Home
Cestopisy z cest autem:  Albánie   Benátky   Bulharsko   Černá Hora   Maďarsko  Turecko
Rumunsko   Makedonie   Finsko   Norsko   Švédsko   Pobaltí:   Litva   Lotyšsko   Estonsko

Nejčtenější:  Autem do Bulharska  Autem na Balkán  Termální lázně Buk  

 
Austrálie   
Malajsie    Thajsko    Singapur    Japonsko

 

Honza Hanus © 2018         


Cesta kolem světa 2016
 

 

 
1. část:
   Praha - Cheng-du - Singapur - Kuala Lumpur - Melbourne
2. část:  Nový Zéland - Sydney
3. část:  Havaj - Las Vegas - Oslo - Londýn - Ostrava  (11/2016)
 

Mont Eden   Auckland
Okolí Aucklandu na Novém Zélandě
 
Nový Zéland - Auckland - první dojmy
Po vystoupení z letadla v novozélandském Aucklandu jdete dlouhým tubusem a čtete nápisy: 
„Pokuta 4.000 NZD (70.000 Kč) za nezákonný dovoz potravin". 
„Dovoz potravin je přísně zakázán." 
„Toto je poslední koš, do kterého můžete odložit přivezené potraviny." 
A nad tím červeně přeškrtnuté kresby řízků, salámů, masa a vajec. Nic takového jsem samozřejmě nevezl, proto jsem výstrahám nevěnoval pozornost a přistoupil k přepážce s úředníkem: 
„Přivážíte nějaké potraviny?“  
Na bezprostřední otázku jsem hned bez rozmýšlení odpověděl: 
„Ne, mám jen malou čokoládku“.  
Úředník za přepážkou ožil, protože přišla jeho chvíle:  „A co je to čokoláda?“ 
Na pár vteřin jsem se zarazil.
„Na co máte čokoládu, co s ní budete dělat?“
Vyhýbal jsem se přímé odpovědi. Nechtěl jsem uznat, že čokoláda je potravina a vykrucoval jsem se, že přece nevezu maso, vejce ani salámy. 
Úředník opakoval otázku: „Co budete dělat s čokoládou?“
„Sním ji“, připustil jsem.  „Když ji sníte, tak čokoláda je co?“, triumfoval úředník.
„Tak čokoláda je food – potravina“. 
„Je potravina“, opakoval vítězoslavně.  „Umíte číst?“
To už mi červenaly tváře, potil jsem se a jen jsem věděl, že se nesmím nechat vyprovokovat. 
„Tady jste podepsal prohlášení, že nevezete žádné potraviny a tady jste podepsal poučení, že porušení zákazu bude pokutováno“. Vytáhl bloček a začal vypisovat pokutu.
„Prosím Vás ne, ne, nedělejte to“,  vyhrkl jsem zoufale rozechvělým hlasem.
Úředník se zarazil, na dvě vteřiny mi pronikavě pohlédl do očí a poté propisku pomalu odložil. Podal mi pas a se vztyčeným ukazováčkem mne propustil: „Ať se to neopakuje! Dávejte si pozor!"
 
Auckland - Nový Zéland   Katedrála sv. Patrika, založena 1842
 
Na půdu Nového Zélandu jsem tak vstupoval s pocity ponížení.  A to jsem mohl být rád, že batoh nechtěli prohlédnout, protože by našli tři čokolády a nějaké sušenky. Mít jen jednu čokoládku, nacpal bych si ji do pusy a řekl, že nevezu žádné potraviny. To bych chtěl vidět jeho protáhlý obličej!
Koupil jsem si zpáteční jízdenku z letiště do centra Aucklandu. V autobuse jsem zapnul kapesní GPS, v neznámém prostředí jsem sledoval polohu a vystoupil až blízko centra.
Přestalo pršet a teplota se ustálila kolem 17 stupňů.  Tady pro mne začínal nový úsek cesty kolem světa, protože předešlé destinace jsem prozkoumal při dřívějších cestách.
 
bankovka - note - 10 NZD   novozélandské bankovky
Novozélandské bankovky patří k nejkrásnějším na světě. Jsou vyrobeny z umělé hmoty a každá obsahuje průhledné okénko. Jeden novozélandský dolar má hodnotu kolem 17 Kč, australský dolar přibližně 18 Kč.
 
Po příznivých dojmech z Melbourne se mi zdálo, že Auckland stojí o příčku níž: prostředí hrubší, nedodělanejší, méně udržované, špinavé chodníky, nepořádek, tak trochu jako v USA. Město s řídkou zástavbou roztažené do plochy.
V centru prázdné ulice, málo lidí, málo aut, a proto i průjezd křižovatkami je organizován jinak – na tři doby: V první době jedou na zelenou auta v jednom směru, v druhé době auta na zelenou v kolmém směru a během obou dob chodci čekají.  Na třetí dobu mají všechna auta červenou a všechny přechody pro chodce zelenou, přičemž chodci přecházejí i napříč středem křižovatky podél šikmých čar. Zelenou barvu na semaforu pro chodce doprovází, stejně jako v Austrálii, příjemný periodický zvuk. Při této organizaci provozu se v křižovatce trochu déle čeká, ale tady se nespěchá a rychlé životní tempo sem ještě nepřišlo. Ačkoliv největší novozélandské město  Auckland čítá přes milion obyvatel, v jeho centru jsem si připadal jako v českém okresním městě. 
 
Pracanti shrabovali po zimě suchou trávu pod palmami, jarní vegetace se probouzela a na keřích se rozvíjely barevné květy. Do Vánoc zbývalo už jen šest týdnů, a tak za výlohami obchodů přibývala sobí spřežení posypaná vatou, vánoční baňky a v hlavní křižovatce umístili na průčelí domu obrovskou napodobeninu Santa Klause s jeleny.  
 
ulice v Aucklandu na Novém Zélandu   vánoční výzdoba v Aucklandu na Novém Zélandě
Na ulici v Aucklandu na Novém Zélandě.
 
V ulicích jsem kromě bělochů potkával mnoho přistěhovalých obyvatel asijského původu a jejich poměr se blížil půl na půl. Nešlo si nevšimnout mnoha zubožených bezdomovců  ležících přímo na chodníku pod dekou nebo pod špinavou peřinou.
 
Nový Zéland - Auckland - Sky Tower  - nejvyšší stavba na jižní polokouli
Na kopečku v centru Aucklandu se tyčí 328 metrů vysoká Sky Tower s dalekými výhledy. Takové věže lákají k vyhlídce v mnoha velkoměstech a většinou z nich shlédnete jen ulice v dálce mizející pod příkrovem smogu. Aucklandská věž však poskytuje mnohem unikátnější výhled: Vidíte desítky vyhaslých sopek na ostrovech, na pevnině, poloostrovy vybíhající do blankytného moře, přístavy, mosty mezi pevninami a lodě na moři.  Stoupl jsem si tam na 3 cm silné sklo a hleděl,  jak 300 metrů hluboko pod mými teniskami jezdí malá autíčka a plahočí se malí mravenečci. Přitom jsem se úporně držel zábradlí. Když jsem se víc osmělil a zábradlí se opatrně pustil, dostavil se příjemný svobodný pocit plný důvěry ve vlastní síly.
Dlouho jsem postával v blízkosti prosklené podlahy, kde každý druhý odvážlivec mi strkal svůj mobil nebo foťák a prosil mne o obrázek. Vyfotil jsem asi deset lidí a dělalo mi dobře, že snadno navazuji rozhovor a můžu na své osamělé cestě s někým prohodit pár slov. Pak jsem usedl do pohodlného křesla a relaxoval při pohledu na sopky při obzoru.
 
Sky Tower Auckland   skleněná podlaha
 
Nový Zéland - Auckland - sopky
V prostoru Aucklandu se před 50.000 lety nacházelo hotové peklo s vybuchujícími vulkány, tuhnoucí lávou a ponurým sirnatým ovzduším. 16 novozélandských sopek je činných a z nich 5 soptilo v posledních 50 letech, např. stratovulkány Tongarino a tři kilometry vysoký Ruapehu. Geotermální teplo vytápí domy a horké prameny se využívají k léčebným koupelím. Zemská kůra se na Novém Zélandu často otřese.
 
  
Kopec na obrázku je vyhaslá sopka Mont Hobson
 
Vypravil jsem se autobusem k jedné z nejznámějších sopek zvané Mount Eden (Maunga whau), která vystupuje 200 metrů nad okolní krajinu a z dálky se jeví jako zelený kopec. Vystoupil jsem na lem kráteru, který odkryl pohled na mohutnou hlubinu o ploše několika fotbalových hřišť porostlou trávou. Dolů se nesmí sestupovat, a tak jsem kráter alespoň obešel dokola po pěšině asi kilometr dlouhé. Na nejvyšším místě se po schodech vystoupí k jakémusi památníku na čtyřnožce. Bronzová směrová růžice tady ukazuje směry a vzdálenosti do světových velkoměst, např. 18.398 km do Říma. Můžete se posadit na některou z laviček s výhledem na centrum Aucklandu a velkolepý přírodní výtvor před Vámi.
 
kráter sopky Mont Eden - Nový Zéland   na nejvyšším místě kuželu sopky Mont Eden - Nový Zéland
Kráter vyhaslé sopky Mont Eden a vyhlídka na okraji kuželu
 
Nový Zéland - Auckland - minuty hrůzy

V Aucklandu jsem se na pár dní ubytoval v hotelu Imbis, který je typickou ukázkou využití a zastavění úzkého pozemku. Osmnáctipatrová budova hotelu 50 metrů vysoká měří na šířku jen šest metrů a i laikovi se zdá vratká jako kostka domina nebo útlá kniha postavená úzkou úzká stavba hotelu Imbis - Aucklandhranou na stůl.
Ubytovali mne v nejvyšším 18. poschodí s pěkným výhledem, ale z balkonu jsem vycouval rychle zpět. O narezlé zábradlí se nedalo bezpečně opřít, kývalo se, rezavé šrouby se viklaly a při bočním pohledu na obvodovou stěnu jsem uviděl jen 10 cm uzoučký betonový panel. Představu, jak na balkoně popíjím kávu, jsem raději opustil.
Ke spánku jsem ulehl přesně o půlnoci, zavřel oči a zvolna se nořil do říše snů. Netrvalo ani dvě minuty a zaslechl jsem jakési zvuky:  Lup, lup, vrz, vrz. Zpozorněl jsem, zvedl hlavu a zaposlouchal se:  Vrrrrz, vrrrrrz, lup, lup, buch, vrrrrrrrrz...  Co se to děje?
Náhle jsem pocítil zřetelné zhoupnutí, jako bych se vychýlil na houpačce. V mžiku jsem měl jasno: Zemětřesení!
Během vteřiny jsem stál na nohou. Utéct! Už držím kliku. Pas. Vracím se pro pas. Padá mi spodek od pyžama a natahuji si kalhoty. Znovu u dveří. Ještě kreditku!
Hledám kreditku a koutkem oka sleduji pootevřené dveře od koupelny. Samy se otvírají a přivírají. Budova se houpe! Zřetelně to cítím a houpu se jak na lodi!
Už mám pas, kreditku, kalhoty, co tak popadnout rovnou batoh? Rychle do něj rvu věci, hlava nehlava, přitom poočku sleduji dveře od koupelny. Pohybují se, ale už ne tolik.
Naplněný batoh stlačuji kolenem, zapínám si mikinu a v hlavě mi letí plán:  Poběžím 18 pater dolů po schodech a pak honem na volné prostranství. Ale poprchá, tak pod most. Ne, pod most nemůžu, jsou tam bezdomovci. Co budu dělat do rána v té zimě ?
Znovu pohlédnu na dveře od koupelny. Už se skorou nehýbou, široký rozkmit se během minuty změnil na milimetrové pohyby. Váhám.
Usedám na postel a myšlenky pádí. Co teď? Protější dům celý svítí, všichni jsou vzhůru, pokřikují z balkonu na balkon. Ale nikdo nevybíhá.
Spouštím internet, do Google píšu earthquake a nabíhá červený nápis:  Just now! Silné zemětřesení, epicentrum Nový Zéland, magnituda 7,9 až 8,0! Nejsilnější zemětřesení na zemi za posledních 12 měsíců!
Po pár minutách mi pípla SMS: „Jsi v pořádku?" Sestra Kája na odvrácené straně zeměkoule už o zemětřesení věděla a projevila obavu.
Do rána jsem oblečený a nezakrytý polehával na lůžku s batohem vedle sebe, připravený ihned vyběhnout. Naštěstí to nebylo třeba.
 
Auckland z dálky  strašidelné stromy - Auckland, Nový Zéland

 
Ráno jsem procházel kolem Sky Tower. Z věže se v noci odlouply a na zem spadly kusy betonu, zřízenci okolí ohrazovali páskou a ke vchodu umístili nápis ZAVŘENO. Po celý den jsem pak mnohokrát pociťoval jakoby lehké otřesy půdy pod nohama a kladl si otázku: To se mi zdá nebo je to doopravdy?  Vyvolávalo to nepříjemný a nejistý pocit, který jsem zprvu přičítal posttraumatické poruše. Prožité zemětřesení totiž působí na lidskou psychiku víc, než byste si mysleli a noční událost mne nečekaně rozhodila.
 
  
Tasmánské moře, v pozadí sopka
 
Tyto drobné otřesy byly skutečné - šlo o doprovodný zemětřesný roj se stovkami záchvěvů o síle 2. až 3. magnitudy, které jsou na hranici rozpoznání člověkem.
Nový Zéland se mi sice zalíbil, ale odletu jsem se už nemohl dočkat. Ještě na letišti se jemné záchvěvy podlahy přenášely do mých tenisek a teprve v letadle jsem se cítil bezpečně.
Latinskoamerická společnost LATAM přistavila k letu nový Boeing 787 Dreamliner, palubní hlášení znělo ve španělštině, při startu se mnozí pasažéři křižovali a za letu pouštěli úchvatnou hudbu z tichomořských ostrovů. Asi nejpříjemnější let z celé cesty skončil po třech hodinách na letišti v Sydney.

Austrálie - Sydney -  první dojmy
Při kontrole pasu a víza úředník nemohl pochopit, že na půdu Austrálie vstupuji během týdne už podruhé, odstavil mne stranou a můj pas odnesl jiný úředník kamsi do kanceláře. Davy prošly a zůstalo nás pět, u kterých úředníci zapochybovali. Asi 20 minut jsme čekali, co bude. Pak nás všechny naráz zavolali do kanceláře a bez řečí nám vydali pasy se vstupními razítky.
Koupit si jízdenku na vlak do centra nebylo jednoduché a trvalo mi to půl hodiny. Ke dvěma jízdenkovým automatům se táhly delší řady, tak jsem to zkusil u okénka, ale nebavili se se mnou a ukázali na automaty. S dotykovou obrazovkou jsem si nerozuměl, neintuitivní program mi pořád nabízel jakési OPAL karty, tak jsem to vzdal, ustoupil stranou a pozoroval, jak to dělají jiní. Znovu jsem vystál řadu, proklikal se k jednorázové jízdence a zhavaroval jsem na kreditní kartě. Accept local credit card only - přijímá jen speciální místní karty. Program zamrzl, nic se nedělo a lidé za mnou začali přecházet do druhé řady. Teprve další pokus s jinou kartou v jiném automatu mi vyšel a na nástupiště jsem odcházel s předraženou jízdenkou a pocitem naprostého blbce.

ve vlaku z letiště v Sydney   park v přístavu v Sydney
Ve vlaku mezi letištěm a centrem.                                                Park v přístavu 10 metrů od moře.
 
Nesnáším jízdu vsedě proti směru jízdy, ale sedačku i sklon sedátka šlo upravit snadným důmyslným překlopením opěradla - a už jsem seděl ve směru jízdy. Jsou to ty modré sedačky na obrázku. Vystoupil jsem dvě zastávky před centrem u Muzea, protože jízdenka tam stála o stovku méně. Během dlouhé chůze se mi popruhy batohu zařezávaly do ramen. Spoustu lidí kolem, auta a hluk jsem vnímal jakoby zdálky, až jsem odpadl a klesl na nejbližší lavičku. Projevily se časové posuny, dlouhé přelety, nevyspání a celé dny na nohou.
Hodil jsem do sebe na ex Red Bull, vytáhl mapu a zorientoval se. Seděl jsem v samém centru na MARTINS PLACE, na příjemném náměstí 30 x 250 metrů s mnoha lavičkami a fontánami (obrázky dole). Pod náměstím v suterénu nabízejí Asiaté drahé občerstvení a můžete tam nasednout na metro. Náměstí se táhne do kopce a když jsem vystoupal na horní konec a dal se vpravo, po 50 metrech jsem se usadil ve venkovním LEGAL GROUND CAFE a praštil jsem se přes kapsu - dal jsem si kopu vaječiny se slaninou a pečivem. Když jsem pak vysrkal ještě hrnek horkého Long Black Kafe, cítil jsem se opět plný síly.
 
  
 
Sydney Tower Eye - vyhlídková věž
Osvědčilo se mi vždy na začátku pobytu vyjet na místní kopec, vyhlídku nebo věž a zorientovat se. Na letišti a v hotelích předtím obvykle posbírám prospekty, ze kterých se dají odtrhnout slevové kupony pro turisty. V Sydney sice většinou jen 5 až 10%, ale dobré něco.
Špatně označený, nenápadný vstup do věže jsem našel v páté etáži nákupního centra. Na pokladně mi 10% slevu uznali, dostal jsem i papírové brýle a před výtahy jsem se usadil v 3D kině. V pětiminutovém působivém filmu poletoval barevný papoušek nad Sydney a představil pár zajímavostí. Po důkladné osobní prohlídce mne pustili do výtahu a pak už jsem pohlížel na Sydney z výšky 300 metrů. Budovu Opery z věže neuvidíte - skoro celá se ukrývá za mrakodrapy, jinak průměrný výhled, nic moc.
 

Pohled ze Sydney Tower Eye k severu.
 
Sydney - stravování
Mnoho návštěvníků Sydney  usedá ke stolům na ulici ve velkokapacitních zahrádkách, kde se v poledne podává meníčko s pitím za 24 AUD  (430 Kč) a večerní dinner s pitím za 30 AUD (540 Kč). Sednout si do kamenné restaurace však znamená zaplatit dvakrát tolik.
Ve světě je běžné považovat oběd (lunch) jen za lehké jídlo a největší porce si dopřát na večeři (dinner).
 
snídaňové menu   australská káva v Sydney
Tato snídaně včetně kávy s posezením u stolečku na ulici přijde v Sydney na 16 AUD (300 Kč).
 
U asijských kiosků se dá poobědvat za 20 AUD (360 Kč). K jídlu dostanete dřevěné hůlky, ale když chcete plastový příbor, s velkou ochotou se nesetkáte. V bufetech se Vás vždy zeptají: „Eat in or take away?" Tady nebo s sebou?
Poměrně zdravě jsem se najedl u kiosků, kde čerstvé mango oloupané a nakrájené na kousky prodávali za 5 AUD (90 Kč). Pochutnal jsem si na rybě barramundi v těstíčku (5 AUD) a jelikož právě zavírali, dostal jsem dvě porce za cenu jedné. Další den těsně před zavírací dobou se mi podařilo dvojitý nákup zopakovat.
Silná káva člověka postaví na nohy, ta stála 5 AUD, a několikrát jsem si koupil ovocnou misku - 10 druhů lákavého ovoce, 300 gramů, také za 5 AUD. Při placení se mne dvakrát pokoušeli ošidit a při prvních slovech mého odporu hodili na pult chybějící bankovku.
Uvnitř mnoha obchodů mívají vedle pokladny ještě bankomat a mini směnárnu, ovšem s nepřijatelným poplatkem kolem 12%, který většina zákazníků zjistí až po výměně. Také jsem se nechal nachytat.
 
Sydney - přístav - Opera
Zátoka v Sydney hostí každý den jinou výletní loď. Takové kolosy jsem v životě neviděl, například Emerald Princess s 11 patry nad hladinou pro 3.600 pasažérů!  Když loď večer odplouvala a zahoukala na rozloučenou lodní siréna, lidé si zacpávali uši.
 
přístav v Sydney   přístav a Harbour Bridge v Sydney
Přístav v Sydney, vdáli most Harbour Bridge.
 
Přístav se dá považovat za turistické centrum Sydney s nejvyšší koncentrací turistů. Vlevo od úzké přístavní zátoky se klene majestátný Harbour Bridge (vpravo nahoře), kilometr dlouhá ocelová mostní konstrukce přezdívaná podle tvaru „ramínko na šaty". Můžete si zaplatit Bridge Climb - atraktivní adrenalinový přechod po klenutém mostním oblouku bez zábradlí, jištěni jen lanem, 60 metrů vysoko nad hladinou. Ale 300 AUD (5.400 Kč) za 20 minut je trochu moc i na australské poměry.

Opera se nachází na pravé straně přístavní zátoky. Cestou k ní po pobřežní promenádě míjíte desítky kaváren, turisté se fotí v pozadí s Operou, s Harbour Bridge a s ptáky sedajícími na rozpažené ruce.
 
schodiště před Operou v Sydney   Opera v Sydney
Opera v Sydney
 
Před Operou se nachází místo setkání a schůzek:  široké stupňovité schodiště, kde ještě za večerní tmy schody sálají teplem a příjemně se na nich sedí s dobrým výhledem na zátoku s mrakodrapy. Při obchůzce kolem Opery jsem si povšiml špatného stavu keramických dlaždic pokrývajících povrch budovy. Nápadně připomínají kuchyňské obkladačky, odlupují se a spáry praskají.
 
  
Povrch Opery zblízka a schodiště před Operou.
 
Osmělil jsem se a vstoupil do Opery. Na prohlídku koncertního sálu mne nevpustili, prý jen exkurze objednané dlouho předem, tak jsem si neodpustil kavárnu. Vypadala příliš nóbl, ženy v róbách, muži ve smokingu, mramorové stolky. Dva uniformovaní číšníci u vstupu si mne změřili od hlavy k patě a podívali se na sebe. „Pustíme ho?" vyčetl jsem z jejich mimoslovního projevu. Nevypadal jsem jako typický host: vyšmatlané tenisky; tesilové kalhoty, co vytřely prach ze sedaček letadel, vlaků a autobusů; pomačkaná košile, naposled opraná mýdlem, vyždímaná v ruce a usušená na šňůře v hotelovém pokoji; na zádech neforemný batoh. „Rád bych si v této krásné kavárně dal šálek kávy, mohu dál?" a vykročil jsem proti nim. Nezmohli se na odpor a uvedli mne ke stolku.
 
Zátoka v Sydney   Opera v Sydney
 
Sydney - Bondi Beach
Během listopadového pobytu v Sydney se denní teploty pohybovaly kolem 23 stupňů, ale poslední den se prudce oteplilo, přišla jasná obloha a s ní 33 stupňů ve stínu. Autobusem jsem se vypravil na okraj Sydney, kde se ve dvoukilometrové zátoce rozkládá údajně nejkrásnější pláž světa Bondi Beach. Z Tasmánského moře žene teplý vítr k pevnině obrovské pětimetrové vlny a stovky surfařů tam nacházejí svůj ráj. Kvůli vlnám se koupaní omezuje jen na dvě vyhrazená místa pod dohledem plavčíka. Bosky jsem se procházel na rozhraní písku a vody a zaplaval si. Velmi jemňounký písek se mi přilepil na místa namazaná krémem a z vlasů jsem ho nemohl dostat. Nenašel jsem žádnou převlékárnu, toaletu ani sprchu. 
Vystoupal jsem na blízký pahorek, sedl si do stínu z dosahu sálajícího Slunce a kochal se výhledem na úžasnou zátoku. Barevní papoušci se usadili na větvi nade mnou a zvláštně skřehotali, jakoby hráli na varhánky. Napadlo mne, jak to právě teď vypadá doma:  Půlnoc, tma, studená mlha a za pět hodin bych vstával do práce. 
 
Bondi beach  
 
Sydney - odlet
V obrovském lidském mraveništi se neztratíte, vše mají srozumitelně označeno a šipky vedou dokonce i ke sprchám. Malou šatnu se sprchou tam můžete použít sami a zadarmo. Předem jsem však nepomyslel na ručník a když jsem se znovuzrozený vyštrachal ze sprchy, nebylo čím se utřít a místo ručníku jsem musel vzít zavděk špinavou košilí z batohu.
„Letíte do Honolulu?  Máte vízum nebo ESTA do USA? Ve kterém hotelu tam budete bydlet? Sedadlo chcete k oknu nebo do uličky?"  U security prohlídky jsem zasunul pas do automatu fotkou dolů. Modré světlo, tři vteřiny, zelené světlo. Postoupil jsem dál. Tady úřednice třídila pasažéry - běžné pasy vlevo, cizokrajné pasy vpravo k důkladné prohlídce. Samozřejmě vpravo.  „Vytáhněte všechno z kapes, musejí být prázdné!" Mince, zápisník, propisku, řemen a tenisky jsem odložil do lorny, podle pokynů jsem si stoupl do průhledného válce na vyznačené šlapky a zvedl ruce. „Bzzzz, bzzzz", projelo těsně přede mnou rameno a připadal jsem si jak při nemocničním vyšetření.
„V levé kapse něco máte, obraťte kapsy!" Vytáhl jsem kapsy naruby a z levé vypadl maličký útržek toaletního papíru. „Jak to, že jste to nevyndal, vy jste nerozuměl?" Ale rozuměl, říkal jsem si v duchu, vy přece jdete po kovu - nože, nůžky, spreje, pistole. Jak mne mělo napadnout, že kousek toaletního papíru ohrozí bezpečnost letecké dopravy?
„V batohu převážíte zakázané liquid - tekutiny. Otevřete batoh!"
Vždyť tam žádné pití nemám, podivil jsem se a než jsem se vzpamatoval, úřednice z batohu vylovila igelitový sáček a z něj s odporem dvěma prsty vytahovala mokrou košili ze sprchy. 
„Co to je ?", ptala se překvapeně. "Mokrá košile, ve sprše nebyl ručník", odvětil jsem.
 
O hodinu později otevřeli gejt a při vstupu chtěli vidět palubní lístky. Posunoval jsem se spolu s ostatními, každého si odškrtli v seznamu a pustili dál. Mne však odvedli do kanceláře. „Předpažte ruce dlaněmi dopředu". Nerozuměl jsem přesně tělocvičnému pokynu, až mi úkon předvedli. Velkou pinzetou nabrali chomáček zvláštní vaty a tou se dotýkali mých dlaní, hlavy, zad, kalhot, nechali si otevřít batoh a vatou prošmějdili obsah. Vatu vložili do analyzátoru a stiskli tlačítko. Odpočítávalo to 10, 9, 8, ... a místo nuly se rozsvítilo zelené světlo.  „Je čistý", prohodili mezi sebou. „Můžete jít". Zkrátka a dobře, vytipovali si mne, zdál jsem se jim podezřelý, a proto mne proklepli. Nevadilo mi to a je dobře, že se bezpečnostní prohlídky neodbývají. Co myslíte, kdo by šel k prohlídce v Praze na letišti: Němec nebo držitel pasu Papui-Nové Guinei?   
Nedlouho potom jsem se usadil v Boeingu 787-800 Dreamliner a těšil se, že za 10 hodin spatřím Havaj.    pokračování - 3.část

 

1. část:   Praha - Cheng-du - Singapur - Kuala Lumpur - Melbourne
2. část:   Nový Zéland - Sydney
3. část:   Havaj - Las Vegas - Oslo - Londýn - Ostrava

 

 

 
Na úvodní stránku
 
Austrálie   Thajsko   Japonsko   Singapur   Malajsie

Autem do těchto zemí:
  Albánie  Bulharsko  Turecko  Rumunsko  Maďarsko  
Finsko  Norsko  Švédsko  Litva  Lotyšsko  Estonsko
   

 

cestujte©2018

 

 

NAVRCHOLU.cz

TOPlist

Booking.com