Home
Balkán:   Bulharsko  Turecko
 Albánie
Skandinávie:   Finsko  Norsko  Švédsko 
Pobaltí:   Litva  Lotyšsko  Estonsko

Malajsie   Singapur   Thajsko   Japonsko
Cesta kolem světa

Austrálie

vlajka Austrálie
 
 

                                                                                      Honza Hanus © 2017     cestujteseznam.cz


 

                                                        1.den                                                            


Do Austrálie za 13 tisíc
Lukov u Zlína – Vídeň – Miláno – Katar – Melbourne – Katar – Londýn – Brno – Lukov

 
Na internetu jsme hledali zlevněné letenky - někam daleko a pokud možno za poloviční cenu. Když jsem našel zpáteční letenku do Austrálie jen za 13.000 Kč (včetně poplatků), už jsme neváhali.
 
Vyplnil jsem v počítači potřebné údaje, číslo kreditní karty a za tři minuty jsem nevěřícně hleděl na dvě zpáteční letenky do Melbourne, které mi vyjely z tiskárny.  Cestujeme dva – já a manželka
v Lukově na zastávceHelenka.
 
Ceny letenek
Obvykle stojí stejná letenka od 28.000 Kč výše. Když máte štěstí na ten správný okamžik, pak nesmíte váhat, protože sleva netrvá dlouho. Ceny letenek se v čase výrazně mění a v letadle pak vedle sebe sedí lidé, kteří zaplatili ceny naprosto odlišné i násobné.
 
Z Lukova do Austrálie
Naše cesta začala  na autobusové zastávce v Lukově u Zlína (obrázek). Netáhli jsme se zbytečně s kufry, ale vzali jsme si jen to nejnutnější: Zásobu spodního prádla, ponožky, košile a pár nezbytností. Všechno se to vešlo do malých batůžků na záda (na obrázku nejsou vidět) a s kabátem jsme se také netahali, byla sice zima, ale jeli jsme přece za teplem.
 
Autobusové nádraží ve Zlíně okupovala banda opilců (jako obvykle), jeden z nich po nás poptával peníze, a tak jsme rádi nasedli do nevytopeného autobusu ČSAD Vsetín. Řidič nechával na zastávkách dlouho otevřené střední dveře, lidé vymrzli a choulili se do kabátů.  Ve studeném autobuse se všechno třepalo, obul jsem si druhé ponožky a za dvě hodiny jsme vystupovali v Brně.
 
Brno - Vídeň
Z Brna na vídeňské letiště nás vezl autobus Student Agency se vším pohodlím včetně podávání kávy. Cestu přerušila na půl hodiny česká pohraniční policie v Mikulově, když jeden policista lidem v autobuse prohlížel cestovní doklady. Někteří Rakušané se ho ptali, jestli někdy slyšel o Schengenu, ale policista zůstal němý a ani se neomluvil za zdržení.
 
Letištěm ve Vídni jsme prošli bez odbavení
Na vídeňském letišti jsme nemuseli do odbavovací řady, protože jsme cestovali bez kufrů, odbavili jsme se doma a předem si doma vytiskli palubní lístky na námi vybraná místa v letadle. Šli jsme rovnou do gejtu, kde stačilo přitisknout ke čtečce čárový kód. Za hodinu jsme přistáli v Miláně.  
 
Přes Miláno jsme cestovali proto, že právě z Milána do Melbourne stojí letenka nejméně a cestovat přes jiné město by znamenalo připlatit mnoho tisíc navíc. 

V Itálii bez auta ani krok
Nastal problém, jak se dostat z milánského letiště do hotelu vzdáleného necelý kilometr, když tam nevedl žádný chodník, ale pouze labyrint nadjezdů a podjezdů, kterými se řítily stovky aut. 
 
Do hotelu jsme šli pěšky v šeru pouličních lamp vedle silnice jakýmsi rygólem kolem ostnatých drátů  ochrany letiště, bezpečnostní kamery se po nás otáčely a v mokré trávě jsem si zmáčel boty i nohavice. Hotel jsme hned našli a byl super.

                                                         2.den                                                            
 
Benátky z letadlaLet  Miláno – Katar   (doba letu 6 hodin, vzdálenost 4.426 km, časový posun +2h)
 
Ráno jsme si mimořádně pochutnali na pestré italské hotelové snídani a pak nás od dveří hotelu odvezl zdarma na letiště hotelový mikrobus.  Na přeplněném letišti jsme se opět vyhnuli obrovské řadě na odbavení (check-in) a šli přímo do letadla.
Brzy po startu jsme jasně rozpoznali Benátky, Istrii a chorvatské ostrovy, prolétli jsme  nad  Sarajevem,  Sofií  a  Istanbulem.
Na dotykové obrazovce před sebou jsem si navolil zobrazování letové trasy a sledoval na mapce i ve skutečnosti,  kde se právě nacházíme.
Na velkých monitorech nad sedadly se v pravidelných intervalech objevovala šipka znázorňující směr do Mekky, aby arabští cestující mohli při modlitbě zaujmout správný směr.
 
Miláno   chorvatské ostrovy a při pravém okraji poloostrov Istria   Mekka pointer
          
na startu v Miláně                           chorvatské ostrovy, vpravo Istria              pravidelná informace na monitoru
 
Horké chvíle v letadle

Nad Irákem jsem pozoroval noční osvětlený Bagdád, na temném nebi svítil výrazný Jupiter a pod námi plály ohně z naftových rafinérií.
Zanedlouho jsem dole zaznamenal irácké město Basra a vzpomněl jsem si na televizní reportáže o přestřelkách a raketových útocích. Pátral jsem zrakem ve tmě pod námi a spatřil bílé světlo stoupající vzhůru. Napřed vypadalo jako vrtulník, ale podle rychlosti to spíš mohlo být letadlo s kolmým startem nebo odpálená raketa. S údivem jsem pozoroval, že světlo zjasňuje a míří rovnou před naše letadlo, jako by se s ním chtělo setkat. Celé to bylo divné.
 
Cinkl gong a z reproduktorů se ozvala výzva pro letušky, aby šly ihned dopředu. Pozoroval jsem to znepokojeně a vzápětí mně zamrazilo:  Dvě letušky s úzkostným výrazem v obličeji se kvapně vrátily, bleskově otevřely horní zavazadlový prostor, vyhodily pár zavazadel až našly velké kyslíkové bomby těsně před přistáním v Kataru - letiště Dohaa běžely s nimi někam dopředu. Začalo se mi hůř dýchat a měl jsem pocit, jako by vzduch řídnul a také mezi cestujícími vzniklo znepokojení, začali se neklidně rozhlížet a připoutávali se, protože letadlo se zmítalo v turbulencích. Zažíval jsem zmatené pocity.
Co se vlastně stalo? Moje zhoršené dýchání mělo naštěstí jen psychický důvod. Kyslík potřebovaly letušky pro cestujícího, který v přední části letadla omdlel, a záhada světel mi zůstala nevyjasněná.  Přistáli jsme potmě v Kataru (letiště Doha) a při vystupování z letadla nás ovanul horký vzduch rozpálené pouště.
 

Pět hodin v Kataru

Na katarském letišti jsme zašli k přepážce „Tranzit“ a požádal jsem o dvě poukázky na jídlo zdarma (doma jsem si totiž o této možnosti přečetl na stránkách katarského letiště). V bufetu se dalo platit katarskými rialy (QAR), americkými dolary, kreditkou nebo poukázkou, kterou jsme dostali.
 
Přešla nás ale chuť při pohledu na jediné jídlo v nabídce - skopové v červené omáčce s kolínky, proto jsme poukázky vyměnili jen za nápoje a prodavač se divil, proč nechceme dobrou večeři.
 
Občas jsem v letištní hale něco vyfotil, ale nelíbilo se to letištní ochrance a důrazně mne donutili foťák schovat.
 
Prošel jsem pomalu obchodem v bezcelním prostoru, kde jsem si mohl koupit kilogram lentilek vyrobených v Holešově (60 QAR = 330 Kč), měli tu k mání GPS Garmin za polovinu české ceny, ale nic jsem si nekoupil, necítil jsem se v obchodě dobře.
 
Neustále mne sledovalo několik párů očí, postávalo tam několik tajných i uniformovaných sekuriťáků  či policistů,  kamery se za mnou otáčely a svobodně a bez dozoru jsem se cítil jen na toaletě. Umyl jsem si tam v umývadle nohy, obul si čisté ponožky a prádlo, vyčistil zuby.
 
na letišti Doha v Kataru   na letišti Doha v Kataru
 
Na letišti v Kataru jsme se jasně odlišovali barvou pleti od Arabů, Indů, Pákistánců, od šejků v bílém, od žen s burkou, od židů s dlouhými vousy, prostě na první pohled jsme byli jiní, lidé na nás zvědavě hleděli a příjemné to nebylo.
Katarské letiště působilo moderním dojmem, informovanost a kvalita služeb se dá srovnat s ruzyňským novým terminálem.
 
letiště v Kataru - International airport Doha
Odložená zavazadla
Dva Arabové přišli v letištní hale až do naší těsné blízkosti, položili vedle nás na lavičku veliké kufry a odešli. Chvilku jsme se na jejich zavazadla jen dívali a pak jsme se raději přesunuli na druhý konec letištní haly.
Všimli jsme si, že zavazadla leží volně ponechaná na více místech a postupně nám došlo, že si je cestující jen tak odloží, protože tady se nekrade. Nabíječku od mobilu si zapnou na stěně do zásuvky, mobil položí na zem a jdou pryč.
 
Postupně jsme se zbavili obav a cítili se bezpečně. Arabové se k nám chovali zdvořile, slušně, pouze jsme pro ně byli raritou, a proto na nás stále civěli.
 
Mešita
Součástí letiště je i Mosque (mešita) a ze zvědavosti jsem zašel i tam, abych uviděl místní obyvatele praktikující víru. Zdálky jsem otevřenými dveřmi zahlédl kousek temné ponuré místnosti pokryté kobercem a vyzdobené uctívanými symboly. Při vstupu jsem prošel kolem hromady vyzutých bot, desítek odložených kufrů a kolem nepřehlédnutelné cedule s nápisem: „Mešita je určena k modlení, zakazuje se odlety arabským písmemv ní přespávat“.
Vevnitř mne ovanul zvláštní odér pachů a kadidel, něco napůl mezi smradem a vůní. Udělal jsem pár kroků. Na kobercích kolem stěn v přítmí spokojeně spalo a chrápalo asi dvacet nocležníků.
 
Dvěma vousatým Arabům se moje přítomnost vůbec nelíbila a vypakovali mne ven. Blížila se půlnoc a na ukazateli odletů se objevila skupinka arabských znaků spolu se symboly QR030. No konečně, jestli ty arabské znaky znamenají „Melbourne“, tak je to naše letadlo s odletem v 01:00 hodin.

                                                                       3.den                                                                             
 
Let Katar (Doha) – Melbourne   (doba letu 14 hodin, vzdálenost 11.954 km, časový posun +8 hod.)
 
Na této lince létá letadlo s největším doletem Boeing 777-200 LR s přídavnými nádržemi a na cestu si bere 181.000 litrů benzínu. Kvůli uhlíkové stopě jsem měl docela výčitky svědomí. 
někde nad Indickým oceánemPro mnoho cestujících představoval 14 hodinový let velké nepohodlí.  Pro mě to však byl zážitek, na který jsem se těšil, protože tak dlouhý let jsem nikdy neabsolvoval a tak daleko jsem se nikdy nepodíval.
Přestože jsme cestovali v ekonomické třídě, dostalo se nám slušné péče a letuška se u každého zastavila během letu nejméně padesátkrát. Přinesla mokrý hadřík na utření rukou, prostírání, jídelní lístek, vybrala hadříky, dotázala se na výběr jídla, servírovala, nalila nápoj, po jídle odnesla tácek, nalila kávu, odnesla kelímky, donesla vodu, odnesla odpadky, dala nám deky na zakrytí, chtěla zatáhnout okénko, nabízela ovoce, nalévala kávu, podávala zmrzlinu, nabízela sušenky, pivo, víno, s úsměvem podala gin s tonikem, ledem a citrónem a stále dokola.
 
To všechno v ceně letenky Miláno-Melbourne-Londýn za 13.000 Kč se společností Qatar Airways, která je pátou nejlépe hodnocenou leteckou společností na světě a disponuje jen novými letadly. S Qatar Airways jsme byli velmi spokojeni (určitě víc než třeba s Air France).
 
Když jsme z okénka zahlédli jižní cíp Indie, byli jsme na půli cesty z Evropy a zbývalo ještě 11 hodin letu. Helenka se probudila, začala se škrábat na noze a zjistila, že ji asi kousla blecha. Odhadli jsme tři možné zdroje parazita:  Lavička na letišti v Kataru, vínově červená deka na zakrytí v letadle nebo některý blízkosedící cestující indického původu.
 
Usnuli jsme a propásli jsme tak další jídlo, ale vynahradil jsem si to v zadní části letadla, kde si každý mohl vzít a odnést, co chtěl, jako v samoobsluze. Hladem jsme netrpěli a tři housky se salámem přichystané doma na cestu nám už byly nanic, protože do Austrálie se nesmí žádné potraviny přivézt.
 
jídlo v letadle   káva v letadle
 
Potmě po půlnoci (01:00) jsme startovali a potmě před půlnocí (23:00) jsme po 14 hodinách letu přistávali. Náš den byl o 8 hodin kratší kvůli překonání časových pásem.

Přílet do Austrálie
Máme platná víza a pustí nás do Austrálie? Znovu nás napadly pochybnosti kolem víz, které jsme si vyřizovali sami po internetu, nikam jsme nešli na pohovor, nic nemáme v pasu nalepeno, nic jsme neplatili. Jen nám poslali jakýsi číselný kód s doprovodným e-mailem, kterému jsme úplně nerozuměli. Ten číselný vlajka Austráliekód mělo být vízum. Imigračního úředník si prohlédl naše pasy, na útržku papíru opsaný číselný kód a pustil nás dál.
 
„Stoupněte si na tu dlouhou bílou čáru“, vyzvali nás celníci na letišti v Melbourne. Vedle nás se řadili Indové s obrovskými kufry, obézní Australanka s pěti taškami a mnoho dalších. Všichni položili zavazadla na bílou čáru, vycvičený pes procházel kolem linie a čenichal. U našeho baťůžku se zastavil, zakňučel a čumákem se začal dobývat dovnitř. Naprosto stejnou situaci jsme už zažili v Los Angeles a už jsme věděli, co bude následovat.  „Máte tam nějaké potraviny?“ Odpověděli jsme, že v batohu byla před chvílí houska se salámem, ale celnice nám zprvu neporozuměla a myslela si, že jsme porušili zákaz dovozu potravin. „Uvnitř už salám není“, vysvětluji, „potraviny jsme nechali v letadle na sedadle“.
www.flightmemory.comV Austrálii vládla naprostá důvěra anebo jsme vypadali hodně důvěryhodně. Batoh jsme nemuseli ani otevřít a mohli jsme jít. Dvacet kroků a stáli jsme před letištěm. 
 
Blížila se půlnoc, pršelo, do hotelu zbývaly desítky kilometrů a nebyla jiná možnost, než nasednout do žlutého taxíku. Řidič neznal název našeho malého hotýlku, ale když uslyšel ulici Little Bourke, s uspokojením přikývl, zapnul taxametr a dotázal se: Chcete jet po dálnici s poplatkem nebo po staré cestě?  Na odpověď nám ponechal jen okamžik a než jsem stačil odpovědět, zahnul na dálnici. Seděli jsme vzadu, vytáhl jsem GPS a sledoval trasu. K cíli jsme se příliš nepřibližovali, vzali jsme to jaksi stranou a pojal jsem podezření, že taxikář nás chce povozit. Na GPS jsem viděl názvy ulic a začal jsem je podiveně vyslovovat nahlas. Taxikář nabyl dojmu, že se v Melbourne vyznám, proto už zamířil přímo k hotelu a platili jsme jen částku uváděnou v knížce „turistický průvodce“.
 
Recepční v malém hotelu CityLimits nespal a čekal na nás, protože jsem do rezervace poznamenal náš půlnoční příjezd. Dostali jsme kartu od pokoje a vzápětí jsme se svalili do peřin. Usnout se nedalo, protože náš biorytmus byl stále nastaven o deset hodin zpátky na 14 hodin českého času. Dlouho do noci jsme si povídali, sdělovali si dojmy a usnuli jsme nad ránem.    

                                                                      4.den                                                                              
 
Melbourne
 
Dopoledne nás probouzí sluníčko. Při pohledu z okna hotelu s překvapením zjišťujeme, že jsme v nejvyšším patře s pěkným výhledem (obrázek dole vlevo). Jen pár minut chůze to máme k Parlamentu, do Čínské čtvrti nebo mezi květinové záhony v městském parku.
 
Melbourne - pohled z okna hotelu   Melbourne - centrum
 
Doma právě leží listopadové mlhy, tady nás na ulici ovanul horký vzduch. Cítíme neznámé vůně květů a vůně rušného velkoměsta.
Procházíme kolem desítek bister s čínskými, indickými a vietnamskými jídly. Kung-pao s nudlemi zde stojí asi tak 5x víc než doma! Škoda je těch housek se salámem, které zůstaly v letadle.
Volíme nejlevnější stravovací variantu a přesto za pouhý kelímek s kávou a malý koblížek (donut) platíme 6 AUD, to je 120 Kč, jsme dva, tak 240 Kč a zanedlouho budeme mít hlad.
 
skromná snídaně   suši
 
Po pár hodinách v centru Melbourne jsme si začali všímat jídelních lístků restaurací: Skromný oběd u Číňanů od 10 AUD, v běžné restauraci od 20 AUD (400 Kč).  Představa, že za pár dní projíme víc peněz, než stály letenky, se nám vůbec nelíbila, a proto jsme se posadili do asijského bistra k talíři vydatné drůbeží polévky a velké porci vařeného kuřecího masa s pikantní čili omáčkou a hromadou rýže (7 AUD za porci). 
Jako ve vidění jsme si připadali v čínském obchodě plném pestrých barev a vůní, s nepřebernou nabídkou všech potravin včetně koření, sušených hub a sušených ryb. V obchodě se mluvilo čínsky a nakupovali jen čínští zákazníci.
 
park v Melbourne   Melbourne
 
V ulicích Melbourne jsme potkávali hlavně mladé lidi asijského původu (Čína, Korea, Japonsko aj.). Podnikavým Asiatům tady patří bistra, obchody a cestovní kanceláře a při pohledu na reklamy psané čínskými znaky jsme si připadali jako v Asii.
Austrálii se nedaří ubránit přílivu cizinců, dělá jim administrativní zábrany,  ale neúspěšně a na první pohled tady převládá asijské obyvatelstvo.
 
budova nádraží v Melbourne   nábřeží v Melbourne   katedrála svatého Patrika
 
Při přecházení ulic jsme se rozhlíželi na všechny strany. Protože se v Austrálii jezdí vlevo, je třeba při přecházení vozovky pohlédnout nejdřív vpravo, ale nedá se na to spoléhat kvůli  jednosměrkám. Někde to usnadňují nápisy na vozovce: Look right, look left.
 
Shrine of Remembrance - památník obětí války   před památníkem (co je na obrázku vedle) - průhled 2 km dlouhou ulicí Swanston přes centrum města   Royal Botanic Garden in Melbourne
 
Využili jsme jarního, listopadového dne s teplotou kolem 30 stupňů, v parku jsme si lehli do trávy pod eukalypty, naslouchali skřekům papoušků a na chvilku jsme usnuli s batůžky pod hlavou.
 
Po dlouhé cestě a dobrém obědě se nám na sluníčku v trávě dobře odpočívalo a načerpali jsme sílu do dalších dní.

                                                                      5.den                                                                            
 

předměstí MelbournePůjčení auta
 

V předstihu několika týdnů jsme si na internetu zarezervovali půjčení malého auta. Než jsme vešli do kanceláře Europcar v centru Melbourne, stál jsem pár minut venku a promýšlel si průjezd nejbližší křižovatkou. Přiznám se, že z řízení po levé straně v centru třímilionového města jsem měl obavy.  
Slečna v půjčovně aut se tvářila neochotně, trochu přihlouple a určitě by potřebovala logopeda. Několikrát jsme ji požádali o pomalejší řeč,  ale stále odpovídala nesrozumitelným žvaněním, kterému by příliš nerozuměl ani Australan. Při půjčení auta jsme dost riskovali a měli jsme na výběr dvě možnosti: značka upozorňuje, že v Austrálii se jezdí vlevoBuď na všechny jejich podmínky přistoupit a podepsat smlouvu včetně podmínek  anebo být bez auta.
S mým řidičákem si slečna nevěděla rady, zaměňovala jméno s místem narození a oslovovala mne Mr.ZLIN.
Auto stálo v temné podzemní garáži a v šeru jsem si ho nemohl pořádně prohlédnout, jen jsem si všiml velmi poškozené  poznávací značky. Vyhledal jsem technika a chtěl jsem zaznamenat tento nedostatek do smlouvy, ale mávl rukou, že o tom ví.
Nasedl jsem podle zvyku do auta, kde ale nebyl volant, přesedl jsem si na správné místo, nastartoval, levou rukou jsem zařadil jedničku a vyjel na ulici.
 
dálnice u MelbournePrvní naše cesta autem vedla do IKEA, tam jsme vyjeli po točité rampě na střechu parkoviště, seznámili se s autem a zašli na chvilku do restaurace v IKEA na masové kuličky. Prodejnu IKEA na našich cestách navštěvujeme všude, protože za parkoviště se neplatí, zajdete na toaletu, umyjete si ruce, sníte masové kuličky s přílohou za dotovanou cenu a na kartičku IKEA máte neomezené množství kávy zdarma, tzv.bezedný hrníček. V Melbourne leží nejjižnější prodejna IKEA na světě (v minulosti jsme autem navštívili nejsevernější IKEA ve městě Haparanda u severního polárního kruhu).
 
před kruhovým objezdem
                              
kruhové objezdy jsou při jízdě po levé straně velmi neoblíbeným zpestřením jízdy
 
Při jízdě po parkovišti mi řidič protijedoucího auta cosi signalizoval – nelíbilo se mu totiž, že jedu vpravo a hned jsem přejel k levé straně. Na palubní desku jsem si nalepil reflexní samolepku s nápisem GO LEFT a kdykoliv jsem se podíval na rychloměr, nálepka mne udeřila do očí.
 
volant v autě je na pravé straně  u Tasmánského moře   značka: Pozor na medvídky koala na dalších 25 km 
 
Nebylo snadné projet po levé straně stovku semaforů centrem Melbourne, ale rychle jsem tomu přivykal a nedělal chyby, jen místo blinkru jsem stále spouštěl stěrač, protože obě páčky jsou také naopak. Na dálnici už nebyl žádný problém, dobře se jelo a zjistili jsme hrozivý časový skluz:  I když pojedeme rychle, nestihneme přijet do motorestu do 19 hodin, v tu dobu tam recepční končí, zamyká a může jít pryč. 
 
Nádherný úsek serpentin podél moře se nám nechtě změnil v závodní trať. Vidina spaní v autě a propadlých peněz nás hnala po levé straně serpentin podél nádherných úseků pobřeží, kde bychom jinak zcela jistě zastavili.
Do motorestu jsme přifrčeli v 19:10 hodin, když to recepční už balil a uvítal nás slovy:  Vy jste museli mít dnes ale rušný den!
pozor na klokany příštích 10 km
Podrobnosti o půjčení auta:  Půjčení auta v základní variantě i s pojistkou je levné, ale záhy se dovíte, že Vaše spoluúčast by v případě nehody přišla na asi 60.000 Kč a tyto peníze chtějí celou dobu blokovat na Vaší kartě (pokud tam tolik vůbec máte). Za výrazný příplatek se spoluúčast snížila na 3.000 Kč a tuto variantu jsme akceptovali. 
Můj český řidičák se moc nelíbil a nevím, jestli by prošel, protože jsem brzy vytáhl mezinárodní řidičák. Za půjčení téměř nového auta Hyudai Getz na tři dny, bez limitu kilometrů, s klimatizací, s pojištěním, jsme měli platit v přepočtu 4.500 Kč - mělo to být 227 AUD, ale paní mi bez upozornění dala k podpisu účet s částkou o 100 AUD vyšší ! S tím jsme nesouhlasili a zeptali se, co to má znamenat. Paní mluvila o jakémsi depozitu 100
AUD, který nám po vrácení auta připutuje zpět na účet. Tento velmi neobvyklý postup, aby naší kreditkou někdo platil zpětně nám, jsme už jednou zažili v NYC, a tak jsem rezignovaně všechno podepsal.  Když trochu předběhnu, 100 AUD nám skutečně po vrácení auta přišlo zpět na účet.  
 
Zkušenosti s jízdou vlevo:  Jízda po centru města byla náročnější, než jsem si myslel. Při prvních desítkách kilometrů to zabere celou pozornost a nejste schopni ještě myslet třeba na to, že páčky blinkru a stěrače jsou také naopak a podle zvyku při odbočování stíráte, namísto abyste blikali. Také zprvu nejste schopni se za jízdy s někým moc bavit. Velmi poznávací značka auta z Tasmánienepříjemné byly kruhové objezdy, zvláště s dvěma pruhy po obvodu. Na kruhových objezdech jsem vypozoroval uplatnění pravidla „kdo dřív přijede, ten dřív jede“.
Ze začátku jsem se tlačil v levém pruhu pořád na jeho levý okraj, což je dáno polohou sedačky řidiče vůči pruhům (v Evropě je sedadlo řidiče vlevo od osy jízdy, v Austrálii vpravo, a proto se podvědomě sunete podle zvyku stále doleva).  
Předjíždění vyžaduje maximální pozornost a spustit přitom blinkr – páčku na opačné straně volantu a ještě opačně, než jste zvyklí - není zprvu vůbec jednoduché. 
Opatrnost kvůli záměně vpravo-vlevo je nutná hlavně při popojíždění po parkovištích nebo při vjíždění na hlavní silnici z parkoviště. Kvůli tomu tam mají i speciální značky.    
Hook turn - značka pro speciální způsob odbočování vpravoMimo město je řízení vlevo velmi snadné, nemusíte přemýšlet, jedete automaticky stále vlevo a můžete se bavit se spolujezdcem.
 
Jiná pravidla při odbočování a jízda na červenou!   Zrádné je pravidlo o odbočování vpravo, kdy na zelenou čekáte a na červenou se rozjedete. Toto pravidlo platí jen na některých křižovatkách označených speciální značkou (obrázek) a funguje takto: Jedete po levé straně a chcete odbočit doprava. Před křižovatkou se zařadíte ne ke středu, ale co nejvíc vlevo. Na zelenou vjedete do křižovatky jen kousek rovně a zůstanete stát, dáváte přednost úplně všem, i těm, kteří jedou za Vámi rovně. Když už nic nejezdí, nesmíte jet, ale sledujete semafor na protilehlé straně křižovatky a jakmile se zelená změní v červenou, točíte volant vpravo a jedete. Na zelenou čekáte, na červenou jedete!
 
Maximální rychlosti jsou stanoveny velice rozumně značkami, které neomezují, protože tak rychle se kolikrát ani jet nedá. Přes vesnice se často dovoluje rychlost 70 km/h i tam, kde by v Evropě byla čtyřicítka. Možná je to dáno i řidším osídlením a malým počtem lidí.

                                    
                                 6.den                                                                             
 
Deštný prales
Brzy ráno jsme se vydali do Národního parku Otway, zabočili jsme na nenápadné parkoviště, kde ještě nikdo neparkoval a už jsme vcházeli do pralesa s bujnou vegetací.
 
Kráčeli jsme po úzkém dřevěném chodníčku, který se klikatil a vedl nás do údolí. Nikoho jsme nepotkali, prošli jsme pralesem sami, slyšeli jsme jen skřeky ptáků, papoušků, šum řek a vodopádů. V nejnižším místě rokle působil prales nejsilnějším dojmem:  Šero kvůli hustému porostu nad námi, dvoumetrové kapradiny, obří kmeny vyvrácených tlejících eukalyptů, shora visící liány. Při výstupu do kopce se porost nad námi prosvětlil a spatřili jsme neobvykle  vysoko koruny blahovičníků a horských jasanů. Místo se nazývá Maits Rest Rainforest Boardwalk.  
 
prales v národním parku Otway     prales v národním parku Otway
 
Při přejezdu autem k dalšímu pralesu jsme konečně spatřili prvního klokana. Chtěl přeskákat cestu před naším autem, proto jsme zastavili a dali mu přednost. Klokan si to však rozmyslel, otočil se a odskákal zpět do buše.
 
Následoval dvouhodinový okruh pralesem na místě zvaném Beech forest. Opět bujná vegetace, obří kapraďorosty, stromy až do nebes, nad krásami přírody se nám tajil dech.
 
prales v národním parku Otway    Beech forest - zřejmě eukalyptus
 
Večer jsme se procházeli po městečku Apollo Bay a prohlíželi si dřevěné domy s australskými vlajkami v předzahrádkách. Kdybychom měli 1 milion AUD (20 mil.Kč), mohli bychom si koupit malý dřevěný dům v místní realitní kanceláři. Realitka nabízela na prodej podezřele mnoho domů a zemědělských usedlostí za přemrštěné ceny.
 
Městečko Apollo Bay je hlavním turistickým centrem celé oblasti a cenová hladina se tady drží výš, než v centru New Yorku.

Jižní Kříž a trocha astronomie   
 
Večer jsme vyšli z motelu v Apollo Bay pár kroků k oceánu a zadívali se na hvězdné nebe. Hukot vln a tma kolem nás umocňovaly jedinečnost mého zážitku, vždy jsem si totiž přál spatřit tu část vesmíru, kterou z Evropy nikdy vidět nemůžeme.
 
Vytáhl jsem mapku jižní hvězdné oblohy, vyhledal jsem Jižní Kříž, další souhvězdí a také hvězdu alfa Centauri, druhou nejbližší hvězdu (po Slunci).
 
Neunikly mi dva malé obláčky na jinak čisté hvězdné obloze a brzy mi došlo, že se dívám na Magellanova oblaka, což jsou dvě galaxie nacházející se v blízkosti naší Galaxie (Mléčné dráhy), viditelné pouhým okem jen z jižní polokoule a popisované už před staletími námořníky na jejich objevitelských plavbách.
 
Nad severem byl vidět Orion a to „vzhůru nohama“, protože jsme stáli vzhůru nohama proti pozorovací pozici z Evropy.
 
Ve dne pak bylo samozřejmostí, že Slunce svítí nad severním obzorem. Nad Austrálií už roky ubývá ozónu (ozónová díra) a ultrafialové paprsky snadněji proniknou až na zem.


                                                                      
7.den                                                                            

 
Útesy u Port Campbell
 
V motelu v Port Campbell nás ráno probudili papoušci. Vyšli jsme v pyžamu ven před naše dveře a spatřili několik pestrobarevných papoušků, jejichž skřehot se mísil se zpěvem stovek ptáků v okolí. Bylo to příjemné vstávání a ranní slunce nás popohnalo, protože na tento den jsme se zvlášť těšili. 
 
Twelve Apostes - 12 apoštolů - skalní sloupy u Port Campbell   pobřeží u Port Campbell
 
Prošli jsme se po pobřeží na kouzelných místech u Port Campbell, kde z moře vyčnívají zbytky útesů jako osamělé ostrůvky. Podle dvanácti největších z nich se místo nazývá Dvanáct apoštolů.
 
u Port Campbell   u Port Campbell
 
Tady jsme strávili půl dne procházením se po chodníčcích při okraji útesů, pozorovali jsme moře v hloubce pod námi a místy jsme sešli dolů na písčitou pláž.
  
u Port Campbell   u Port Campbell
 
Jednu chvíli nás obklopila neobvyklá mlha, ale to jen obrovské vlny na útesech uvolnily jemné kapičky a vítr je hnal do vnitrozemí.
 
 
u Port Campbell   skalní sloupy u Port Campbell   skalní sloupy u Port Campbell  
 

Great Ocean Road

Nejúžasnější pobřežní silnice „Great Ocean Road“ vede po okrajích pláží, po mostech nad ústím řek, v zásecích ve skále, vine se podél vysokých útesů, protíná deštné pralesy a znovu se vrací k pobřeží, kde z četných odpočívadel se dají shlédnout nádherná panoramata známá z kalendářů. Great Ocean Road (Velká oceánská cesta) začíná 100 km jihozápadně od Melbourne v Torquay, vede přes Lorne, Apollo Bay, Port Campbell do Warrnambool, celkem měří přes 200 km. Projeli jsme tuto silnici, na mnoha místech zastavili, prošli kus přírody a stálo to za to.
 
near Cape Otway Light Station - blízko majáku na mysu Otway  typická příroda blízko pobřeží, kde je vlhko
 
Udělali jsme si  další procházku po australské přírodě v blízkosti majáku na mysu Otway. Značka „Pozor hadi“ nás trochu odradila, pořád jsem se díval pod nohy.
V hloubi lesa jsme potkali turisty, dali se s nimi do řeči a vyměnili jsme si pár zkušenosti. Poradili nám místo s velkým výskytem medvídků koala.

                                                                      
8.den                                                                             
 
Medvídci koala
 

Tento den jsme měli v plánu vyhledání koala medvídků ve volné přírodě a koupání v Tasmánském moři.
 
 
ukazuje na medvídky koala   koala medvídci - koala little bear
 
Hned na prvním parkovišti po vystoupení z auta jsme napočítali dvacet koala medvídků a celkem jsme jich spatřili ve volné přírodě snad sto. Někteří spali a pevně přitom obepínali větve,  prozrazovali se hlasitým chrápáním, jiní neúnavně baštili zelené listy eukalyptů. Mnohé stromy se zdály být suché, ale to jejich listy byly ožrané od medvídků.
 
koala medvídci - koala little bear  koala medvídci - koala little bear
 
Koala medvídek vlastně nemá s medvědy nic společného, jeho název je matoucí, je to vačnatec a mládě nosí podobně jako klokan ve vaku. Jedovaté listí eukalyptů medvídek koala sice umí strávit a energeticky využít, ale je z něj stále jakoby omámený. Má velmi malý mozek, pohybuje se velmi pomalu, neprojevuje příliš inteligence, ale je to mimořádně pěkné a milé zvířátko. 
Podařilo se nám přiblížit ke koale s mládětem asi na jeden metr a udělat pěkný snímek. Na jiném místě jsme dlouho pozorovali koalí mládě,  které se nemohlo dostat z jedné větve na druhou, až nakonec slezlo na zem a vylezlo po jiném stromě.
 
drápy medvídka koala   dva koala medvídci na stromě    medvídek koala spí a chrápe
 
Ubytování na několika místech pobřežní cesty jsme si rezervovali dlouho předem a to jsme udělali dobře, protože v době našeho pobytu (v půli listopadu) tady měli těsně před prázdninami a hlavní sezónou (prosinec-leden) a všude už vyvěšovali cedulku „no vacancies“ (obsazeno).
 
Přespávali jsme v levnějších ubytovnách a motelech s úrovní dvou hvězdiček, přestože se oficiálně označovaly čtyřmi hvězdičkami, ale asi mají stupnici posunutou. Byly to malé pokojíky s ledničkou, dvě lůžka, skříň, noční stolek s biblí a Zlatými stránkami, to všechno za částku blízkou 100 AUD. Za nižší cenu se nic nedalo najít. Zjistili jsme si, že za klasický hotel bychom za noc zaplatili 200 AUD a týden po našem odjezdu se ceny měnily na sezónní a násobily se dvěma!
 
V každém tomto hotelu nebo ubytovně se nám podbízeli s jednoduchou snídaní za horentní ceny. Mléko v krabičce, vločky v krabičce, marmeláda v malém kelímku, malé máslo, trvanlivé pečivo - za každou tuto položku v přepočtu 60 Kč, to je 300 za osobu. Snídani jsme si kupovali v obchodě s potravinami. 
 
městečko nebo spíš vesnice Apollo Bay    pobřeží Tasmánského moře   písčitá pláž Tasmánského moře
 
Na obrázku nahoře vlevo je městečko Apollo Bay, které najdete skoro na každé mapě, ale má jen pár stovek obyvatel. Žije z turistického ruchu a ze služeb pro surfaře, kteří tady nacházejí ideální podmínky a při větrných dnech jezdí na pětimetrových vlnách. Častý vítr převládá a koupat se dá jen velmi málokdy, když se vítr utiší (na to jsme měli štěstí - obrázky).
Také jsem si zaplaval v Tasmánském moři na nádherné písčité pláži naprosto bez lidí. Kdo by se také koupal ve vodě o teplotě 17 stupňů, že. Příjemně to osvěžilo.  
 
pobřeží u Apollo Bay   pobřeží u Apollo Bay
 
Po pár dnech a po ujetí  770 km jsme se vraceli do Melbourne. Jízda vlevo už téměř nedělala problém, náročné je předjíždění, jízda po kruhovém objezdu a po centru města. Naopak bez problému se řídí po dálnici, po okreskách, v serpentinách a po dálkových trasách. Australané jezdí slušněji a ohleduplněji než to známe z českých silnic.
 
Vjeli jsme do garáží autopůjčovny vrátit auto. Rozsvítili silné reflektory ze všech stran a několik techniků auto důkladně prohlíželo.
 
S batůžky na zádech jsme šli do hotelu v samém centru města (Causeway Inn), pokoj byl mimořádně malý, tedy i levný a na přespání to stačilo. 
 
Do australských zásuvek nešly zastrčit české nabíječky (foťák, mobil, GPS), tak jsem použil moji originální a univerzální redukci, která zatím nikde nezklamala:  Je to česká kabelová zásuvka, ze které vedou jen dva dráty – a ty jdou přece zasunout do jakékoliv zásuvky.
Australské zásuvky (dva šikmé ploché kolíky) mají nahoře navíc užitečný vypínač, který ale někdy způsobí mylné zjištění, že v budově nejde proud.

                                                                      
9.den                                                                            
 
Melbourne
Den jsme chtěli strávit průzkumem města. Využili jsme tramvaj linky č.35, která vozí turisty úplně zdarma a během hodiny jsme v ní objeli okruh (city circle) po centru města.
 
zastávka autobusu pro turisty   Bourke street v samém centru Melbourne   moderní centrum Melbourne
 
Na turisticky atraktivních místech jsme mohli sledovat koncentraci cizinců a usoudit, z jakých koutů světa se sem cestuje: Převládali Asiaté – hlavně Číňané a Japonci, zato Evropany jsme poznali jen ojediněle. Pak jsme se posadili do autobusu, který vozí turisty zdarma po dvouhodinovém okruhu, ale brzy jsme z autobusu dobrovolně vystoupili. Řidič pouštěl příliš nahlas reproduktory a anglický výklad se při 110 decibelech nedal snést, ohluchnout jsem nechtěl.
 
Federation Square - střecha nádraží  Federation Square - střecha nádraží
 
Obě turistické linky vyjíždějí z Federation Square (oba obrázky nahoře), které je vybudováno na střeše vlakového nádraží. Na Federation Square jsme se mnohokrát vraceli posedět na schodech, odpočinout si,  pojíst a nad mapou plánovat další hodiny.
 
Jako nejlevnější jídlo se osvědčila pizza pro dva za 12 AUD anebo veliký párek v rohlíku se  zeleninou za 5,90 AUD.  Nejvíc jsem si pochutnal na japonském suši za cenu mnohem nižší než se prodává v ČR. Poslední den jsem se při snídani rozšoupl a v bistru ukázal na cedulku „big breakfast“ se snídaní po anglicku za 15 AUD. Ke stolečku na ulici nám přinesli veliký talíř s fazolemi, klobásou, volským okem, pečivem, zeleninou, kávou a šťávou vymačkanou před námi z ananasu.
Těšil jsem se na australskou cukrárnu, na dobrý zákusek a kávu, ale 7 AUD (140 Kč) za nejlevnější zákusek jsem nedal.
 
modré květy    svěže zelené jehličnany
 
Při pohledu na pult plný lákavých sladkostí jsem si vzpomněl na cukrárnu Vendula v Holešově, kde prodávají úžasný zákusek Tiramisu za pouhých 18 Kč. (K cukrárně Vendula: Mají tam nechutnou kávu, neochotnou mladou prodavačku, a proto už tam nejezdím, přestože zákusky mají vynikající.
Australští prodavači se stále usmívají a při Vašem odchodu se loučí slovy „Have a nice day“.
 
veřejná automatická půjčovna kol    červené schody v Melbourne
 
Na mnoha místech Melbourne se dá v automatu půjčit modré jízdní kolo. Stačilo zasunout kreditní kartu na okamžik do stojanu a zámek se odblokoval. Červené schody mají nepochybně svůj vzor v červených schodech na nejrušnějším místě světa - Times Square v New Yorku.  
 
Melbourne jsme si prohlédli také z 88.poschodí mrakodrapu Eureka Skydeck. Na vyhlídkové terase sahají prosklená okna až dolů na podlahu a dá se těsně před oknem stát nebo sedět v teple na lavičce. Neodvážili jsme se stoupnout na místo se skleněnou podlahou, kde vidíte pod sebe do 300metrové hloubky. Opilí mladíci po skle skákali a fotili se přitom.
Večer jsme se do mrakodrapu Eureka Skydeck vrátili,  koupili jsme si totiž dvojitou vstupenku na denní a noční vstup. Za necelou minutu nás dva rychlovýtah vynesl na terasu do 300 metrů. Už mi docházely síly, tak jsem tam seděl hodinu na lavičce, pozoroval tisíce světel a stále temnější fialovou oblohu.  
 
pohled z mrakodrapu - stín budovy je patrný vpravo   pohled z mrakodrapu Eureka Skydeck večer

                                                                    
10.den                                                                           
 
Melbourne
Probudili jsme se do posledního rána v Austrálii a večer ve 23:59 jsme měli odlétat. Opustili jsme příjemný hotel s vidinou dalších probdělých nocí, odnesli ztěžklé batůžky do úschovny a toulali se městem.
V městském parku jsme obdivovali volně rostoucí rostliny a květy, které známe z našich květináčů, pestrobarevní papoušci poletovali ze stromu na strom a krásně skřehotali.  Nádherné blahovičníky se pnuly do závratné výšky.
 
Royal Botanic Garden   Royal Botanic Garden   Royal Botanic Garden
 
Zaujalo nás, že většinu stromů obepínal plech – pruh šedého plechu asi metr široký obaloval kmeny a zařezával se do kůry. Dlouho jsme si tím lámali hlavu, až jsem se zeptal na chodníku starší paní: Je to kvůli vačicím! Dozvěděli jsme se ještě, že vačice je stromový všežravec, který ožere listy na stromě tak důkladně, až strom uschne. Vačice vypadá jako malý vychrtlý divočák, ale neviděli jsme ji, protože rejdí po parcích jen v noci.
 
Prošli jsme kolem olympijských stadionů, které se v současnosti přestavují (olympiáda 1956) a potkávali jsme skupiny dětí ve školních uniformách. Dětem to slušelo, každá škola měla jinou barvu a střih.  
 
Před odjezdem jsme zašli ještě do Aquaria podívat se do podvodního tunelu. Na dně bazénu plného žraloků, platýzů a velkých ryb leží skleněný tunel, kterým jsme pomalu procházeli suchou nohou a všude kolem nás jsme pozorovali zblízka veliké ryby. Měl jsem pocit, jako bych byl potápěčem a zblízka se díval do tlamy dvoumetrového žraloka.
 
Melbourne Aquarium   Bourke Street v samém centru Melbourne
 
Večer ve 20 hodin se slunce blížilo k západu, lidé v trikách a kraťasech chodili kolem vánočních výloh a na cedulce „Merry Christmas“ se naparoval skřehotavý barevný papoušek.
 
Vyzvedli jsme si v úschovně batůžky, koupili si jízdenky a nasedli do SkyBusu jedoucího na letiště. Odlet byl plánován na 23:59 hodin. Každý jsme si vzali tabletku acylpyrinu kvůli naředění krve při dlouhém letu.

                                                                      
11.den                                                                           
 
palubní vstupenkaLet  Melbourne – Doha – Londýn 
 

Namísto do postele, zabořili jsme se do sedačky v letadle a přesně o půlnoci jsme se vznesli k nekonečnému letu. Další půlnoc budeme mít až za 35 hodin kvůli přeletu 11 časových pásem. Za 33 hodin v Londýně přesně na druhé straně zeměkoule ulehneme ke spánku.  
 
Z dlouhého letu Melbourne – Katar si jen málo pamatuji. Dostali jsme deky na zakrytí, pásku na oči, špunty do uší a samolepky s nápisem „chci být vzbuzen kvůli jídlu“. mapkaNechtěli jsme přiletět  do Kataru vyhladovělí, proto jsme si samolepky nalepili podle návodu na horní část sedadla  a spali jsme.
Několikrát nás letuška jemně probudila, podávala jídlo a pití, pohlédl jsem dolů do temnoty Indického oceánu a zase jsem zdříml. Nad Katarem letadlo chvíli kroužilo kvůli přeplněnému letišti a za rozednění jsme přistáli.
Koho zmátly časové údaje v dřívějším textu, bude zmaten ještě víc:  Startovali jsme o půlnoci, letěli jsme 15 hodin stále potmě a přistáli jsme ráno v 7:00 hodin (přelet 8 časových pásem). Šest hodin čekání na další letadlo se hrozně vleklo.

 
Pustí nás do letadla?

Na letišti v Kataru nás nechtěli odbavit k letu do Londýna. Předložil jsem pas a na úřednici jsem rozpoznal, že je z mého pasu zmatená, listovala jím a nevěděla si rady. Cestující jí totiž předkládali pasy arabských zemí nebo pasy „United Kingdom“ a náš český pas s nápisem na titulní straně „Evropská Unie – Česká republika“ byl pro ni příliš cizokrajný. Po chvíli jí to už bylo trapné, tak mi pas nejistě vrátila a pustila mne dál. Na pas Valašského království bych asi prošel taky.
 
Ovšem když úřednice vzápětí uviděla stejný pas i u Helenky, zavolala mne zpět a oba nás odvedla stranou. Přišel další úředník a ptal se nás na víza do Anglie.    
 
Vysvětloval jsem, že nemusíme mít víza, protože ČR i Anglie jsou členy EU a mezi zeměmi EU se cestuje bez víz. Ukazoval jsem na český nápis „Evropská Unie“ na čelní straně pasu a myslel jsem si, že se třeba podívají na seznam zemí EU do nějaké tabulky. Vypadalo to špatně, nechtěli nás dál pustit.
 
Úředník pomalu trpělivě listoval našimi pasy, až vítězoslavně prohlásil: „Tady jsou víza!“  Našel stránku s vízy do USA, nenápadného nápisu „United States of America“ si přitom nevšiml a stačil mu jen barevný obrázek víza s ornamenty, jiné písmo než arabské možná neznal. Raději jsme nic nenamítali a oba jsme nastupování do Airbusu A340-600mohli nastoupit do letadla směr Londýn.
 
Osmihodinový let z Kataru do Londýna byl příjemný, protože cestovalo jen málo pasažérů, kolem nás nikdo neseděl, bylo poloprázdno, dalo se volně chodit po obrovském vnitřním prostoru letadla (čtyřmotorový Airbus A340).
 
Když letadlo prolétalo nad Zlínem, byli jsme od našeho domova vzdáleni jen 12 kilometrů a nadšeně jsem se díval dolů do známých míst. Palubní monitor v tu dobu znázorňoval polohu „Gottwaldov“ (22 roků po přejmenování města). Vstal jsem a šel si vzít plechovku piva. Letuška tam právě odpovídala na dotaz starší paní: „Kde jsme? Asi někde nad Srbskem.“ Za půldruhé hodiny potom jsme prolétali v malé výšce nad nádherně osvětleným centrem Londýna, zeleně svítícím Okem a klikatou Temží.
 
Londýn - Heathrow
Měli jsme za sebou 47 hodin od posledního vstávání a ještě jsme netušili, že nám hrozí spaní pod mostem nebo někde na nádraží. Byla tma, foukal mrazivý vítr, poprchalo a těšili jsme se do postele, protože nohy nás už sotva nesly. S batůžky na zádech jsme přicházeli k rezervovanému levnému hotelu v zapadlé čtvrti.
 
Zablokovaná kreditka
Recepční vyhledal naši rezervaci, půjčil si kreditní kartu, ale po chvíli mně ji vracel zpět se slovy: Karta Vám nefunguje. Zkusil to ještě jednou, ale ze strojku vyjel lístek „refused“ – zamítnuto.
 
Zapeklitá situace. Měli jsme sice libry v hotovosti, ale nestačilo to. Zbývala poslední možnost: Druhá, pouze neembosovaná kreditní karta, která v cizině často nefungovala a kterou jsme měli kdesi na dně batohu. Všechno jsem z batohu vyskládal, karta se našla, recepční ji zasunul do strojku a nadešla rozhodující chvíle. Dobře to ale dopadlo, kartou jsem zaplatil a na pokoji jsem pak usnul dřív, než bych napočítal do pěti.   

 
A proč nám nefungovala kreditní karta?

 

Přispěla k tomu trochu i naše dcera, která má k našemu bankovnímu účtu také kreditku, ve stejných dnech také cestovala a také platila kreditkou (dcera pobývá rok na škole v USA a americká hostitelská rodina ji vzala na plavbu lodí do Mexika).
 
Kvůli blokaci karty jsem volal do banky a dostalo se mi tohoto vysvětlení: Bance se jevilo velmi podezřelé a nepravděpodobné, aby někdo platil kartou během krátké doby ve Vídni, v Miláně, v Kataru, v Austrálii, v USA, v Londýně, v Mexiku, na Kajmanských ostrovech a na benzince ve Fryštáku. Proto kartu zablokovali.
Když jsem se zeptal, jestli je napadlo, že mi to může způsobit nějaké potíže, odvětili, že jsem měl volat non-stop linku a hned by kartu odblokovali.

                                                                      12.den                                                                           
 
Londýn

Pěšky jsme nachodili dvacet kilometrů, ale to už není hlavní téma. Obrázky jsou z londýnského "Oka".
 
London Eye - londýnské oko (vídeňské kolo)   v kabince londýnského oka

                                                                    
 13.den
                                                                          
 
Z Londýna domů
 
Naplno se projevila nahromaděná únava z uplynulých dní, z nevyspání a z časového posunu. Odjeli jsme na letiště Londýn-Luton a odletěli do Brna, pak jsme se svezli domluveným autem domů.
 

unaveni na lavičce u Temže   London Eye - londýnské oko (vídeňské kolo)   Buckingham Palace

            
                                               Co se jinam nevešlo                                                               
 
Počasí a oblečení:  Jižní Austrálie je pověstná prudkými změnami počasí a během našeho pobytu (listopad) teploty také dost kolísaly. Zažili jsme horký den s teplotou 33 stupňů, ale i sychravých 17 stupňů, při  kterých lidé chodili v kraťasech a s krátkým rukávem.
Většinu pobytu jsme měli příjemných 25 stupňů (listopad). Kabát by se nám sice hodil na evropskou část cesty, ale riskli jsme to a vypravili jsme se do Austrálie jen polehku bez teplého oblečení.
 Melbourne - park v blízkosti katedrály sv.Patrika
Dojem z Austrálie: Když se řeklo Austrálie, vybavovaly se mi dřív symboly: boomerang, klokan, opera v Sydney a hora Uluru. Exotická se nám zdála hlavně vzdálenost, ale celkový dojem tolik exotický nebyl, města a vesnice jsou jako v Evropě. 
 
Melbourne je pěkné a turisticky velmi přívětivé město, ale neměli jsme v něm pocit nějaké jedinečnosti a neopakovatelnosti (jako v NYC). Ulice a domy vypadají evropsky, obyvatelé asijsky. Možná tak bude vypadat zanedlouho i Evropa.
 
Příroda je nádherná jenom v úzkém pruhu podél pobřeží, ve vnitrozemí je pustina. Mohla by být zajímavá  týdenní pěší túra po turistickém chodníku podél jižního pobřeží  (Apollo Bay – Warnambool).
 
Ceny: Zaskočila nás cenová hladina asi 4x vyšší než u nás a 1,5 x vyšší než v USA nebo v Západní Evropě. Australská ekonomika je na tom dobře, táhnou ji vývozy surovin do Číny a ekonomická krize minulých let jejich ekonomiku téměř nepoznamenala.
Australané si žijí klidně a spokojeně izolovaní od zbytku světa. Mnohé žebříčky životní úrovně uvádějí
Austrálii na prvním místě a Melbourne bylo vyhodnoceno jako top-město na světě,  kde se nejlépe žije.
 

letadlo Qatar AirwaysJeště pár cenových příkladů: 
 
litr benzínu 1,37 AUD (27 Kč/l) - u nás tehdy 35 Kč/l,
banány  7 AUD  (140 Kč/kg), 
jablka  9 AUD (180 Kč/kg)
párek v rohlíku  6 AUD  (120 Kč),  káva  5 AUD  (100 Kč),
voda v PET láhvi 0,5 litru  3 AUD  (60 Kč),
malý byt v Melbourne 300.000 AUD  (6 mil.Kč)
průměrný byt 700.000 AUD (14 mil.Kč)
dřevěný dům, vesnice, moře 300m - 1 mil.AUD (20 mil.Kč)
 
Australané vydělávají 4.000 - 5.000 AUD / měsíc (80.000 - 100.000 Kč), vyplácí se však týdně. Vzhledem k platu (porovnání s ČR) mají velmi levné: benzín, telefon, oblečení a spotřební zboží, potraviny stejně drahé,  nemovitosti velmi drahé. 
 

Těžký návrat do reality:

Ještě pár dní po návratu je to vždycky drsné, když musíte opět přivyknout české realitě. Z jakéhosi klidu a pohody se vracíte do míst, kde se lidé tváří uštvaně a není jednoduché se do každodenního stereotypu znovu začlenit.

Jedním z hlavních významů cestování je možnost poznat, jak to funguje jinde.
 

 

 
Home

 

Malajsie   Singapur   Thajsko   Japonsko
Cesta kolem světa

Autem do těchto zemí:
  Albánie  Bulharsko  Turecko  Rumunsko  Maďarsko  Estonsko
Finsko  Norsko  Švédsko  Litva  Lotyšsko 
   

 

cestujte©2012

 

 

NAVRCHOLU.cz

TOPlist