a vjíždíme do Turecka.
Podotýkám, že v
ětšina návštěvníků vjíždí do Turecka přes Edirne,  my jsme však přijeli ze severu od bulharského moře po velmi neudržované silnici  přes Malko Tarnovo. Na tomto malém přechodu na obou stranách hranice jsme celkem 8x ukazovali pasy, procedury trvaly celkem 50 minut a za tuto dobu odbavili jen pět aut, protože všechno příliš trvalo.
 
První kilometry v Turecku
Překvapení se dostavuje - hned od hranic vede nádherná, široká, nová silnice (obrázek dole) a cesta rychle ubíhá.  Namísto kostelů vidíte minarety a mešity a ženy se ukazují jen se zahaleným obličejem. Turecké vesnice vypadaly lépe než bulharské, jeví se civilizovaně, evropsky.  Měli jsme pocit, že jsme do Evropy přijeli, ale naopak z EU jsme vyjeli. Ubylo lesů, přibylo obdělávaných lánů slunečnice a kukuřice. Aquadukty postavené na sloupech vedou podél silnice a místy nad ní jako mosty.  Vezeme se zvlněnou krajinou po nádherné silnici, pomalu nás předjíždí policejní auto a policisté nám s úsměvem kynou.
 
první kilometry v Turecku    na dálnici do Istanbulu
 

Po dálnici do Istanbulu

Bereme si dálniční lístek a vjíždíme na hlavní spojnici Turecka a Evropy. Dálnice je úplně nová, dokonalá, všechno kolem cesty vypadá upraveně a při vzpomínce na české dálnice si připadáme jako v říši snů. Za necelé dvě hodiny se vpravo zaleskne hladina Marmarského moře a před námi se zvedá předměstí desetimilionového Istanbulu.
 
příjezd do Istanbulu
 
Předměstské paneláky s členitými balkony a barevnými fasádami vypadají docela hezky. Na dálničním výjezdu po nás chtějí mýtné 5 €, namísto eur však vytáhnu 5 tureckých lir a ještě dostávám nazpět, protože mýtné téměř od Edirne stálo jen 4,25 TL. Nebylo to ojedinělé, vícekrát po nás chtěli euro v hříšném kurzu 1:1.
Turecké liry (TL) jsme nakoupili doma v české směnárně (TL = 12 Kč  2011) a  když nám zásoba peněz docházela, bez problému jsme vybrali z tureckého bankomatu. Setkáváme se s několikerým značením turecké liry: YTL, TRL, TRY, na tureckých paragonech se píše TL.
 
most do AsiePo mostě do Asie
Blížíme se k Bosporské úžině a před námi se zvedá jeden z nejpozoruhodnějších mostů - Bosporský most neboli Boğaziçi Köprüsü. Jeden sloup stojí v Evropě, druhý v Asii a mezi nimi na lanech visí 1.074 metrů vozovky o šesti jízdních pruzích.
Za průjezd se platí až na asijské straně a nelze platit hotově ani kartou, jen speciální elektronickou kartičkou, kterou jsme samozřejmě neměli. Přejezd mostu jsme si však nenechali ujít a tak jsme jeli, hleděli a fotili ...
Za mostem jsme popojížděli v řadě k jednomu z turniketů s tím, že to nějak dopadne. Za nás se zařadil autobus a další auta. To už jsme věděli, že všichni tito budou k vůli nám couvat. U automatického turniketu jsem vytáhl bankovní kartu, vsunout tam nešla, tak jsem dělal hloupého, bezradně krčil rameny a vyprovokoval tím řidiče autobusu k děsivému troubení. Všichni couvali a trumfovali se, komu to hlasitěji zatroubí. Po pár minutách chaosu jsme zůstali sami stranou a vrátit se nedalo. Co teď?
 
k mostuPo chvíli jsem zahlédl policejní auto a zašel jsem k němu se zeptat. Podle jejich rady jsme nacouvali asi 200 metrů k jakési budově, uvnitř jsem oslovil několik úředníků, ale žádný mi nerozuměl. Přivolali však anglicky mluvícího kolegu, který si řekl o 5 TL a velmi ochotně šel se mnou k autu. Bez dovolení se naráz usadil na zadním sedadle a pokynul, ať jedu. U turniketu mávl jakousi kartičkou, píplo to a měli jsme po problému.
Kousek jsme jeli ve směru šipek na Ankaru a pak se vraceli zpět - za most ve směru do Evropy se naštěstí neplatí.
Přes Bospor vedou jen dva mosty, které se nám pletly, protože jsou stejně dlouhé a vypadají stejně.
Projeli jsme po Bosporském mostě neboli Boğaziçi Köprüsü (obrázky nahoře). Pět kilometrů severněji se nachází most Fatih Sultan Mehmed Köprüsü (obr.dole).
Oba mosty jsou jedinečné tím, že oddělují kontinenty a také Černé a Středozemní moře. V současnosti se prý dokončuje třetí spojení - 14 km dlouhý podmořský tunel.
 
Fatih Sultan Mehmed Köprüsü
                severnější most Fatih Sultan Mehmed Köprüsü teleobjektivem z jižního mostu
 
Mapy Istanbulu nám byly nanic
Do historického centra jsme to měli 10 km a bez GPS to byl veliký problém. Mohl jsem sice před cestou do našeho gps TomToma stáhnout mapu Turecka, ale dát za ni 1200 Kč mi připadalo vydřidušské (časem si pořídíme si Garmin). Teď jsme skákali ze semaforu na semafor, proplétali se mezi auty a orientovali se podle Slunce.  
Vytáhli jsme papírovou mapu Istanbulu, ale nedalo se zorientovat, protože na nárožích nevisely žádné cedule. Sjeli jsme proto do vedlejších ulic a párkrát oslovili chodce. K našemu údivu se nikdo v naší podrobné mapě Istanbulu neorientoval a nikdo nám nebyl schopen ukázat, kde se na mapě právě nacházíme. Přesto jsme u náhodně oslovených pozorovali velikou ochotu a snahu nám pomoci.                        v uličkách Istanbulu
  
v uličkách Istanbuluv uličkách Istanbulu







Projížděli jsme chudinskou čtvrtí, vozovka se zužovala, pak už kolem viselo prádlo na šňůrách a dál se nedalo jet. Na jakémsi dvorku jsme se otáčeli, obklopil nás hlouček dětí a také pár dospělých se přišlo podívat, co to k nim přijelo za raritu.
Starší Turek se velmi snažil ukázat nám cestu, naskočil do vraku starého auta a že máme jet ze ním. Tady to žilo přímo na ulici, děti skotačily, muži měli na ulici dílnu, ženy na chodníku praly prádlo a musely se posunout kvůli našemu v uličkách Istanbulu
projetí. Lidé se otáčeli a mávali nám, my na oplátku zase jim. Pocit nebezpečí jsme neměli. V úzké uličce náš průvodce zastavil a přivolal z domu mladého kluka, ten nás oslovil anglicky a popsal nám cestu do EMINÖNÜ, což je známé centrum města s bazarem a mešitami, kam jsme měli namířeno.
Centrum jsme pak našli, ale ukázalo se, že zaparkovat tam je zhola nemožné - deset aut před námi v řadě čekalo, až někdo z plného parkoviště vyjede. A tady se znovu projevila veliká ochota a snaha Turků pomoci: Když zahlédli na značce našeho auta jeho cizokrajný původ, centrum Istanbulu
přednostně nás do parkoviště navedli a volné místečko našli.
 
Prohlídka Istanbulu
Starobylé centrum
EMINÖNÜ nás vítá úmorným vedrem, ale ve spleti úzkých dlážděných uliček pociťujeme příjemný chládek, nad ulicemi totiž visí plachty s černými a bílými pruhy a pod nimi je příjemně.
Tolik prodejců pohromadě jsem nikde neviděl. Prodává se všechno, hlavně zlato a oblečení. Turek s rancem na zádech se zastaví na rohu ulice, rozhodí na zem deku s hromadou oblečků, lidé se zastavují, zkoušejí si, smlouvají, kupují. Po chvíli dotyčný vše shrne zpátky do rance a jde o ulici dál.  
  
 
na nábřeží v centru Istanbulu
 
Desítky předzahrádek nás lákají k obědu, ale jak porozumíme jídelnímu lístku? Dobíhá nás číšník z restaurace (asi poznal, že jsme cizinci) a rozkládá před námi obrázkový jídelní
lístek. Zasedli jsme tedy na ulici k prostřenému stolu. Dali jsme si polévku z červené čočky, šopský salát, čevapčiči ze skopového a brambory, pečený baklažán, kávu, vodu,  vše za 19 TL (250 Kč).
V širokých ulicích Istanbulu jsme se cítili příjemně a naprosto bezpečně, ale úzké křivolaké a smradlavé uličky u nás nevzbuzovaly důvěru a raději jsme se jim vyhýbali. Po hlavní třídě plné prodejců a rozmanitých obchodů jsme došli k nejnavštěvovanějším dominantám:  Hagia Sofia (po staletí byla největším chrámem na světě)  a k Modré mešitě.
 

                   mešita Hagia Sofia                                    v pozadí  Modrá mešita

mešita Hagia Sofia    před Modrou mešitou
 
Modrá mešita 
Nádhernou stavbu ze 17.století obklopuje šest minaretů. Modrá mešita (turecky Sultan Ahmet Camii, anglicky Blue Mosque) už zdálky působí mohutně, poutníci sem přicházejí v pokorné úctě, muži si myjí nohy u dlouhé zdi.
Vystáli jsme krátkou řadu a před vstupem na posvátnou půdu jsme si vyzuli boty. Dohlíží se tu i na oblečení - kraťasy, holá ramena ani krátké sukně nejsou dovoleny. Helenka kontrolou neprošla a musela se zahalit do modré deky, kterou jí půjčili.
 
Modrá mešita - Sultan Ahmet Camii - Blue Mosque    v Modré mešitě

V
části mešity probíhalo kázání, na protější straně odpočívali poutníci na kobercích, my se procházeli bosky po koberci mezi nimi a prohlíželi si kaligrafickou výzdobu. Asi polovinu návštěvníků tvořili poutníci, druhou polovinu zvědaví západní turisté s fotoaparáty.
Istanbul se nám vryl do paměti jako město minaretů, mešit a bazarů.

denní trasa 23.8.2009
itinerář
 
cestou z Istanbulu do Řecka
                                                                           
v Turecku podél Marmarského moře
Z Istanbulu do Řecka

Z centra jsme to vzali po pobřežní komunikaci, kterou na 16 km dlouhém úseku lemoval pruh udržované zeleně. Nádherné voňavé květy, keře, střižený trávník, všechno dobře dva minaretyzalévané, udržované, lavičky, žádné odpadky. Istanbul nás příjemně překvapil.
Nicméně vyjet z města nebylo snadné, několikrát jsme si zajeli a teprve po stovkách semaforů a hodině tápání jsme se vymotali z města.
Benzín stál všude stejně - 3,28 TL a chtěli ho nejdřív zaplatit, pak ho obsluha natankovala, samoobsluhu nedovolili.
Cestou po krásné dálnici k západu jsme sledovali vysoké minarety na pozadí narudlých červánků. Po setmění se na minaretech rozzářily  barevné žárovky a z reproduktorů se linuly nábožné zpěvy, které jsme slyšeli i v autě. Po třech hodinách jízdy jsme se rozloučili s Tureckem a po půlhodině odbavování vjeli do Řecka. Přejezdem hranic zmizela na silnicích slušnost a ohleduplnost, zhoršilo se značení, trochu se zhoršila se silnice.
Evropská část Turecka se nám jevila civilizovanější než to, co jsme viděli v Bulharsku a Řecku.
 

 
 
 

 
          Home



 

 
      Bulharsko autem (nejčtenější)                        Finsko autem
      Balkán autem   Albánie autem                      Norsko autem
      Rumunsko autem                                          Švédsko autem
      Maďarsko autem                                           Litva autem
       Bulharská letoviska: 
Slunečné pobřeží        Lotyšsko autem
     
Vlas   Nesebr   Kiten a okolí    fotky z BG       Estonsko autem
 

 

 

  

NAVRCHOLU.cz

TOPlist