Home
Balkán:  
Bulharsko  Turecko
 Albánie
Skandinávie:  
Finsko  Norsko  Švédsko
Pobaltí:  
Litva  Lotyšsko  Estonsko

Austrálie  
Malajsie   Singapur   Thajsko
Cesta kolem světa


Japonsko
japonská vlajka
 

  8 / 2014       cestujteseznam.cz      Honza Hanus © 2014         

 
Na jaře 2014 jsem denně vyhledával na internetu nejlevnější letenky. Nevěděl jsem ještě kam, chtěl jsem jen daleko a levně. S částečným využitím nízkonákladových dopravců jsem nakombinoval tuto cestu:

 
Praha - Dubaj - Tokio - Taiwan - Singapur - Bangkok - Dubaj - Praha 

 


11 dní dovolené - 28.470 km a 39 hodin v letadle  
 
Cestoval jsem s manželkou Helenkou. Vypravili jsme se jen s malými lehkými baťůžky na zádech - jsme tak mobilnější a nemusíme na letištích čekat na zavazadla. Na internetu si vybíráme místa v letadle zásadně vzadu, kde se letadlo zužuje, jsou tam jen dvousedadla, dají se natáhnout nohy a výhledu z okna nepřekážejí křídla.
 
Tajfun ohrozil naši dovolenou
Den před letem  jsem se  znepokojením  zaznamenal zprávu o tajfunu v blízkosti japonských ostrovů. Na družicových snímcích se mezi Japonskem a Čínou rozprostíral veliký oblačný vír a obávali jsme se zrušení našeho letu. 
Na letišti v Dubaji jsme po půlnoci s napětím sledovali odletovou tabuli. Naštěstí se objevilo "go to gate", odbavili nás normálně a ve tři v noci se náš Boeing 777 vydal na desetihodinový let do Tokia dlouhý 8.029 km. Pilot všechny pozdravil a upozornil na méně příjemný závěr letu z důvodu průletu turbulencemi při okraji tropické cyklóny.    
 
  sedadla v Boeingu 777
   
                         Boeing 777 - dopravní letadlo s největším doletem - až na vzdálenost 17.000 km
 
S nadšením jsem na monitoru před sebou sledoval trasu, která měla vést nad Afghánistánem, ale letadlo změnilo kurz a pokračovalo nad Pákistánem. Nejspíš to byl důsledek poučení z nedávného setřelení civilního letadla nad Ukrajinou.  
Někde nad Pekingem jsem si povšiml  na monitoru, že naše letadlo značně zrychlilo na 1.100 km/h, což je bezmála rychlost zvuku, ale vůči vzduchu jsme stále letěli 900 km/h. Znamenalo to, že okolní vzduch se žene rychlostí nejméně 200 km/h vůči zemi a okraj tropické cyklóny nás urychluje.
Na turbulence jsme se dobře připravili - řekli jsme si o 2x gin s tonikem, ledem a limetkou. Chutnalo to skvěle, tak proč toho nevyužít, když je to v ceně letenky ekonomické třídy. Cestujícím kolem nás letuška dolévala čaj, ale požádali jsme znovu o gin s tonikem a letuška nám naše přání opět s úsměvem splnila. Zbytek cesty  v silných turbulencích nad Koreou jsem prospal a když jsme přistáli na letišti Tokio-Narita, cítil jsem hořký tonik v krku.
 
Tokyo Narita - airport
                                                                                       
na tokijském letišti
Z letiště do centra
V Tokiu je velmi draho, např. jízda taxíkem do centra by vyšla na 25.000 ¥ (5.000 Kč)!  Na internetu jsem si však našel slevu na vlak pro cizince, proto jsme na letišti vyhledali příslušnou kancelář, ukázali pasy, prodali nám jízdenky na Narita Express za poloviční cenu a za hodinu jsme vystoupili v centru ve stanici Tokio-Station. 
Až dosud jsme se pohybovali v klimatizovaném prostoru. Před nádražím ve večerní tmě nás ovanul příjemný horký vzduch a přivítalo nás cinkání zvonků - tisíce zavěšených zvonečků se pohupovaly ve vánku a cinkaly.
 

Tokio v noci
                                                                                                                             
centrum Tokia v noci
Kreditka nefunguje – jak zaplatíme?
Levný hotýlek v zapadlé uličce jsme brzy našli a na recepci jsem předložil rezervační list už z domu vytištěný v japonštině. 
Platební karta však odmítla poslušnost a jako další problém se přidružila jazyková bariéra, protože recepční příliš nerozuměli anglicky.
Trpělivě jsem vysvětloval, že jsem problém tušil, protože evropské karty v Japonsku často nefungují, a proto mám s sebou japonské jeny v hotovosti, kterými hned zaplatím. Vůbec to nechápali a musel jsem jim to s penězi názorně předvést.
Po zaplacení se několikrát ptali na „boi-boi“ a  teprve po chvíli jsme si vyjasnili, že to zní podobně jako „invoice – invoice“ - jestli chceme fakturu.
Během pobytu jsme vícekrát narazili na komunikační problém.  Japonci se anglicky moc neučí a když už, tak se jejich přízvuku nedá rozumět  (pozn.: ale např. v Kuale Lumpur v Malajsii jsme se anglicky domluvili úplně s každým).
 
tickets to Skytree in Tokyo
                                                 
 japonština - jeden z nejnáročnějších jazyků
Jak spláchnout ?
Maličký hotelový pokoj evropského typu nám vyhovoval a drobný zádrhel nastal jen po použití toalety: které z 12 tlačítek na elektronickém ovládání záchodu zmáčknout?  Cosi jsem stiskl, ozvalo se zapípání a ze záchodu vytryskla fontánka.
 
První dojmy z Japonců
Japonci se usmívají, jsou trpěliví a vlídní. Jejich řeč nám zněla příjemně, melodicky a líbilo se mi, jak protahovali poslední slabiku. Z lidí vyzařoval optimismus a nadšení. Mají větší  úctu k hodnotám a větší respekt k dodržování předpisů, než to známe doma. Jsou to desítky maličkostí. Na eskolátorech se stojí důsledně vlevo, aby rychlejší mohli procházet. Vše je dobře zorganizováno, nechodí se na červenou, neviděli jsme posprejované zdi a stopy vandalismu. Jestli Vás někdo okrade, ošidí, podvede – tak to se Vám stane spíš v Praze.
Záhadou nám byla dlouhá organizovaná řada lidí táhnoucí se k budově naproti hotelu. Řada tam stála od rána do večera a dotazem jsme zjistli, že se stojí na lístky do divadla (obr. vpravo dole).
Japonci chodí pěkně až svátečně oblečeni, velmi málo jsou k vidění trika s nápisy, kraťasy nebo krátké rukávy, přestože je vedro. Ojediněle jsme spatřili na ulici ženu v kimonu.
 
ulice v Tokiu  organizovaná řada na lístky do divadla
 
Skoro každý nosí v ruce mobil nebo tablet. Wifi síť zdarma mají snad nejrozšířenější na světě, takže připojit se zdarma můžete na mnoha místech včetně metra a autobusů.
Japonci se vyhýbají očnímu kontaktu a děkují s očima upřenými k zemi pokorným úklonem s rukami sepjatými pod bradou. Je pro ně čest, když mohou cizinci pomoci, velmi se snaží, ale většinou neúspěšně, protože se nedomluví. S rozloženou mapou jsme oslovili na zastávce mladého Japonce, nechal si kvůli nám ujet spoj a stejně neporadil, protože náš dotaz nepochopil.
Neustále nás obklopovaly jen šikmooké tváře a připadali jsme si jako jediní cizinci. Moc turistů však do Tokia nejezdí. Čekali jsme tam ulice plné lidí, ale opak byl pravdou:  v centru poloprázdné ulice a v metru jsme si většinou sedli.
 
ulice v Tokiu 
cedule u Skytree
 

Tři čtvrtiny povrchu japonských ostrovů Hokkaidó, Honšú, Šikoku a Kjúšú pokrývají lesy, hory a rýžová pole. 127 milionů obyvatel se pak soustřeďuje do malé plochy s mimořádnou hustotou osídlení. 
V hlavním městě Tokiu (česky Tokio, angl. Tokyo) žije 12 milionů lidí. Město je moderní, čisté, uklizené a velmi bezpečné. Ulice přeplněné auty se často noří do podzemních tunelů a dýcháte čistý vzduch bez náznaků smogu. Jezdí se po levé straně.
Byty v Tokiu mají velmi drahé a malé plochou. Zámožnost zde neposuzují podle auta, ale podle bytu. Japonci vydělávají v průměru 375.000 ¥ měsíčně  (to je 75.000 Kč, japonský jen = ¥  = 0,20 Kč), daně z toho činí 20 %, nezaměstnaných  mají jen 3,6 %, pracují 9 hodin denně, do důchodu chodí v 65 letech a dožívají se nebývale vysokého věku.
 
                        tabulka - porovnání životních nákladů
 
Zjednodušeně se dá říci, že Japonci vydělávají 3x víc, ale je tam 3 x dráž.  Průměrný Japonec má životní úroveň po materiální stránce skoro srovnatelnou s naší. Aby si koupil chleba, pivo, oblečení - musí pracovat stejnou dobu, jako je tomu u nás, na bydlení vydělává delší dobu než my, na benzín kratší.
Zahrnu-li však do životní úrovně míru slušnosti, poctivosti, spravedlnosti, úcty k hodnotám a společenské klima, pak jejich životní úroveň vysoce převyšuje tu naši.
 

Horko a klimatizace
Denní teploty v srpnu stále přesahovaly 30 stupňů, proto na mnoha místech se rozprašovala jemná vodní mlha kvůli ochlazení vzduchu (obrázek vlevo dole). Nejhůř jsem snášel přechody z venkovního vedra do klimatizovaných prostor obchodů, budov a metra s teplotou o deset stupňů nižší. Mokrá košile přilepená na mokrém těle se nepříjemne ochladí a hrozí nachlazení.
Ostatně mnoho Japonců pčiká, nosí roušku přes ústa a kdoví, jestli to nemají z klimatizace !
 
osvěžovač vzduchu na ulici   ulice v Tokiu
 

Druhé město pod Tokiem

Pod povrchem Tokia leží ještě jedno město – hustá spleť osvětlených chodeb a obchodů,  kde se můžete ukrýt před deštěm, dojít pěšky na dlouhé vzdálenosti nebo nastoupit do metra. Síť linek mají snad nejhustější na světě, je propojena s vlakovými linkami a dojedete skoro všude.  Do každé stanice vede z ulic několik vchodů.
 
mapa linek metra a vlaků v Tokiu
 
Při nákupu jízdenky nejdříve musíte znát cenu jízdného. Tu zjistíte tak, že na nástěné mapě v metru najdete cílovou stanici a u ní je cena napsaná. Napoprvé to nebylo příliš jednoduché.
Pak přejdete k dotykové obrazovce, navolíte cenu a s výhodou se zbavíte všech drobných mincí. Na nejkratší vzdálenost platíte 170 ¥ (34 Kč) a do nejvzdálenější stanice 270 ¥ (54 Kč). Lístek pak vložíte do otvoru v turniketu a o dva metry dál si jej vytáhnete z jiného otvoru zpět. V cílové  výstupní stanici se lístek jen vloží a automat si jej ponechá.
 
mapa linek
                                                           
 malý detail z mapy viz výše
 
v tokijském metru   v tokijském metru
   
                                                       v tokijském metru téměř všichni drží v ruce iPhone
Pokémon, pikaču a ninja
Kreslené postavičky z japonských bojových her pobláznily nejen Japonsko, ale i děti na celém světě. V  Japonsku je najdete vyobrazeny na mnoha místech, spatříte je v televizi, v reklamách, ve výlohách a Japonci jsou na ně hrdí. Při jízdě lanovkou pouštěli v kabině na monitoru hlasité video s Pokémonem a lidé to sledovali, namísto aby si užívali krásných výhledů. Český krteček je mi bližší.
 
prodejna obuvi v Tokiu
                   
         tenisky Converse nebo taky Conversky jsou oblíbené už desítky let po celém světě
 

Jídla z umělé hmoty
Před vchodem do restaurací se vystavují nasvícené talíře plné lákavých jídel a jen zblízka poznáte, že pokrmy zhotovili z plastu. Jsou to umělecká, velmi realistická díla, která si můžete v mnoha obchodech  koupit jako suvenýr na památku.  
 
jídla z umělé hmoty lákají před vchodem do restaurací v Tokiu
                                                                                                          
jídla na obrázku jsou z umělé hmoty
Jak si jídlo vybrat?
Nejdříve nás nadchla obrovská nabídka jídel a těšili se, že důkladně ochutnáme japonskou kuchyni. Téměř každý pokrm však obsahoval plody moře. Někde z rýže vyčuhovala krabí klepeta, jinde se daly rozpoznat kroužky chobotnice. Nechuť k těmto pokrmům se nám nepodařilo dosud překonat a možný výběr se tak zúžil i s ohledem na vysoké ceny pouze na rizoto a špagety. 
Hodinu jsme chodili v budově nádraží Tokio-Station kolem stovek obyčejných lidových restaurací (opravdu jich bylo tolik), prohlíželi si plastová jídla až konečně jsme se osmělili a sedli si kdesi ke stolu.
 
Nejdříve jsme dostali (tak jako každý host) sklenice vody s ledem. Na stolech stojí průhledné termosky s ledovou tříští, ze kterých si hosté mohou dolévat. Pak nám donesli papírové gryndáky a ukázali, že si je máme připevnit po vzoru ostatních hostů. V japonském jídelním lístku jsme rozuměli jen astronomickým číslovkám a při objednávání mi nezbylo, než číšníka zavést ke vchodu a ukázat mu na rizoto s cedulkou 700 ¥ (140 Kč).  Bylo to jídlo s nejvýhodnějším poměrem  hmotnost / cena.
Rizoto chutnalo divně, protože rýži vařili nejspíš ve vývaru z mořských plodů, které cpou do všech jídel.
 
jídla z umělé hmoty
                                                                                                        
jídla na obrázku jsou z umělé hmoty
 
Dost jsme se trápili s dřevěnými hůlkami, pořád nám rýže padala a když si toho číšník všiml, přinesl nám příbor – vidličku a lžičku. Pokud používají příbor, tak bez nože.
Před číšníkem jsem vyslovil v několika jazycích slovo pivo, rukama jsme si upřesnili velikost a vzápětí přede mne postavil orosenou sklenici vynikajícího piva Pilsner (vyrobeného asi ze žateckého chmele).
Zaznamenali jsme, že mnozí si dávají jen polévku, což bylo 0,75 litru povařených plodů moře s nudlemi ve veliké míse za 700 ¥ (140 Kč).  Hustý základ polévky hosté vyjídali dřevěnými hůlkami.
Oblíbená kombinace je:  0,75 litru husté polévky, uchucená rýže a pivo Sapporo – to vše za 1.800 ¥ (360Kč). V některých restauracích měli veliké nádoby s uvařenou rýží hostům volně přístupné. Japonské „suši“ jsme viděli málokde a když jsme jej jednou ochutnali, zase v tom byly plody moře …
 
Nejvyšší věž na světě
Vyhlídková věž Skytree je výškou 634 metrů nejvyšší věží a druhou nejvyšší stavbou na světě (2014). Postavili ji ve čtvrti s historickým názvem Musashi, a proto si Japonci výšku věže snadno pamatují: mu zamená japonsky 6, sa – 3, shi (ši) – 4. 
Za vstup na vyhlídku zaplatíte 2.060 ¥, ale musíte si napřed dopoledne vyzvednout poukázku na to, abyste se odpoledne mohli postavit do hodinové řady k pokladně a výtahům.
 
zde se sami vyfotíte i s věží v pozadí před vypuklým zrcadlem   vypuklé zrcadlo pro turisty   Skytree in Tokyo
 
                                   s pomocí vypuklého zrcadla se do záběru vejdou turisté i s vysokou věží
 
Na vyhlídkové plošině se naskytl krásný panoramatický výhled, ale ve směru k jihozápadu jsem 120 km vzdálenou horu FUJI kvůli oparu neviděl. Pod vyhlídkovou věží jsme si v 6. etáži vystáli frontu do planetária, jenže když jsme přišli na řadu, chtěli nás rozdělit – na mne vyšlo poslední místo a Helenka by musela jít za hodinu. Planetárium jsme vzdali a sedli si do cukrárny, kde se nahlas zpívalo.
 
v cukrárně pod Skytree   vstup do Skytree
                     
                          v cukrárně                                                                           u vchodu do věže Skytree
 
Mladé holky a kluci nabírali zmrzlinu a každému přitom zazpívali krátký melodický song. Moc se mi to líbilo, znělo to úžasně a hleděl jsem na ně tak překvapeně, že pro mě zazpívali třikrát. Dali jsme si zmrzlinový pohár s čerstvou, hustou, mangovou šťávou.
 

Svatyně Meidži
Tuto svatyni Japonci velmi uctívají. Je věnována císaři Meidži, nachází se v parku Jojogi ve čtvrti Šibuja. Na obrázku vpravo dole jsou stovky dřevěných destiček, na které návštěvníci svatyně píší svá přání, nejčastěji si přejí zdraví, složení zkoušky nebo šťastné manželství.
Z parku jsme odcházeli za večerního šera, kdy se stupňoval hlasitý zvuk kobylek, hmyzu a ptáků z korun stromů. Zvuk byl tak intenzivní, že přehlušoval ruch blízkých ulic.
Prošli jsme známou nedalekou ulici Takešita a nahlédli do mnoha obchůdků.

 
svatyně Meidži   destičky osobních přání
                                                                                                          
něco si přejte a napište to na dřevěnou destičku
Císařský palác
Palác jsme téměř neviděli, protože Vás k němu nepustí a areál se dá obejít  jen dokola. Do jedné z bran vcházeli lidé a chtěli jsme jít za nimi, ale ochranka nás zastavila s tím, že tudy vchází jen císařská rodina.
 
Hibiya park in Tokyo   Hibiya park in Tokyo
                                                                                          park Hibiya v centru Tokia
Prošli jsme parky a zahrady východně od paláce, kde rostly 15 metrů vysoké fíkusy, jaké známe z květináčů, aleje rododendronů a stromů ginga.
Při východu ze zahrad jsem pomocí gps našel malou kešku, tedy malou dobře schovanou krabičku se zápisníčkem a zapsal jsem se tam (geocaching).
 
Hibiya park in Tokyo
                        
                                                      park Hibiya v centru Tokia
Deštníky
V Japonsku často prší a bez deštníku jsme se neobešli.  Při vstupu do obchodu vložíte mokrý deštník do sáčku, který tam leží k tomu účelu připravený a deštník dál nosíte v suché ruce. Zvláštní držák na deštníky mají upevněný na jízdních kolech nebo v restauracích u stolu. Mnoho lidí nosí na ulici rozložený deštník i když neprší. Oba obrázky dole jsou pořízeny za deště.
 
bambusový hájek   centrum Tokia
                                  bambusový hájek                                                    nádrž pod Císařským palácem v centru Tokia
Hora FUJI
Z Tokia jsme se vydali autobusem z nádraží Hamamatsucho na západ ke 120 km vzdálené hoře FUJI. Téměř  dvě hodiny trvalo vyjíždění z centra, ale za jízdy fungovalo wifi, psali jsme si s naší dcerou Katkou, a tak cesta dobře ubíhala. Z dálnice jsme pozorovali okolní rýžová pole, domy bez komínů, projeli několika tunely a vystoupili u jezera Kawaguchi.
 
mont Fuji from Kawaguchi lake    lanovka nad jezerem Kawaguchi
 
                                    hora FUJI                                                                               lanovkou na horu Kachikachi
 
Měli jsme zjištěno, že odtud se dá lanovkou vyjet na překrásnou vyhlídku na Mt. Kachikachi. Z tohoto vrcholku jsme pak měli horu FUJI a jezero Kawaguchi  jako na dlani (obrázek dole). Vítr odfoukl oblaka obalující vrcholek FUJI, výhledy se projasnily a počasí přálo.
 
vyhlídka Kachikachi - v dálce sopka Fuji
                                  
                           pohled z hory Kachikachi na horu FUJI a na jezero Kawaguchi
 
Ještě lepší výhled se naskytl z „páté vyhlídky“ v nadmořské výšce hodně přes 2.000 metrů (všechny obrázky níže).
Krajinu pod námi zakrývala povalující se oblaka a jen pár kilometrů nad námi se tyčil vrchol FUJI.
 
blízko pod vrcholem hory Fuji

pátá vyhlídka pod Mt.Fuji   pátá vyhlídka pod Mt.Fuji
 
Japonci horu FUJI uctvívají a považují za národní symbol. Je to činná sopka, která naposled vybuchla roku 1707 a pokryla popelem i vzdálené Tokio. Na vrchol s nadmořskou výškou 3.776 metrů vede několik turistických tras. Východiskem může být tzv. "pátá vyhlídka" (2.300 m.n.m.), na kterou se dá dopravit autobusem.
 
pátá vyhlídka pod Mt.Fuji
  
                                                                                        sopka FUJI
Šok na nádraží Odawara
Do Tokia jsme se chtěli vrátit vlakem Shinkanzenem. Koupili jsme si nejlevnější jízdenku bez místenky, postavili se na nástupišti a čekali na vlak. Nádražní rozhlas něco japonsky zahlásil, ale nerozuměli jsme tomu a nevšimli si, že všichni ustupují dozadu dál od kolejí. 
Přišlo to úplně naráz a během okamžiku:  Kolejiště náhle zaplnil Shinkanzen projíždějící rychlostí přes 300 km v hodině!  Ohromil nás rychlostí, hlukem,  tlaková vlna mnou zakymácela,  zalapal jsem po dechu a … vlak byl pryč.  Během dvou vteřin se mihl nádražím a za další dvě vteřiny se rozhostilo opět ticho. Roztřásla se mi kolena a ustoupil jsem do uctivé vzdálenosti. Byl to největší šok z celé cesty.
Pro rychlost 100 metrů za vteřinu nemáme srovnání,  příjezd vlaku neslyšíte předem, je nečekaný a vagony ani nestačíte spočítat.  Než se vzpamatujete, vlak je pryč.
Náš Shinkanzen přijel na vteřinu přesně. Zřejmě to byl příměstský Shinkanzen, protože pořád zastavoval a dosáhl nejvyšší rychlosti "jen" 258 km/h. Ve vagónu ukazatel rychlosti sice chyběl, ale ke změření mi postačila malá turistická gps.
 
lístek na Shinkanzen  

Tokijské letiště
Další den cestou na tokijské letiště Narita jsme už ve vlaku Narita Express mohli sledovat na velkých displejích odletovou tabuli, na které jsme si našli náš let TZ 201 s poznámkou "go to gate".
U odbavovací přepážky tokijského letiště jsme se zasekli a zablokovali řadu, protože úřednice nenašla v našich pasech víza do Singapuru ani do Thajska. Potřebovala ověřit, že my, záhadní cizinci a občané jakési neznámé země, opravdu nemáme vízovou povinnost při vstupu do Singaparu a Thajska, kam nám měla vydat dlouho předem zaplacené letenky.
Největší problém pro ni bylo zjistit, co jsme zač, protože hlavní strana pasů je nepochopitelně označena jen českým nápisem „Česká republika“. Paní odcházela k jinému počítači a vracela se s dotazy jako Čečnija? Gruzia?  Neustále jsem opakoval „Czech Republic, Europe Union“, až paní v počítači vítězoslavně zjistila, že taková země existuje a její občané víza nepotřebují.
Z Tokia jsme neletěli do Bangkoku přímo, ale třemi lety s mezipřistáními v Taipei na Taiwanu (1 hodina) a v Singapuru (1 den). Tato kombinace vyšla při hledání letenek na internetu nejlevněji.
 
na letišti Narita v Tokiu

 
                                                                                na  letišti Narita v Tokiu
Tokio – Taipei  a hlad v letadle
Vždycky jsem si myslel, že nízkonákladové společnosti létají jen s menšími letadly na krátké vzdálenosti, například z Brna k moři. Nenapadlo mne, že v obřím Boeingu 777, který nás přemístí z Japonska na rovník přes 5.000 kilometrů daleko, nedostaneme ani vodu. Někde nad Filipínami se můj hlad tak vystupňoval, že jsem obětoval sáček kyselých japonských bonbonů původně zamýšlený jako dárek a celý jsem ho snědl.
 
Uletí nám letadlo?
Po přistání na Taiwanu na letišti v Taipei jsme se dověděli, že všichni si vystoupí a kdo pokračuje do Singapuru stejným letadlem, musí projít opět celým odbavením. Kolečko kontrol jsme si znovu odbyli, postavili se do poslední řady, ale nebyla to řada pro nás. Místo pasů všichni vytahovali PET láhve a za rohem si je z kohoutku plnili vodou. Věděli už, že v letadle napít nedostanou. PET láhev jsme bohužel neměli a Scoot Airlines jsme si pro sebe přejmenovali na Dry Airlines.
 
Když do odletu zbývalo 20 minut, s kručícím břichem jsem vyběhl z gejtu hledat bufet, vystál jsem řadu a řekl si o jakýsi sendvič. Thaiwanské dolary jsem samozřejmě neměl, ale kreditní karta fungovala. Namísto sendviče mi dali žeton s číslem 13. Teprve teď jsem si všiml řady, kde jídlo právě dostávalo číslo 7.
Do odletu zbývalo 15 minut a vypadalo to beznadějně – stále jsem váhal, zda ještě minutu čekat na sendvič nebo prchat do letadla. 12 minut před odletem mi podali teplý sendvič, za běhu jsem se hladově do něj zakousl,  mezi posledními jsme nastoupili a usadili se na úplně stejná sedadla v letadle, kterým jsme z Tokia přiletěli.
Toto letadlo je vyobrazeno níže na krásném propagačním obrázku Scoot Airlines.
 

 
                                                                                                 Boeing 777
Taipei - Singapur
Mezi asi 400 pasažéry Boeingu 777 na lince Taipei – Singapur jsme opět mezi šikmookými byli jediní běloši. Tentokrát vedle nás seděl mladý kluk s bílou rouškou přes půl tváře.
Žádné jídlo ani pití nepodávali s výjimkou možnosti koupit si instantní polévku. V řadě před námi si ji objednali: Letuška přelila suché nudle v kelímku teplou vodou z termosky a inkasovala v přepočtu 100 Kč. Když jsem to všechno viděl a ucítil, přešla mne chuť. Vůně nebo spíš zápach z „vietnamských“ polévek zaplavil palubu. Když letušky vyprodaly polévky, trpělivě nabízely čokoládové bonbóny v dárkovém balení, dražší, než stála letenka, a nezaznamenaly žádný úspěch.
Naše letadlo nemělo ani standardní výbavu, žádné foukání vzduchu shora, žádné monitory. Hlášení palubního rozhlasu jsme vůbec nerozuměli. Velmi mladé letušky i stevardi v přiléhavém černém oblečení vypadali jak potápěči v neoprénu, neorganizovaně běhali sem a tam, nevadilo jim, že všechna zavazadla mají lidé pod nohama a nebyli schopní zkontrolovat, jestli se všichni připoutali. Doufal jsem jen, že piloti zaujali odpovědnější přístup.
 
Úžasný Singapur
Po přistání jsme stihli vyměnit japonské jeny za singapurské dolary a přijít k pasovému odbavení dřív než osazenstvo z našeho letadla. Z metra jsme vystoupili na stanici City Hall, bez mapy jsme i za večerní tmy našli malý hotýlek, odložili batohy a polehku se vydali do nočního města. Necelý rok předtím (na podzim 2013) jsme v Singapuru strávili celou dovolenou a už jsme se dobře orientovali.
Nemohli jsme vynechat záliv, Marinu Bay Sands a Gardens by the Bay – úžasná místa, která bych každému přál vidět. 
Přestože jsem od rána snědl jen japonské bonbóny s thaiwanským  sendvičem a měl za sebou dlouhou cestu, běhal jsem po nočním Singapuru jak zběsilý, plný energie. Helenka mi sotva stačila a nemohla uvěřit, že se chci vracet do hotelu až po půlnoci a to ještě několik kilometrů pěšky. Singapur je moje srdeční záležitost a chtěl jsem si ho naplno užít.
 
Singapore - Marina Bay Sands   Singapur v noci
 
   Marina Bay Sands v Singapuru - tři hotely s člunem                              jeden ze tří hotelů - stavba není kolmá
 
Přesně o půlnoci jsme procházeli podél zálivu u Merlionu, kde u venkovních stolků v restauracích vysedávaly stovky lidí. Neodolal jsem a zasedli jsme k volnému stolečku, kde jsem si vychutnal sklenici ledového piva Heinekken. Tak dobré a tak drahé pivo jsem v životě nepil. 
Svítily hvězdy a hledal jsem mezi nimi Jižní kříž. Mohlo být tak 28 stupňů, hrála hudba a na mořské hladině se odrážela světla z protější Mariny (hotel-člun). Singapur je naprosto bezpečný, proto jsme se nebáli projít temnými uličkami a v jednu v noci se doplazili do hotelu.
 
Dopoledne jsme prochodili chodníčky botanického Canning parku, odpoledne jsme u zálivu posedávali na lavičkách a lízali mangovou zmrzlinu. Večer jsme se stejnou nízkonákladovkou přeletěli ze Singapuru do Bangkoku.
                               Singapur – podrobný popis naší návštěvy Singapuru rok předtím

 

 

 
Na úvodní stránku
 
Austrálie   Malajsie   Singapur
Cesta kolem světa za 22 dní

Autem do těchto zemí:
  Albánie  Bulharsko  Turecko  Rumunsko  Maďarsko  
Finsko  Norsko  Švédsko  Litva  Lotyšsko  Estonsko
   

 

cestujte©2014

 

 

NAVRCHOLU.cz

TOPlist