Home
Cestopisy z cest autem:  Albánie   Benátky   Bulharsko   Černá Hora   Maďarsko  Turecko
Rumunsko   Makedonie   Finsko   Norsko   Švédsko   Pobaltí:   Litva   Lotyšsko   Estonsko

Nejčtenější:  Autem do Bulharska  Autem na Balkán  Termální lázně Buk  

 
Austrálie   
Malajsie    Thajsko    Singapur    Japonsko

 

Honza Hanus © 2018         


Cesta kolem světa 2016
 

 

 
1. část:
   Praha - Cheng-du - Singapur - Kuala Lumpur - Melbourne
2. část:  Nový Zéland - Sydney
3. část:  Havaj - Las Vegas - Oslo - Londýn - Ostrava  (11/2016)
 

Napříč Tichým oceánem
Nový Boeing 787-800 Dreamliner startoval z australského Sydney vpodvečer. Měl jsem štěstí na výhled a natočil jsem krásný záběr - odpoutání od země se stínem letadla, který se hnal po terénu napříč Pacifikempod námi a stále se zmenšoval. O pár minut později jsem fotil nádherně osvětlené centrum, naposledy zahlédl Operu, stovky jachet v zátokách a pak už nebylo co sledovat, pod námi jen voda, voda a voda. Monitor přede mnou informoval: Doba letu 9:40 hodin, do cíle 8.361 km.
Slunce zapadlo rychleji než obvykle a ve tmě nad oceánem se dostavil zvláštní pocit osamělosti uprostřed pacifických vod. Protnuli jsme obratník Kozoroha, rovník, ale i datovou hranici a přemýšlel jsem, jak přetočit hodinky.
Proti ČR jsem měl v Sydney o 10 hodin víc, na Hawaji zas bude o 11 hodin méně. Rozdíl je 21 časových pásem, čili hodinky posunout o 21 hodin zpět nebo jednodušeji o 3 hodiny dopředu. Letadlo startovalo z Austrálie v pátek večer a na Havaji přistálo v pátek ráno. A během letu jsem měl chvíli i sobotu!
 
Honolulu - Hawaii -  50. stát USA
Při východu z letištní budovy jdete podloubím vpravo a za rohem najdete výtah (schody tam nemají), vyjedete o jednu etáž výš a přejdete 50 metrů na zastávku autobusů uprostřed víceproudé silnice (obrázek). Za hodinovou jízdu autobusem č. 19 nebo 20 na Waikiki beach dáte jen 2,50 USD, ale pozor: zavazadla se nepřepravují! S kufrem nebo velkou taškou Vás řidička pošle k shuttlům (dodávkám), kde zaplatíte od deseti do dvaceti dolarů. Při čekání si paní na zastávce všimla, že držím v ruce pětidolarovku a oslovila mne: 
„Nemáte drobné? Řidič nevrací, rozměním Vám!", ochota mne potěšila a ušetřil jsem. Při nastupování jsem do strojku před řidičkou vložil dvě dolarové bankovky a dva čtvrťáky.
Rozhrkaný, vysloužilý autobus sotva jel a ani pasažéři nevypadali důvěryhodně. Projížděli jsme oblastí, kde nebylo radno vystoupit, kde chodníky zaplňovaly stany a provizorní přístřešky a kde bezdomovci nečinně hulili trávu nebo kdoví co. Podle turistické GPS jsem se zorientoval a před zastávkou v blízkosti Waikiki beach jsem dal znamení k zastavení - to zatáhnete za dlouhé ocelové lano vedené celým vozem a ozve se hlášení "Stop Requested". Honolulu mne neuvítalo přívětivými dojmy a zdráhal jsem se uvěřit, že toto je Waikiki, připadal jsem si jako u moře v Bulharsku.
Nejdříve jsem zašel do hotelu, kde sice ubytovávali až od 16 hodin, ale dovolili mi odložit si tam batoh a mikinu. Na ulici dost foukalo a chyběla mi šiltovka, kterou jsem samozřejmě zapomněl v batohu, hlady jsem už skoro šilhal, ale na pobřežní ulici jsem našel jen KFC, Wendys a řadu obchodů ABC Stores se stejným sortimentem. Koupil jsem si vitamínový koncentrát, teplé fazole a kafe - to zaplatíte, vyberete si kelímek a u automatu se obsloužíte sami, když víte jak. Něco jsem zmáčkl a malý kelímek mi přetekl, protože americké kafe představuje půl litru vřelé řídké břečky.
Autobusová jízdenka na Honolulu stojí pouze 2,50 USD na jakoukoli vzdálenost a je výhodou, že zastávky se nacházejí blízko od sebe. Autobusy řídí většinou ženy a některým je jistě přes 70 let. Často se přepravují kola - cestující je zavěšují na autobus zepředu. Pokud jste slyšeli, že na Havaji jezdí tramvaje, tak to je i není pravda - koleje tam sice nemají, ale některé autobusy vypadají úplně jako tramvaj.  
Místní obyvatelé jsou usměvaví, bezstarostní a častěji se zdraví kouzelným slůvkem ALOHA. Vejdete do obchodu, do hotelové haly, nastoupíte do autobusu a všude vás uvítá milé ALOHÁÁÁ!

 
Waikiki beach v Honolulu na Hawaii   pohled ze sopky Diamond Head na Havaji
Známá pláž Waikiki v Honolulu na Havaji.
 
Na Waikiki beach jsem našel pěkné místo, zaplaval si, oschl na slunci a vysušil mokrou, zatuchající košili ze Sydney. Konečně to kolem vypadalo, jak jsem si Havaj představoval:  slunce, moře, písek, palmy, hory a sladké nicnedělání.
 
Kdo přicestuje na Honolulu, nesmí si nechat ujít jedinečný výstup na sopku Diamond head, čili Diamantovou hlavu. S ohledem na časté mlhy a déšť je dobré výstup neodkládat a využít prvního jasného dne.
K sopce Diamond Head jezdí několikrát za hodinu autobus č. 23. Z výstupní zastávky (červená šipka na mapce níže) se vydáte do kopce a  po pár stech metrech přijdete k tunelu (obrázek vlevo dole). Projdete tunelem, ocitnete se na dně sopečného kráteru a o kousek dál u budky zaplatíte vstupné jeden dolar. Překvapí Vás, že tunelem projíždějí i auta (5 USD) a zlenivělí Američané se dovezou až dovnitř kráteru. Dokola se všemi směry zvedá lem, který na západní straně vystupuje nejvýš a právě tam turisté míří.
 
Honolulu, Diamond Head enter  
Vlevo nahoře: Vstup do kráteru tunelem.
Vpravo nahoře:  Stezka uvnitř kráteru v blízkosti visitor centra.
Dole: Červená šipka ukazuje na místo, kde vystoupíte z autobusu č. 23 přijíždějícího po 18.ave.

 


 
Uprostřed kráteru se nachází malé visitor centrum, vedle něj stojí několik přírodovědných poutačů a lehká stříška, pod kterou se při dešti schová jen pár lidí. Najdete tady i fontánku s pitnou vodou k naplnění PET láhve. Občerstvení se v době mé návštěvy dalo koupit jedině z pojízdného autobusu. Od rána jsem nejedl, tak před výstupem jsem si dal za 5 dolarů lahodné mangové smootie, které moc osvěžilo a dodalo sílu.
Betonový chodníček se postupně změnil v šotolinový, vinul se serpentinami nad stále strmějšími srázy a místy vyústil na plošinu s krásnými výhledy. Vystoupáte po strmém schodišti, vnoříte se do temného tunelu a když po 75 metrech znovu vyjdete na denní světlo, lapáte po dechu. Hodně jsem se zadýchával, nejde totiž jen o výstup, ale i o teplotu a vzdušnou vlhkost. Za tunelem, kde se cesta větví, jsem se dal vlevo mírným stoupáním s úžasnými vyhlídkami až na vrchol.
 
Kdo pokračuje rovně, stoupá po dalších 99 schodech a poté vchází do podzemního bunkru, tam v šeru nachází rezavé kruhové schodiště, po něm vystoupá 54 kovových schodů a ocitá se v bunkru - ve střílně, ze které se dá vylézt betonovým oknem a připojit se k turistům, kteří se sem dostali pohodlnějším okružním chodníkem (viz plánek zde).
 

Z vrcholu z nadmořské výšky 232 metrů se Vám otevřou výhledy, jaké hned tak něco nepřekoná. Dlouho jsem stál u zábradlí s pohledem upřeným na horizont Pacifiku.
Počasí se nezvykle rychle měnilo. Úplně jasná modrá obloha během pěti minut přešla v mlhu s deštěm, po deseti minutách zase naplno svítilo Slunce a tak se to měnilo několikrát za hodinu. Při teplotě vzduchu 25 stupňů to chtělo lehčí oblečení, všiml jsem si totiž, že jako jediný mám na sobě kalhoty s dlouhými nohavicemi.
 
pohled ze sopky Diamond Head na Havaji
                                                             
výstup na sopku Diamond Head u Honolulu
 
Stáří sopky se odhaduje na 500.000 let. V minulém století v ní operovala americká armáda, která vybudovala bunkry, tunely a střílny. Dne 7. prosince 1941 vojáky překvapil hukot japonských letadel, ale nebylo to už nic platné a přístav Pearl Harbor ležící na dohled podlehl zkáze.
Od sedmesátých let se kráter stal navštěvovanějším, vzniklo zde televizní studio, středisko řízení letového provozu a dokonce se v kráteru pořádaly rockové koncerty, všechno však ustalo po vyhlášení Diamond Head za národní kulturní památku. V současnosti kráter navštíví denně asi 2.000 lidí. Zůstala tu malá vojenská posádka, kvůli níž se nemůžete pohybovat po kráteru volně a musíte respektovat vymezený prostor.
 
  view from Diamond Head - Honolulu
Pohled z okraje kráteru na okolní osídlené kopce a na Waikiki beach.
 
Po sestupu na dno kráteru jsem si dopřál hotdog a usedl s ním do trávy. Zatímco jsem vychutnával párek s velkou dávkou hořčice, přiblížilo se ke mně na pár kroků hnědé zvířátko velké jako kočka a loudilo. Zanedlouho se osmělili i jeho kamarádi a obklopilo mne deset zvířátek. Hleděly na mne smutnýma, hladovýma očima, a tak jsem jim zbytek skromného oběda věnoval. Podobného tvora jsem nikdy neviděl a přemýšlel, jak zjistit jeho jméno. Vyfotil jsem ho, opodál v návštěvnickém centru ho ukázal na displeji a dozvěděl jsem se, že jde o mongoose, drobnou rychlou šelmu, příbuznou hyenám a kočkám.
 
Diamond Head
Panoramatický 360stupňový snímek. Kráter se nachází v levé polovině.
 
Pobyt na Honolulu mi rychle uběhl a po pár dnech už jsem zase stál na letišti před odletovou tabulí. Tady mi silně zatrnulo. U mého letu G4 2403 Hawaii - Las Vegas společnosti Allegiant svítil nápis: CANCELED - let zrušen. Polilo mne horko. Co teď? Za dva dny musím odletět z Las Vegas do Evropy. Co když to nestihnu? Jestli mi propadnou zbývající letenky, návrat domů se mi hodně prodraží a to ještě nepřijdu v pondělí do práce!
 
Vyhledal jsem přepážku společnosti Allegiant a povídám: "Můj let je zrušen. Kdy nejdřív můžu letět do Las Vegas?" 
Slečna si vzala pas a chvilku hledala v počítači. "Poletíte zítra ve stejnou dobu". A druhá pracovnice dodala: "Možná".
Vyhrkl jsem: "Ale zítra musím odsud skutečně odletět, jinak nestihnu let do Evropy!" 
"Jestli přes noc letadlo opraví, tak poletíte". Letuška neprofesionálně vyslovila, co neměla, a zasela ve mně pochybnost. V seriálu Letecké katastrofy několik letadel spadlo bezprostředně po opravě, kdy technik zaměnil dva šroubky nebo něco špatně utáhnul. A to mám letět 4.000 kilometrů jen nad oceánem, kde není žádný ostrov, žádná přistávací dráha...
"Přijďte zítra a uvidíme."
Po pár krocích jsem se obrátil zpět k přepážce. "Mohl bych dostat hotel?"
Obě pracovnice na sebe pohlédly, vteřinku váhaly, pak jedna vyplnila voucher a druhá mi dala podepsat prohlášení, že v okruhu 50 mil od Honolulu nemám trvalé bydliště.
"Běžte před Baggage reclaim F, stopněte si shuttle do Best Western hotel a řidiči ukažte voucher".
 
Baggage reclaim F jsem hned našel. Stál jsem tam na okraj chodníku a zrakem pročesával nápisy na stovkách vozidlech, které nepřetržitě proudily kolem v několika jízdních pruzích. Po čtvrthodině jsem ztratil koncentraci, batoh na zádech ztěžkl, ale včas jsem zahlédl svozové vozidlo a rázně jsem na něj zamával. Řidič mistrně prokličkoval mezi auty k chodníku a zanedlouho jsem se ubytovával v Best Western hotel.
Užil jsem si tam nejkvalitnější ubytování na mé cestě kolem světa a leteckou společnost stála moje noc v hotelu víc, než jsem jim zaplatil za letenku. V hotelovém pokoji jsem spustil kávovar, spotřeboval všechny instantní kávy, na chvíli se rozvalil na královské posteli "Double Queen" a zašel se ochladit do venkovního bazénu. Prostě Havaj do slova a do písmene. Odpoledne jsem se vydal se k průzkumu další části ostrova.
 
 
 
Honolulu leží na ostrově Oahu o velikosti zhruba 30 x 20 kilometrů s nejvyšším vrcholem 1.200 metrů. Téměř denně prší - byl zaznamenán rekord 247 po sobě jdoucích dešťových dní. Během mého pobytu také denně pršelo, ale vždy jen krátce a ulice rychle osychaly. Teploty po celý rok neklesají pod 20 stupňů ani nevystupují nad 30 stupňů, takže klima je velmi příjemné. V městě Honolulu žije milion obyvatel, což jsou 3/4 všech obyvatel havajského souostroví.
 
  
 
Další den ráno jsem přicházel k letištní přepážce společnosti Allegiant dobře vyspaný, odpočinutý a s přesvědčením, že tentokrát odletím. Asi dvacet lidí tam polehávalo před přepážkou na dekách, ve spacácích nebo jen tak na holé zemi. Ti všichni včera také neodletěli, ale neřekli si o nocleh.
Slečny mne hned poznaly a aniž by znovu viděly pas, rovnou mi předaly palubní lístek, přidaly poukaz na letištní snídani v hodnotě 16 USD a popřály mi příjemnou cestu. Poukazem jsem zaplatil bohatou snídani s dvojitou kávou a čas do odletu jsem si krátil v květinové venkovní zahradě, kam se dalo sejít z některých otevřených letištních chodeb. Ve vlhkém vedru jsem se příšerně zpotil, ale při pokusu umýt se na toaletě mne snědý supervisor záchodů vyhnal, tak jsem si alespoň koupil za dva dolary jakýsi deodorant.
 
Las Vegas
Starý dvoumotorový Boeing 757-200 dlouhé hodiny statečně zápasil s tropickou turbulencí nad Pacifikem a po překonání 4.444 km jsme potmě přistáli na letišti McCarran v Las Vegas, které řadím mezi nejkrásnější letiště světa. Sjel jsem výtahem do suterénu, vyšel z budovy a někde tam měl stát autobus č. 108, jak jsem si nastudoval na internetu. Přede mnou se však rozprostírala tma. Statečně jsem vykročil do neznáma a vzápětí jsem potkal dva policisty, kteří mi poradili dát se vpravo. Brzy ke mně dolehl zvuk nastartovaného autobusu a když jsem tmou přišel blíž, svítilo na něm č. 108, do kasičky jsem zastrčil dva dolary, dveře se zavřely a vyjeli jsme.
V autobuse sedělo po obvodu kolmo ke směru jízdy asi deset černochů, z nichž jsem v šeru vnímal jen bělma očí. Jako jediný běloch jsem se snažil chovat suverénně, nerozhlížel jsem se a nedovolil jsem si vytáhnout mapu Las Vegas, beztak bych na ni neviděl. Stačila mi malá turistická GPS, která sice neobsahovala žádnou mapu, ale spolehlivě ukazovala směr a přesnou vzdálenost do hotelu Palace Station. Autobus se k hotelu přiblížil na 2 km a když se začal vzdalovat, na nejbližší zastávce jsem vystoupil.
 
Mimo centrum Las Vegas nikdo nechodí pěšky a v noci už vůbec ne. Bylo po 23. hodině, nacházel jsem se mimo centrum a opravdu jsem žádné chodce neviděl. Vykračoval jsem si po chodníku krajem širokého bulváru vedle pádících aut, turistická GPS mne dobře vedla a do cíle zbýval necelý kilometr. Silnice ovšem začala stoupat na most, chodník končil a po okraji silnice se nedalo jít.
Sešel jsem pod most do tmy. Tam to v šeru žilo, hrálo rádio, slyšel jsem křik, málem jsem zakopl o bezdomovce ve spacáku na zemi, vpředu se tyčily temné siluety stanů a dolehly ke mně nasládlé opojné smrady. Usoudil jsem, že jestli nechci přijít o batoh, bude moudré se vrátit na veřejné prostranství.
Pod pouliční lampou jsem hleděl do mapy, ale nevymyslel jsem nic lepšího, než v boční uličce zaťukat na spícího řidiče taxi. "Můžete mne hodit do Palace Station hotel?" Posunkem ukázal na zadní sedadlo a za minutku jsem vystupoval před hotelem chudší o sedm dolarů.
 
Las Vegas v noci   Las Vegas v noci
Las Vegas v noci.  Všechna kasína v tomto městě vydělají za rok 10 miliard dolarů.
Eiffelova věž sahá do výšky 160 metrů, to je právě polovina výšky pařížského originálu.

 
Hotelový recepční si mne podle pasu vyhledal v počítači a povídá: "Pane, Vaše rezervace je zrušena, včera jste se nedostavil, ubytovat Vás už nemůžeme."
V hotelu jsem měl rezervovány dvě noci. Když se host nedostaví,  rezervace se zruší a z karty se mu strhne cena za první noc. Z Honolulu jsem však mailem hotel v Las Vegas informoval, že přijedu o 24 hodin později."
Statný černoch za pultíkem se choval neoblomně a odmítal mne ubytovat.
"Vy jste nedostali můj mail, že se o den opozdím? Vždyť i letecká společnost z Honolulu Vám telefonovala."
"No, nějaké záznamy tady mám, ale to nejde."
Povídám: "Co děláte, když zákazník žádá změnu - chce ubytovat někoho navíc, přijede jiný den... ?"
"To se stává běžně, musíme vyhovět, samozřejmě!"
"Tak vyhovte i mně!"
Recepční chvíli klikal a pak zvedl hlavu: "Nocleh se snídaní nebo bez?" 
"Bez, děkuji", odvětil jsem. Dostal jsem kartu od pokoje a trvalo mi deset minut, než jsem pokoj našel. Palace Station patří mezi největší hotely na světě, ve kterém se počet pokojů nepočítá na stovky, ale na tisíce, a ubytování stojí velmi málo. Hosté totiž za ubytování zaplatí útratou v hotelových kasínech.
Nešel jsem spát a využil jsem hotelové kyvadlové dopravy zdarma do centra, bloumal půlnočním Las Vegas, v kasínech, kde to vonělo příjemnou kokosovou vůní, jsem se procházel kolem stolků a zblízka pozoroval, jak se hraje ruleta, kostky a black jack, aniž bych vsadil jediný dolar. Usínal jsem ve tři ráno s vědomím, že dnes už poletím do Evropy.
 

Ráno jsem se přejedl - navštívil jsem hotelový bufet ALL YOU CAN EAT (všechno můžeš sníst). Vstupné 6,99 USD v mém případě nestačilo - neměl jsem hráčskou kartu a musel jsem dva dolary připlatit. Uvedli mne ke stolu, který posloužil jako základna, snášel jsem postupně vajíčka, párky, krevety, rybičky, plněné papričky, fazolový salát, pudink, jahody... Pití roznášela španělsky mluvící servírka, která moc nerozuměla. Poprosil jsem ji o džus a kávu a než jsem se vrátil s dalším jídlem, stál na stole orosený půllitr džusu a půllitr ledového mléka, ze kterého trčely kusy ledu.
 
Las Vegas   Las Vegas
Socha Svobody v Las Vegas měří  na výšku 46 metrů i s podstavcem, to je polovina výšky originálu v New Yorku.
Na druhém obrázku zploštělý elipsoid překrývá Fashion - centrum módy.
 
Dopoledne jsem znovu prošel rušným Stripem dolů blíž k letišti, hodil jsem do sebe double espreso a když nejel žádný autobus, rozhlédl jsem se po taxíku. K nejbližšímu stanovišti taxí to byl sice kousek, ale s přístupem jen přes hotelovou recepci. Stoupl jsem si na pohyblivý chodník a nechal se vézt do hotelové haly obložené mramorem rovnou před honosnou recepci. Recepční zpozorněli a zvědavě si prohlíželi nového hosta - s batohem, neoholený, neupříliš upravený, s kruhy pod očima- vypadal jsem úplně jinak než jejich zámožní hosté. Vykročil jsem vpravo k blízkým dveřím, za kterými jsem tušil nástupiště taxi. Livrejové mne považovali za váženého hosta končícího pobyt, luskli prsty, aby čekající taxík popojel až ke mně, pozorně mi sundali batoh, uložili jej na sedadlo a urovnali na něm popruhy.
"Kam to bude, pane?"
"Na letiště."
"Na které letiště a který terminál?"
"McCarran International airport, flight to Europe", odpovídám.
Livrejové se klaněli, dlaň ke mně natahovali, ale očekávané dva dolary ode mne nedostali.
Dal jsem se do řeči se sympatickým taxikářem, ze kterého se vyklubal Filipínec žijící dlouhá léta v USA.
"Kdy jste byl naposled na Filipínách?", zeptal jsem se.
"Před deseti lety, ale posílám domů vydělané peníze. A odkud jste Vy?"
Odvětil jsem: "Z České republiky. Filipíny a Česká republika mají podobnou vlajku!"
Velmi jsem mu zalichotil znalostí filipínské vlajky a on zase zalichotil mně tím, že někdo v USA má povědomí o existenci České Republiky. Padli jsme si do oka a když zastavil před letištním terminálem, pár minut jsme si ještě povídali, než jsem vystoupil. Zaplatit nechtěl, prý je to na účet hotelu, kde jsem byl ubytovaný. Prozradil jsem, že s hotelem nemám nic společného a dal jsem mu deset dolarů.
 
Las Vegas - Caesars Palace   Las Vegas
 
Přes severní prosklenou stěnu mezinárodního terminálu se dalo dohlédnout na Jarní hory, které právě ozařovaly oranžové paprsky zapadajícího Slunce, prostě nádhera. Před vstupem do gejtu se shromáždila sotva stovka lidí a to bylo dobré znamení - letadlo poletí téměř prázdné. V úplně novém Boeingu 787-9 Dreamliner v konfiguraci 3+3+3 jsem měl v zadní části trojici sedadel jen pro sebe. Při nočním startu jsem se cítil naměko. Citové rozpoložení na mne přichází při každém odletu z Ameriky a pokaždé si dávám předsevzetí, že tam poletím znovu a znovu.
Letadlo hned po startu oblétlo noční Las Vegas dokola a výhledy byly úžasné. Z malé výšky jsem zřetelně poznával místa, která znám, po první okruhové zatáčce jsem měl jako na dlani Strip, vídeňské kolo a Stratosféru a když už město zůstávalo vzadu, letoun zatočil nečekaně potřetí a mohl jsem si ještě jednou vychutnat boční pohled na celé bláznivé Las Vegas vcelku s miliony světel.
 
Las Vegas   Las Vegas
Nedá se přehlédnout vídeňské kolo (High roller) a vlevo při okraji velký žlutý objekt - pětihvězdičkový hotel Wynn s 2.700 pokoji. 
 
Během desítihodinového letu do norského Osla se jídlo nepodávalo a to mi tolik nevadilo, protože po ranní návštěvě All You Can Eat jsem se cítil dlouho sytý. Zády jsem se opřel o okno, nohy si natáhl přes volná sedadla a listoval v nápojovém lístku na malém monitoru před sebou. Cesta kolem světa se přiblížila do finále, tak jsem se trochu rozšoupnul:  Tonic s ledem - klik, gin - klik. Objevil se nápis: Vaši platební kartu protáhněte štěrbinou v dolní části monitoru. Šup a je to. Do minuty se nade mnou skláněla letuška a podávala mi tácek s ginem a tonikem.
Toto byl nejpříjemnější let z celé cesty. Po pár hodinách jsem procitl, na displeji se dotkl rozetmívače a okno se začalo zvolna rozesvětlovat. Zasněžené norské pláně mi připomněly, že se konec mé pohádky blíží a že se z teplých krajin vracím do mrzutých listopadových mlh.
 

  

Norsko - Oslo
Letiště v Oslu zanechalo hrozné dojmy svou zchátralostí, astronomickými cenami občerstvení a množstvím mladých hochů ze Středního východu. Všude davy lidí a nebylo kam si sednout, tak jsem pár hodin pochodoval sem a tam. 
Při bezpečnostní kontrole nastal zádrhel. Průhledný sáček s kosmetikou, který vyhověl na deseti předchozích letištích, prý o dva centimetry přesahuje dovolený rozměr a mám si lahvičky přeskládat do správného sáčku.
Vysloužilé letadlo Ryanairu na lince Oslo - Londýn s arogantními stevardy jsem vnímal v ostrém kontrastu s předchozími lety.
 
Londýn
V batohu jsem vše pečlivě urovnal, přeskládal a využil jsem každého místečka, abych příliš nepřekročil povolený rozměr. Avšak už na kontrole zavazadel se můj batoh nelíbil, nechali jej projet dvakrát a pak jej odhodili stranou. Nechali mne stát a čas běžel, tak jsem se dvakrát ozval, ale nebylo to nic platné. Dál odbavovali stovky lidí a během dvaceti minut jsme tam stáli tři a čekali jsme, až se někdo uráčí naše zavazadla důkladněji prohlédnout.
Konečně na security control dorazila posila. Příchozí zaměstnanec můj vzorně uskládaný batoh rozvázal, obrátil dnem vzhůru, vysypal na velkou hromadu a začal se v ní přehrabovat. Jeho kolegové mu na monitoru předvedli snímek batohu, ukázali prstem na kritické místo a vynadali mu, že vysypáním provedl pěknou blbost, teď nic nenajde. Po dlouhém přehrabování však našel - miniaturní zubní pastu s náplní na jedno vyčištění. Obsahovala asi jeden gram pasty. Držel maličkou tubičku mezi dvěma prsty, vítězoslavně ji zvedal do výše, předváděl se kolegům, jak je dobrý, a naznačil mi, že si můžu věci sbalit. Prý jsem porušil leteckou bezpečnost. Prožíval jsem chvíle hlubokého pokoření.
 
Pak už to šlo ráz na ráz:  Londýn - Ostrava Mošnov. Tam mne čekala manželka Helenka a když jsme se shledali v letištní hale, pověsil jsem jí kolem krku věnec pestrobarevných květů z Havaje.

Měl jsem za sebou tři pohádkové týdny a byl jsem plný zážitků. Uletěl jsem 45.203 kilometrů a ve vzduchu pobyl rovných 60 hodin.
Každému bych přál, aby mohl takové dobrodružství prožít!


1. část:   Praha - Cheng-du - Singapur - Kuala Lumpur - Melbourne
2. část:   Nový Zéland - Sydney
3. část:   Havaj - Las Vegas - Oslo - Londýn - Ostrava

 

 

 
Na úvodní stránku
 
Austrálie   Thajsko   Japonsko   Singapur   Malajsie

Autem do těchto zemí:
  Albánie  Bulharsko  Turecko  Rumunsko  Maďarsko  
Finsko  Norsko  Švédsko  Litva  Lotyšsko  Estonsko
   

 

cestujte©2018

 

 

NAVRCHOLU.cz

TOPlist

Booking.com