Autem na Balkán
 

 
 Turecko autem            Home
 Rumunsko autem        Finsko autem
 Bulharsko autem         Norsko autem
 Maďarsko autem        Švédsko autem
  Estonsko autem           Lotyšsko autem

  Slunečné pobřeží         Litva autem
 Nesebr  Vlas  Kiten   fotky z BG


Autem na Balkán

 

 
 

                                                                                      Honza Hanus © 2017     cestujteseznam.cz

 

 
 
Popis naší prázdninové cesty autem
na Balkán  -  14 zemí  -  12 dní  -  4.574 km :                     
 
Úvod  -  Černá Hora  -  Albánie  - 
Makedonie  -  Řecko  -  Turecko  -  Bulharsko  
 
K Černému moři to máme i s plánovanou zajížďkou kolem Jadranu 2.600 km. Jedeme dva - já a manželka Hela. Úmyslně jedeme oklikou přes Rakousko, italský Terst  a úzkým pruhem Slovinska vjedeme do Chorvatska.
Za soumraku parkujeme v Podgoře na Makarské riviéře a hledáme nocleh. Priváty jsou obsazené, hotely plné, u zprostředkovatelů nic nemají. Je tma, jsme unavení, zapocení, potřebujeme oddech a hned první noc v autě spát nechci.
Procházíme uličkami a sem tam zazvoníme s dotazem:  "Svobodna staja, apartmen?" Po desátém dotazu máme úspěch - stará paní s námi schází po schodech kamsi do suterénu a otvírá malou nevětranou komůrku bez oken, bez nábytku. Jen dvě postele a holé stěny. Její návrh na 50 € za noc ihned zamítáme jako nehorázný a odcházíme, paní za námi cosi křičí o nevděku.
 

Ubytování se štěstím

Noční promenáda v Podgoře žije naplno, zmrzlina, bary, hudba. Lidé se baví, jen nám už docházejí síly. Blízko nás ve tmě sedí Chorvat a na stoličce před sebou vystavuje k prodeji láhve s medem. Nevíte o nějakém "sobé"?, dotazuji se a on, že ví. Chceme pokoj vidět, ale odbývá nás neochotně - co na něm uvidíte? Normální pokoj.
Po chvíli přemlouvání nás vede do třetího patra a za 60 € nám pronajímá nádherný apartmánek se vším všudy přímo nad mořem a promenádou. Lepší nocleh jsme nemohli najít.
 
Za Dubrovník
Ráno v šest se koupeme v Jadranu, jako první zákazníci kupujeme v pekárně pečivo a vyjíždíme. V údolí Neretvy u plantáží mandarinek s údivem hledíme na dálnici, která končí až tady.
Do Dubrovníku nezajíždíme, protože v minulosti jsme tu byli autem víckrát. Vždy mne lákalo jet ještě dál a konečně dnes si ty neznámé kraje naplno vychutnám.

Černá Hora  (Montenegro - MNE)                                                                            
 
(Republika Černá Hora, 600.000 obyvatel, rozloha jako dva naše kraje, hlavní město Podgorica, měna euro).

 

Na hranicích se zdržujeme 20 minut. Vylepujeme za 10 € povinnou ekologickou nálepku a už projíždíme jednu vesnici za druhou. Vypadá to tu jako v Chorvatsku, ale úroveň o stupeň horší. Každé třetí auto je taxík, který řídí řidič v bílé košili s kravatou. Cizince tu žádné nevidíme, což poznáváme podle písmen MNE  (Montenegro) v modrém proužku na značce téměř všech aut. Všude přetížená doprava, mraky lidí, hodně to tu žije. Nápisy azbukou a latinkou současně.
 

hraniční přechod z Chorvatska do Černé Hory    první dojmy z Černé hory

 
Z prosluněné krajiny vjíždíme do tunelu a oči si zvykají na temnotu. Mžourám do šera a musím nečekaně prudce brzdit, protože tunelem pro auta se volně procházejí lidé! Kdyby šli aspoň po kraji za sebou, ale jdou vedle sebe a opodál dokonce sedí na obrubníku s nohama do vozovky. Většina řidičů je nemůže hned spatřit. Tak to už jsme na Balkáně, tady se zmenšuje opatrnost a zodpovědnost.
 
Trajekt přes Boku Kotorskou
Přijíždíme k Boce Kotorské - největšímu zálivu Jadranu do pevniny. Silniční pruh označený "trajekt" nás dovede až na palubu lodi a za 4 € (2010) se i s autem přeplavujeme na protější břeh. Pět minut plavby mám ušetřilo desítky kilometrů jízdy kolem zálivu.
 
trajekt napříč kotorským zálivem   záliv u Boky Kotorské

na trajektu    záliv u Boky Kotorské 

 

Budva

Ve velkém vedru přijíždíme do města Budva - největšího letoviska Černé Hory. Ubytováváme se v předem zajištěném hotelu "Slovenska Plaza", který má přes tisíc lůžek a nachází se v mnoha budovách rozlehlého parku. Za recepcí na nás čeká malý elektromobil a veze nás i s taškami spletí uliček asi půl kilometru daleko před dveře našeho pokoje.
Míříme na malou kamenitou pláž. Dostat se do vody není snadné - deka na dece, strašná hustota lidí. Šlapeme po cizích dekách a noříme se do slané vody. Zažili jsme už lepší koupání.
Když se zaposloucháme do řeči místních obyvatel, je jim dobře rozumět, víc než chorvatštině.
 
Šedesát druhů zmrzliny
Večer se procházíme po promenádě v Budvě a zajdeme do Starého města s hradbami, které vypadá jako zmenšený Dubrovník. Prodlužujeme pobyt v chládku úzkých uliček, protože vedra začínáme mít dost.
Nabídka služeb a jídel na přímořské promenádě je mimořádná. Šedesát druhů zmrzliny vedle sebe v řadě jen tak neuvidíte, toto se s Chorvatskem nedá vůbec srovnat, Chorvati jsou v jídlech a občerstvení velmi slabí.
Kupuju si u kiosku djuněr, připravuje mi ho Slovák a dostávám od něj mimořádnou porci. Večer v příjemné restauraci ochutnáváme míchané nápoje - zachutnal nám nešizený ledový East Wind a káva mi voněla jako v Itálii.
 
promenáda v městě Budva    v historickém centru města Budva
 
Cenovou hladinu v tomto letovisku mají vyšší než u nás (oběd od 5 € za špagety, voda k jídlu 0,8 €, nealko nápoj 1,6 €,  zmrzlina kopeček 0,8 €,  malé smažené rybky 1,5 €/10 dkg).
Ráno snídáme neznámá jídla pod širým nebem v hotelové restauraci a odháníme ptáky, kteří troufale dosedají na náš stůl.
Na jedno přespání byly hotel i místo dobré, ale týdenní pobyt v Budvě si nedovedeme představit. Vydáváme se směrem k Albánii. Než nastartuji, jako obvykle kontroluji:   Kreditka, peněženka, pasy ...
 
Neschopní recepční
Nemáme pasy !! Recepční nám je sami od sebe nevrátili a my na pasy zapomněli. Zpět do recepce. Stojí tam tři recepční a všichni do jednoho úplně neschopní! Jeden z nich vytahuje naše pasy, náš doklad o zaplacení jim nestačí, musí si v počítači ověřit, že jsme opravdu zaplatili. V počítači mezitím deset minut vyřizují platbu nějaké skupiny. Stojíme a trpělivě čekáme, ještě že se nevracíme až z albánských hranic! Pasy bez omluvy vydávají, vlastní chybu nepociťují a zaskočí je až naše nevlídná řeč na rozloučenou.

 
Svatý Štefan    v dálce město Budva - záliv
 
Ptáme se na cestu
Zastavujeme u ostrova Svatý Štefan, který známe z obrázků, fotíme, jedeme kolem nového tunelu Sozina a zanedlouho jsme v druhém největším letovisku země - v městě Bar. Binec kolem cesty kontrastuje s krásnými domy, křižovatky postrádají označení a bloudíme.

v blízkosti černohorského města Bar
 
Naše GPS nemá mapy této země. Občas se dotazujeme - jedeme dobře na Krute, Vladimir? Všichni nám ukazují kamsi do hor, cesta se zužuje, vede koloniemi zahradních domků a dvě auta si tady stěží vyhnou (obr.vpravo dole). Tohle že je hlavní tah do Albánie?
 
Neztratili jsme se?
V náhorní planině projíždíme silnicí, jaká u nás obvykle spojuje kravín s vesnicí. Kolem se pasou kozy, ovce, krajina sálá horkem. Už deset minut jsme nepotkali žádné auto. Neztratili jsme se v horách?Neztratili. Rezavý plech s šipkou a nápisem Albania, přitlučený na stromě, míří naším směrem.   
Přijíždíme k nehodě. Pod zemědělský traktor s fůrou sena se zaklínilo černé audi s albánskou značkou. Stalo se to v zatáčce, audina svou rychlost neubrzdila a naprala to pod traktor. Nikomu se nic nestalo. 
 
černohorské město Bar     nad městem Bar
  
Na konci světa
Zastavujeme v osadě Vladimir u albánských hranic. Deset rozpadlých baráků, dvě hospody, vraky aut, slepice na silnici, plevel, binec, spleť drátů mezi domy. Muslimské ženy zahalené šátky prodávají melouny. Odpadky všude dokola, smrad a hejna much. Fotím si to a vzbuzuji zájem místních obyvatel.
 
v jihovýchodním cípu Černé Hory u albánských hranic   vesnice Vladimir u albánských hranic
 
Mafián nám hrozí
Naše auto stojí na trávě vedle silnice a fotíme si olivový háj. V tom se ze zatáčky vyřítí nejnovější BMW a prudce zastaví v oblaku prachu schválně těsně před naším nárazníkem. Rychle nasedáme a zamykáme se. V protějším autě za sklem spatřuji vztyčenou zaťatou pěst a za ní snědý obličej plný vzteku. Vůbec nechápeme, oč mu jde a co mu vadí. Nepřekáželi jsme mu, tak proč na nás najel?
Těsně nás objíždí a se zakvílením pneumatik rychle mizí z dohledu. Měl albánskou značku. Co nás v Albánii čeká ?

Albánie                                                                                                                     
 

(albánsky
Shqipëria,  3.700.000 obyvatel,  rozloha jako Morava,  hlavní město Tirana, nejzaostalejší evr.země)  
 

hraniční přechod mezi Černou horou a AlbániíHraniční přechod
Přijíždíme z Černé Hory na hraniční přechod Muriqan, nad kterým se tyčí vlajky Albánie a EU (přestože Albánie není v EU). Řadíme se na konec krátké kolony.
Vojáci se samopaly procházejí kolem našeho auta, prohlížejí si nás, a tak foťák vytahuji raději až za jejich zády a fotím si betonový bunkr se střílnami.
Čekáme 40 minut. Když se dostaneme k odbavení,
chtějí vidět pasy, malý techničák, zelenou kartu a několik minut opisují naše data do počítače. Neplatíme vůbec nic a hned jedeme. V zemi nás vítá obrovitý billboard Vodafonu.
 
první metry v Albánii - těsně za hraničním přechodem
 
Hra nervů - najíždějí na nás
Na prvních kilometrech poznáváme dopravní anarchii - tady dopravní pravidla jako by neexistovala. Ve vesnici nás stokilometrovou rychlostí předjíždějí auta bez poznávacích značek.
Dvakrát na nás protijedoucí auto schválně najíždělo do naší poloviny -  zrcátko na zrcátko, blatník proti blatníku, je to válka nervů, kdo komu uhne. Uhýbáme na poslední chvíli, ale není moc kam, pod cestou je sráz a řeka.
Podobně někteří chodci - schválně nám jdou přímo pod kola a dívají se přitom na nás. Uhýbám a přesto chodce jen těsně míjím zrcátkem. Copak tady ztratili všichni rozum?
Po cestě volně pobíhají přemnožení psi a kočky, sem tam leží přejeté zvíře na silnici.
 
Co je to za auta?
Kolem nás se prohánějí samá nová, moderní auta: BMW, Audi, Lexusy aj. Registrační značky mají hlavně německé, méně holandské, belgické, španělské, švédské. Že by tady jezdilo tolik cizinců?
Omyl. Jediní zatoulaní cizinci jsme tu my a všechna tato drahá auta registrovaná v EU řídí místní snědí hoši. Projíždějí se jen tak bez cíle, závodí, navzájem  se předvádějí.  Jedou proti nám, za námi se otočí a vzápětí nás obrovskou rychlostí předjedou.
 
Auta z celé Evropy
Mám za to, že každé z těchto aut patřilo dříve někomu v Západní Evropě a majitel ho jednoho dne už nenašel na místě, kam ho odstavil.
Tato auta brázdí albánské silnice bezostyšně s původními registračními značkami. Odhadem to mohla být
třetina aut - tedy každé třetí auto v Albánii mělo v modrém proužku s hvězdičkami značku D, NL, I, B ...
V první vesnici se tyčí minaret a muslimské ženy zahalené v šátcích pasou krávy. Muži sedí u skleniček pálenky ve stínu pod stromy. Silnici lemují elektrické dráty prověšené nebezpečně až do trávy k zemi a podél příkopy se válí spousta odpadků. Vypadá to, jako by je tady vysypalo popelářské auto.
 
Průjezd ghetem
Po ujetí 14 km od hranic (Muriqan) se ocitáme na předměstí Skodaru (Shkod
ër) těsně u cípu Skodarského jezera, kde z něj vytéká řeka Buna směrem k moři.
Tady už to začalo být drsné, protože jsme projížděli jakýmsi ghetem. Vlevo míjíme nuzné chatrče pobité plechem, ženy perou prádlo na ulici, snědí výrostci na nás čumí, cosi vykřikují a vbíhají nám do cesty, všude kolem se povaluje neskutečně odpadků. A ten smrad!  Ujišťuji se, že jsme v autě zamčení. 

předměstí Skodaru (Shkodër) v Albánii
 

Jedeme na červenou
Uprostřed gheta musím zastavit na semaforu před úzkým mostem. Tlupa snědých výrostků si na nás ukazuje a jde k nám. Zezadu se na mne tlačí velké auto, troubí a bliká. Řidič gestikuluje, že mám jet.
Jízda na červenou se mi zdá přijatelnější než setkání s albánskými hochy, proto řadím jedničku a vjíždím na most. Přejíždíme dřevěné trámy natřené dehtem, pod našimi koly se nadzvedávají a klapou, dírou v mostě zahlédnu řeku pod námi.
 
most přes řeku Bunu u cípu Skodarského jezera v Albánii
 
Jel jsem krokem a vedl jsem kolonu dalších aut na červenou. Proti nám už vyjížděla kolona aut na zelenou, vyhnout se moc nedalo, všichni rozhořčeně troubili, ale nějak jsme to bez odřených zrcátek zvládli. 
 
Konečně na "dálnici"?
Následuje druhý most přes řeku Drinu a pak už vjíždíme na dálnici směr Tirana. Pokusím se dálnici popsat:  Široká jako naše dálnice, povrch lepší než naše dálnice, uprostřed pruh keříků, ale žádné nakreslené pruhy.
 
dálnice v Albánii
 
Všichni jedou živelně, předjíždějí se zprava, zleva, blinkr neznají. Stále se opakující značka 50km/h před prašnými odbočkami nikoho nezpomaluje, vozidla se stále  řítí kolem 100 km/h. Pomaleji jedou jen vysokozdvižné vozíky a koňský povoz se senem. V tomto provozu kličkují vpřed motocyklisté rychlostí až 200 km/h, a to zásadně bez přilby, v kraťasech a tričku, s nazouváky na nohou.  
Albánská dálnice nás neustále překvapovala. Nejprve se nečekaně zjevila auta přímo proti nám bez upozornění na "provoz v obou směrech". Pak jsme přeskákali veliké hrby - kdysi tu jel domíchávač s betonem a párkrát mu ukáplo. Na schodek nově položené živice jsme najeli, stejně jako ostatní, v plné rychlosti a v nápravě to křuplo. A největší perličkou byl betonobý blok přímo uprostřed dálnice, který nutil auta k přejetí do protisměru (obrázek dole). Žádné značky předem nesnižovaly rychlost a kdyby do bloku někdo v noci najel, měl by smůlu.

dálnice v Albánii
 

Stovky benzinek a myček

Uvěřili byste, že v Albánii mají nejhustší síť benzinek v Evropě?  Na jednom kilometru jsme napočítali i šest benzinek a na dálnici do Tirany jich leží stovky. Nejde přitom o benzinky bulharského typu, ale
benzinka v Albániio solidní, pěkné čerpačky s malou budovou a nezbytnou albánskou vlajkou.
O dva dny později jsme na řecké dálnici neviděli ani jedinou benzinku na více než 200 km!

Prvenství v počtu autoumýváren připadá také Albánii. Silnice lemují nápisy LAVAZH a CAR WASH, můžete si vybírat, na jednom kilometru i z deseti. Jak taková autoumývárna vypadá?  Hoch s hadicí v ruce stojí u cesty a láká řidiče, aby si na místě nechali smýt prach z karoserie. Ti podnikavější používají saponát, za příplatek auto napění a pěnu spláchnou do potůčku u silnice.

 
dálnice v Albánii
Prodejna masa
V autobusové zastávce u cesty visí zabitá kráva a stahují z ní kůži. Náklaďáky projíždějí kolem a víří oblaka prachu. Vedro sílí, beton sálá, je přes 30 stupňů.
Opodál pod širým nebem se maso porcuje, věší ho na háky a pere do něj slunce. Na maso se stojí ve spořádané řadě, hlavně muži v černých kalhotách a bílé košili.

 
Sledujeme minarety, kostely, aquadukty, políčka kukuřice a políčka tabáku, který kvete a krásně voní. U silnice prodávají živé ryby v kádích, sušený tabák na kila a nabízejí hlavně hromady melounů. Vidíme blízko Skodaru v Albániivětšinou muže a chlapce, ženy jako by měly zákaz vycházení.   
Projíždíme oblakem smogu, opodál hoří pneumatiky a hromada odpadků. Míjíme asi padesáté autovrakoviště.


Průjezd Tiranou
A už jsme v Tiraně. Neupozorňuje na to žádný nápis, žádná značka. Prostě jsme ve velkém městě a nic jiného to nemůže být. Doprava se zahušťuje - stovky aut, náklaďáky v oblacích černých zplodin, motorové tříkolky, mopedy ...
Jízdní pruhy na silnici chybějí, a tak jedeme hodně natěsno. Jakýsi šílenec se tlačí přede mne myškou, uhýbám, přesto nás míjí o centimetry. Nemít GPS, asi bych se ztratil.

vjezd do Tirany v Albánii
 

Na další křižovatce semafory nesvítí a dopravu řídí policista. Snaží se zastavit hlavní proud aut a pustit naši kolonu z vedlejší cesty. Řidiči na hlavní cestě ho ignorují a i přes jeho zvednutou ruku a pískot píšťalkou jedou a jedou ...
Policista to vzdává a prchá z křižovatky. Auta z naší vedlejší cesty začínají troubit, postupně troubí všichni kolem nás, pak udiveně troubíme i my. Hlasitý jekot klaksonů vydobyl přednost a proud aut z naší vedlejší cesty plynule projíždí křižovatkou.   
 
průjezd Tiranou v Albánii
 
Maximální rychlosti jsem na internetu nenašel a při vjezdu do Albánie žádná značka o tom neinformovala. Každý si jezdí, jak chce a často jsem měl pocit, že větší auto má přednost. Jezdí se živelně, nejčastěji po pravé straně, na červenou se někdy zastaví, nesvítí se, pokynů policie se nedbá. Policisty nebylo moc vidět, nejspíš jsou v té přemíře "svobody" bezmocní.

sídliště - Tirana, Albánie   sídliště - Tirana, Albánie

 
Jsme příliš nápadní

Náš šest let starý Renault Clio modré barvy se nedá přehlédnout, taková auta tam moc nejezdí. Silnice brázdí dvě skupiny aut - nejnovější moderní auta ze Západu  a  pak rozdrbané, odřené vraky. 
Zastavujeme na okraji rušné třídy v Tiraně, jdu s foťákem v ruce udělat pár snímků. Sleduje mne několik lidí. Kdekoliv jsem vytáhl fotoaparát, vzbuzoval jsem pozornost. Lidem je to podezřelé, přeruší svou činnost a pozorují Vás, ukazují si na Vás.
Pokud bych do Albániíe přijel vlakem s baťůžkem na zádech, anonymitu bych si mohl vychutnat.

Tirana - Albánie   Albánci jsou velmi zvědaví 
 

V horách
Tirana a Elbasan jsou dvě největší albánská města vzdálená jen 33 km. Najeli jsme však 55 km a přejezd mezi nimi trval hodinu a půl, protože jediná spojující silnice překonává horský masív.
Za Tiranou vjíždíme do hor. Kvalitní silnice s novým asfaltovým povrchem se kroutí ve stovkách serpentin, auta si tak akorát dobře vyhnou. Zaujaly nás dvě motorky - jedna táhla na laně druhou a řidiči samozřejmě neměli přilby.
Z nadmořské výšky 840 metrů pak už sjíždíme a na vyhlídkách obdivujeme nádhernou krajinu. Směrové ukazatele v horách jsou proděravělé mnoha střelami z pistolí a samopalů. Albánie je drsná hornatá země.
 

za Tiranou v Albánii
Prodejci u cesty
V horách jsme zastavili u prodavače ovoce. Cenovky neměl a my zase neznali albánské ceny. Podal jsem mu minci 1 € a jeho bezzubý úsměv se rozzářil - můžeme si nabrat tři kila čeho chceme.
Snažil se nám prodat ještě sošku albánského národního hrdiny Skanderbega a stejnojmenný koňak.
Domlouvat se s prodejcem nebylo jednoduché: Albánci nesouhlasí slovem "jo" a kývají hlavou shora dolů. Souhlas vyjadřují "po" a kývají přitom jaksi divně šikmo ze strany na stranu.  
V obchodě se dalo běžně zaplatit eury a vrátili jejich měnu "leka", počítali  1 € = 120 leka. Benzín stál 145 leka, mzdy se tehdy pohybovaly kolem 30.000 leka (6.000 Kč). 
 
Bunkry

Malé betonové střílny lemovaly celou naši cestu, hlavně u hranic, podél pobřeží a v horách. Vznikly převážně v 70. letech minulého století a dnes se už neudržují, prorůstá jimi křoví. Nač vybudovali Albánci tisíce bunkrů, koho se báli?
Odpověď Vás možná překvapí: Socialistická Albánie tehdy postavila opevnění  z obav před obsazením vojsky Sovětského svazu.
 
mezi městy Tirana a Elbasan    v serpentinách mezi městy Tirana a Elbasan
 

Malinko historie
V roce 1968 Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy na protest proti obsazení Československa, v 70. letech si Albánie velmi porozuměla s Čínou, po roce 1978 se země ocitá v izolaci, tak velké, že Albánci nevěděli o okolním světě zhola nic, od roku 1992 přicházejí změny poměrů. V roce 1997 zemi ovládla pyramidová hra "letadlo" a většina národa přišla o úspory, lidi to vyprovokovalo k násilnostem, vyrabovali sklady zbraní a vyšli do ulic. Albánie vstoupila do NATO, ale není členem EU.
 
Albánci jsou vlastenci. U domů, u průmyslových budov, na významných místech, všude vlaje albánská vlajka. Často ji doplňuje modrá vlajka s hvězdičkami. Vidíme i americké vlajky a obdiv k USA je tady viditelný, hodně Albánců tam pracuje.
Míjíme krásné nové domy jako z reklamy. Každý má na střeše černý sud k ohřevu vody, pod okny satelitní anténu a na stožáru albánskou vlajku.  
 
červené horniny blízko města Elbasan, Albánie    příjezd do Qafe Thane v Albánii
 

Nízké mosty a vysoká auta
Během našeho průjezdu Albánií jsme třikrát přijeli k podobné nehodě, kdy vysoké nákladní auto se nevešlo pod most. Poprvé náraz zničil a urval korbu, podruhé obrovitý jeřáb napravoval posunutý most a potřetí na most narazil bagr převážený na plošině nákladního auta. Komentář si každý udělá sám.
 
Stotisícové město Elbasan je známé velkým hutním komplexem, který tu vznikl před 40 lety s pomocí Číny. Zpracovávají se chromové rudy a železo. Kolem hutí jsme projeli a nedaleko za městem naši cestu lemovaly červené skály, červené písky, červená půda a připadali jsme si jako v Arizoně u řeky Colorado.

Qafe Thane v Albánii    Albánie v těsné blízkosti hranic s Makedonií
 

Blízko Makedonie
S blížící se Makedonií se nám krajina stále víc líbí. Bujná zeleň, červené skály, řídké osídlení, krávy kolem cesty i na cestě. Poslední vesnice Qafe Thane se rozkládá na horských stráních, vyjíždíme do nadmořské výšky 1.050 metrů a zastavujeme naposled k výhledu:  Stovky drobných políček v údolí, hory a nad nimi zapadající slunce. Viděli jsme krásnou zemi. 
 

Dovětek
Snažil jsem se Albánii popsat realisticky a nechci, aby text vyzněl negativně. Albánie je krásná země a její obyvatelé se narodili právě do těchto sociálních a ekonomických podmínek.
Jestliže Českou republikou projede Němec, Brit, Fin, Kanaďan ..., také vidí zřetelný civilizační rozdíl a naši zemi může vnímat podobně jako my vnímáme Albánii.
  Zde jsou fotky z Albánie.

Makedonie                                                                                                                
2 miliony obyvatel,  rozloha jako Morava,  hlavní město Skopje, nápisy latinkou i azbukou, měna denár
 
Na hřebenu hor v nadmořské výšce 1.050 metrů přijíždíme na makedonskou hranici. Nikoho nevidíme, přijedeme sami až k závoře, nikdo o nás nejeví zájem. Po chvíli vystupuji s pasy v ruce a domáhám se někoho, kdo by nám milostivě zvedl závoru.
 
maximální rychlosti v Makedonii   hrad nad městem Ochrid v Makedonii
 
Sjíždíme z hor po kvalitní silnici, snažíme se rozkoukat, ale hlava to zatím nebere. Jsme příliš plni dojmů z Albánie.
U města Ohrid vyhledáme objednaný turistický hotel a jdeme na lehkou večeři. V restauraci vzbuzujeme pozornost, protože nemluvíme makedonsky a cizinci sem nezabloudí. Přichází majitel hotelu, dohlíží na naši obsluhu a několikrát se ujišťuje, že jsme spokojeni.  Po zaplacení něco na nás chystá, chce nás zdržet, ale při jeho chvilkové nepřítomnosti raději prcháme. Večer se procházíme po břehu jezera. 
 

Ochridské jezero v Makedonii   Ochridské jezero v Makedonii
 

Jezero Ohrid - naše nejlepší koupání

Brzy ráno jsme u jezera úplně sami. Plaveme v průzračné vodě a v hloubce zahlédneme velké ryby. Voda má neuvěřitelných 27 stupňů a je mimořádně čistá, že by se dala pít. Nechce se nám na břeh, bylo to skvělé koupání.
Na dlážděném břehu se nachází nespočet lehátek, každých deset metrů sprchy, převlékací boxy, opodál kiosky s občerstvením. Makedonie nemá moře a proto se v létě polovina národa přemístí právě sem.
 
Jezero Ohrid na albánsko-makedonské hranici napájí podzemní krasová řeka velmi čistou vodou.
A ještě čísla:  Rozměry jezera 30 km x12 km, nadmořská výška 700 metrů. 

u sochy Cyrila a Metoděje v makedonském městě Ochrid   ulice v Ochridu, Makedonie

Město Ohrid - velmi příznivý dojem
Během půl dne jsme prochodili centrum města. Moderně dlážděné ulice, nespočet obchodů, kavárničky, minaret, pravoslavný kostel, tržiště, hrad nad městem. Vyfotili jsme se u sochy Cyrila a Metoděje, prošli se po nábřeží, poseděli u kávy. Nepociťovali jsme žádný rozdíl v životní či kulturní úrovni a měli jsme pocit, že jsme doma.
 
Bitola
Z Ohridu zajíždíme hned k řeckým hranicím. Příroda působí středoevropsky, aleje švestek a mirabelek lemují cestu, na kopcích taje poslední sníh a připadáme si jako v Beskydech.
Na předměstí Bitoly (100.000 obyv.) se zhrozíme při pohledu na chatrče, ale město už vypadá civilizovaně. Průjezd však není dobře značen a když vyjíždíme do otevřené krajiny na jih, pozorujeme zřetelný vegetační zlom na úrovni řeckých hranic. Končí bujná zeleň, přibývá vyprahlosti.

 Řecko                                                                                                                          

hranice z Makedonie do Řecka
 

Kvalitní silnice
Na hranicích stačilo mávnout občankou a už uháníme po nádherných silnicích. Rychlostní komunikace s dokonalým povrchem a nikde nikdo, jedeme vyprahlou neosídlenou krajinou úplně sami. V údolí u Édessy se zavlažuje, dlouhé kilometry projíždíme kolem třešňových a višňových sadů, podél cesty kvetou krásné oleandry.

směrové tabule u Soluně - Thessaloniki
 

Levné ovoce
Zastavujeme u poutače, kde se nabízejí metráky zralých broskví, nektarinek a meruněk za jednotnou lidovou cenu
0,5  / kg. Měkoučké, slaďoučké  šťavnaté ovoce si můžeme sami vybrat a hned i omýt. Neodolal jsem a s momentálním pocitem hladu jsem nakoupil šest kilo. Dědeček s babičkou - to byli ti prodejci - se smutně usmívali. Prý nemají šanci svoji úrodu prodat, budou to muset vyhodit nebo velmi levně prodat na kvas.
Část ovoce jsme pojedli hned, zbytek jsme týden tahali po hotelových ledničkách.  

u Thessaloniky   důležitá křižovatka v Thessaloniky

Dálnice napříč řeckým severem
V roce 2010 Řekové dokončili dálnici z Thessaloniky k tureckým hranicím, měří 340 km a žádné mýto se zatím neplatilo. Zatímco samotná silnice je dokonalá, vede pobřežím i kamenitými horami, prostě nádhera, pak její příslušenství není dostatečné.  Marně vyhlížíte odpočivadla, záchody nebo benzinku a také směrové značení pokulhává.
Naštěstí kvůli cizincům začali psát dvojjazyčně - žlutě řeckým písmem, bíle latinkou. Směrem na východ provoz řídne. Projeli jsme kolem Kavaly, na moři spatřili ostrov Thassos a po noclehu v Alexandroupoli přijeli na turecké hranice.

 

 Turecko                                                                                                                

na mostě mezi Řeckem a Tureckem
 

Přejíždíme přes řeku Egrene oddělující Řecko a Turecko. Uprostřed mostu se mění jak druh asfaltu, tak barva zábradlí. Řecké modrobílé zábradlí přechází v červenobílé a to podle barev vlajek vlajících nad mostem. Na turecké straně navíc vybudovali přístřeší pro vojáky, kterých se tu i se zbraněmi pohybuje nějak moc. Odbavovací procedura dlouho trvá, některá auta před námi odstavují stranou a důkladně prohlížejí, naše doklady si opisují do počítače a po zvědavých otázkách konečně můžeme jet.
Na prvním kilometru nás Turecko přivítalo nápisy Türkiye, velikými tureckými vlajkami a dvojjazyčným nápisem:  Türkiye´ye hoşgeldiniz - Welcome to Turkey.

maximální rychlosti v Turecku   mešita a minaret
 

Průjezd Tureckem
V posledních dvou letech jsme po Turecku najeli asi tisíc kilometrů a můžeme popsat kvalitu silnic:
Nová, perfektní dálnice vede z Bulharska přes Edirne do Istanbulu a zrovna tak nádherný úsek spojuje Kirkareli s bulharskou hranicí na severu. Úsek Istanbul - Řecko není v dobrém stavu, ale je stále lepší, než úsek Praha-Brno.
 
směr Bulgaristan    v tureckém vnitrozemí
 
Podle směrovek zahýbáme na Uzunköprü a Kirkareli. Kdesi v polích na rozbité cestě předjíždíme autobus s českou značkou - to byla jediná připomínka domova na naší dlouhé cestě.  Na zastávce u aquaduktu si prohlížíme zavlažovací systém, bez kterého by tu nic nerostlo. Za Kirkareli už uháníme k Bulharsku a se sympatickým Tureckem se loučíme. 

Bulharsko                                                                                                                                   
 
Ze všech 15 průjezdů hranic na naší cestě autem byly turecko-bulharské hranice bezkonkurenčně nejzdlouhavější a nejbyrokratičtější, stejně jako před rokem. Cestující musejí vystoupit a v budově vystát dvě řady, což trvalo hodinu.
Teprve pak jsme mohli popojet na bulharskou stranu, kde jsme strávili další hodinu v bulharském chaosu. Nejdřív nás kdovíproč nechali stát v lese u závory. Všimli jsme si, že les je plný vojáků, kteří jsou tam už dvacet let zbyteční. Pak jsme asi pětkrát předkládali pasy úředníkům, kteří byli také zbyteční, ale neuvědomovali si to a tvářili se nesmírně důležitě a přezíravě. 

 

                 
      v Turecku 2 km od hranic                                                               v Bulharsku 2 km od hranic
turecká silnice těsně u  hranic s BG     bulharská silnice těsně u hranic s TR

 
první dojmy z Bulharska
Nejhorší silniční úsek
Z hranic se jede k moři po tankodromu. Tak rozbitou cestu jsme neviděli ani v Albánii ani jinde. Například znenadání máte před sebou na silnici vysypanou hromadu kamení. Vyrůstají z ní keře, čili hromada tu leží dlouho. Šipka s objížďkou míří do lesa, kde na kamenech a kořenech řadím jen mezi jedničkou a dvojkou a auto hodně trpí.
Zatímco z Turecka nás na hranice dovedla dokonalá silnice a jeli jsme vytrvale 100 km/h, v Bulharsku se kodrcáme po výmolech.
A vzhled prvních bulharských vesnic jen dokládá, že se nacházíme na periferii Evropy (obrázky nahoře). Rozmlácené neobydlené domy a benzinky, kde se zdráháte zastavit. Ve vesnici Jasná Poljana dokonce instalovali zpomalovací pruhy, které vedle hlubokých výmolů byly zbytečné a komické.
 
Týdenní pobyt a domů přes Srbsko  
Na letišti v Burgasu jsme vyzvedli naši dceru Katku. Po týdenním pobytu jsme ji zase posadili do letadla a jeli sami. Někde u Sofie se nám ozvala, že už je doma a nás čekalo ještě 24 hodin v autě.
V podvečer jsme projeli
srbský Bělehrad, postáli v kolonách na mýtné a na hranicích a před půlnocí jsme se svalili vyčerpaní na postel v jediném volném hotelu v Szegedu - Alfahotelu Kft.
Od rána jsme pak projížděli napříč naše oblíbené Maďarsko, zastavili v městečku Cece na kávu (tady jsme pozorovali úplné zatmění Slunce 11.8.1999) a přes jižní Slovensko večer přijeli domů. Za 12 dní se toho už víc stihnout nedalo.           
Bulharsko autem   (jiný cestopis,  rady na cestu)
 

 

 

 
   nahoru 
Na hlavní stránku

          Turecko autem    Rumunsko autem    Bulharsko autem    Maďarsko autem   
    Finsko autem   Norsko autem   Švédsko autem  
    Litva autem   Lotyšsko autem   Estonsko autem

Autem po Austrálii a o řízení po levé straně
Singapur   Malajsie  Thajsko  Japonsko



Bulharská letoviska:   Vlas  
Slunečné pobřeží  Nesebr  Primorsko  Kiten   fotky z BG
 
cestujte©2017

 

 

NAVRCHOLU.cz

TOPlist